Denis Derbak: Byla to složitá cesta, ale vše dobře dopadlo. Jsem šťastný, že jsem lékařem v EU

Co bylo hlavní důvodem, že jste se rozhodl udělat tak radikální životní změnu, jakou stěhování do jiné země bezesporu je?
Někdo říká, že jsme ekonomičtí migranti, ale to není pravda. Máme děti, chtěli jsme pro ně lepší budoucnost. Rodiče na Ukrajině se snaží umisťovat své děti na západ – do Evropské unie. Zároveň jsme už potřebovali změnu. Manželka chtěla jet do Kyjeva, ale já říkal, že pokud chceme začít od začátku, měli bychom rovnou zkusit jinou zemi. Jelikož má žena umí skvěle německy, navrhovala Německo nebo Rakousko, ale já chtěl někam za bratry Slovany. Padlo tedy rozhodnutí, že půjdeme do Česka. Cesta to ale byla složitá. Jelikož pocházíme ze země mimo Evropskou unii, museli jsme dokazovat, že jsme lékaři. Není to jednoduché, ostatně zvládne to velmi málo lidí. Aprobační zkoušky jsme naštěstí udělali, povedlo se nám najít práci v Jindřichově Hradci, tudíž jsme se stali evropskými lékaři. Tento rok nás čeká atestace. Každopádně aprobační zkoušky musí být, chápu to.

Určitě jste byl, vzhledem k situaci, která po vašem odjezdu na Ukrajině nastala, rád, že jste se takto rozhodl...
Ano. Ale když jsme odjížděli, ještě tam válka nebyla. Špatná situace tam však byla vždycky...

Jistě máte na Ukrajině plno příbuzných. Vídáte se?
Už jsem tam dlouho nebyl. Nemám takovou možnost, ale v kontaktu s nimi jsem. Na Ukrajině mám samozřejmě i hodně kamarádů. Jelikož jsem ale v menší nemocnici v menším městě, rychle jsme si našli přátele i tady.

V Jindřichově Hradci nejsou pacienti na lékaře z ciziny příliš zvyklí. Jak na vás na začátku pohlíželi?
Když jsem ještě neuměl úplně česky, pohlíželi na nás pacienti nejspíš s obavou. Ještě k tomu jsme byli s manželkou, která pracuje na gynekologicko-porodnickém oddělení, první cizinci v místní nemocnici. Nyní ale v tom, že jsme cizinci, vidím skoro výhodu. Pacienti už mě znají. Když vidí, že se ve svém oboru vyznám a že si s nimi rád povídám, tak už mě berou jako svého doktora.

Zmiňoval jste bezpečnost pro své děti... Splnilo se vaše očekávání?
Děti se tady mohou volně pohybovat. Nemohu ale říct, že by to takto bezpečné bylo třeba v Praze – alespoň si to myslím. Bezpečnost je ale i v tom, že děti mají ve zdravotnictví zajištěnou prevenci a tak dále.

Často se říká, že řada vystudovaných lidí z Ukrajiny v České republice pracuje například na stavbách. Že vůbec nedělají ve svém oboru... Je to pravda, nebo mýtus?
Je to pravda... Lékař musí udělat aprobační zkoušky. Zvládne je? Nezvládne? Je tady dva roky a pak jede domů, protože to nedopadlo. Někteří lékaři sem přijedou, aprobační zkoušky neudělají, ale domů se už vracet nechtějí. Najdou si tady jinou práci s tím, že zmíněné zkoušky v budoucnu udělají. Nakonec už na to ale nemají sílu.

Lékař ze zemí mimo Evropskou unii, který se rozhodne pro kariéru například v České republice, nemá tedy nic jistého...
Ani já jsem nevěděl, jak je to těžké... Kdybych tušil, jaká cesta mě čeká, možná bych zvážil něco jiného. Třeba větší město na Ukrajině. Ale dopadlo to dobře, takže jsem šťastný. Vezměte si například situaci, kdy by manželka zkoušky udělala a já nikoliv. Co bych dělal? Bylo by to hrozné...