Troška plazmy, čtyřicet minut pohody a lízátko 

On: „Tam nedaruješ krev, ale plazmu stejně jako moje babička, které je 64 a daruje bez problémů.“

Já: „Aha, jasný,“ potvrzuji s chápajícím výrazem a stydím se, že na rozdíl od babičky nevím přesně, jaký je rozdíl mezi plazmou a krví. 

Wikipedie: „Krevní plazma je tekutá složka krve, její nejobjemnější část. Krevní plazma má jantarově nažloutlou barvu. V těle zdravého člověka je zhruba 3–3,5 litrů krevní plazmy, tj. přibližně 5 % tělesné hmotnosti,“ připojuji se na internet a rychle doháním vědomosti, že krevní plazma funguje podobně jako odběr krve, ale červené krvinky se vrací zpět a že až na místě se dozvím, kolik plazmy mi odeberou. V duchu mě napadá, že to snad nebude více než půl litru jako u běžného odběru, který jsem už několikrát absolvovala vždy s dobrým pocitem, ale na ten lačný žaludek mi to někdy fakt nesedlo… Ale když to dala babička, dám to taky! 

Jdu a volám o termín. Hned první příjemné zjištění je, že mohu jíst! Ba naopak musím jíst! No hurá, tak tam se nesložím a už si promítám, co si vychutnám, protože omezení je jediné. „Nekonzumujte 24 hodin před odběrem tučná a mastná jídla,“ jsem v klidu a sahám po musli, ovoci a žitném chlebu s čajem. 

O pár hodin později sedím v ordinaci Plasmafery v Českých Budějovicích a dozvídám se další informace. Jsem u lékaře, který mi klade základní otázky k mému zdravotnímu stavu a vysvětluje mi průběh prvního odběru. Za chvíli už mě sestřička o patro výš šteluje na lehátko a vybírá lepší žílu, dává mi další detailní informace k odběru a do dlaně dostávám balónek na mačkaní, aby krev v žíle tekla rychleji zpátky. Zpátky proto, že červené krvinky se budou vracet do mě. A už to teče… Sleduji barvu, rychlost a to, jak malé čerpadlo odděluje krev a krvinky a z druhé baňky teče část s krvinkami zpět. Kdyby mi to neřekli, tak to nepoznám, ani podle barvy, ani nic necítím. Mám ze sebe dost dobrý pocit, že jsem udělala něco dobrého. Okolo sedí další dárci a každý druhý žmoulá v puse lízátko, přijde mi to jako dobrý fór, že se asi domluvili a krátí si dlouho chvíli. 

Odběr pro mě stanovených 700 mililitrůl trvá asi 40 minut, a tak mám dost času a vytahuji telefon, pročítám maily, krátím si chvíli na sociálních sítích. Sestřička se zajímá, jak mi je? „Vše v pohodě,“ a dále čumím do telefonu. O pár minut později po oku koukám já na sestřičku a hlásím, že cítím mírnou nevolnost, a tak mi podává nápoj rozpuštěného kalcia a vytahuje hromadu lízátek. Aha, lízátka se tady dostávají za odměnu? „Ne, lízátko proto, protože je třeba doplnit ubývající cukr v krvi,“ vysvětluje usměvavá sestřička. 

A je to, končíme, vstávám a odebírám se na recepci, kde po prvním odběru dostávám na výběr finanční náhradu a nebo den volno z práce. A já si vybírám den volno pro sebe. Krevní plazma pokračuje většinou hlavně směr Rakousko a Německo, kde z ní vyrábí léky na stráženlivost krve a jiné vážné nemoci, na které je často těžké sehnat léčbu. 

Vyrazit směr České Budějovice do Plasmafery podruhé neváhám, protože se těším, co mi řekne doktor. Výhodou odběru totiž je, že mimojiné získám i všechny potřebné informace o mém zdravotním stavu. „Jste naprosto zdravá,“ konstatuje při pohledu na mé výsledky a upřesňuje mi stav krvinek, vylučuje všechny známé i neznámé nemoci a potvrzuje, že jsem kvalitní dárce. A tak již jako starý mazák pokračuji nahoru, vybírám si lehátko a nastavuji levou ruku, říkám si o drink a rovnou dvě lízátka, abych si měla s čím hrát místo mobilu a tvářit se mazácky.