JAK SE ŽIJE V PEKINGU: Školky

Vážení čtenáři Budějcké Drbny. Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích navázala spolupráci s North China University of Technology, což je jedna s nejvýznamnějších technických škol v Číně. V rámci této spolupráce došlo i k výměnnému pobytu učitelů a já jsem dostal možnost jeden semestr v Pekingu přednášet. Jako bývalý náměstek primátora pro školství a sociální věci se samozřejmě zajímám i o místní školský systém. Proto jsem zpracoval následující texty, na které jsem podklady získal od studentů, zaměstnanců univerzity i občanů města. Věřím, že některé popsané postřehy, budou zajímat i vás.

Martin Maršík

Nelze začít asi ničím jiným, než vysvětlit termín „politika jednoho dítěte“. V poměrně nedávné době platila v Pekingu a jiných velkých městech takzvaná „politika jednoho dítěte“. U nás bylo povědomí, že tato politika znamená, že rodiny mohou mít pouze jednoho potomka. Toto ale není úplně pravda. Existovaly skupiny lidí, pro které toto pravidlo neplatilo. Jednalo se například o národnostní menšiny, které mohly mít dětí více. Dále byly z tohoto nařízení vyjmuti například tradiční řemeslníci, kde tradice nařizovala předávat dávné umění řemesla mužskému potomkovi. Zde v případě „neúspěchu“, tedy pokud se narodila dcera, bylo povoleno mít druhý i další pokus, než přijde na svět kýžený mužský potomek. Postupem času se politika jednoho dítěte uvolňovala a dvě děti mohli mít manželé, kteří oba byli „jedináčci“. Při dalším uvolnění již stačilo, aby pouze jeden z rodičů neměl sestru nebo bratra a opět mohla mít tato rodina děti dvě. V současné době je již politika jednoho dítěte překonána a rodiče si mohou sami rozhodovat, kolik dětí chtějí mít. Situace se totiž zcela obrátila a to tak, že „mladí“ nechtějí mít děti v Pekingu vůbec. Hlavním důvodem je finanční náročnost, která starost o dítě doprovází a někdy i pohodlnost mladých rodin. Většinou si ale na naléhání budoucích babiček a dědečků alespoň jedno dítě pořídí.

V Pekingu řeší obdobný problém, jaký jsme měli ještě v nedávné době i my v Českých Budějovicích - a to hodně dětí a málo míst ve školkách. To již v Českých Budějovicích téměř neplatí a například v letošním roce byly, až na malé výjimky, umístěny všechny děti, které byly starší tří let. V čínském hlavním městě nejsou státní a soukromé školky schopny uspokojit všechny zájemce. Podobně jako u nás, i zde vznikají firemní školky (jedna je i při Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích), které pomáhají situaci řešit. Ale ani toto řešení v Pekingu nestačí a převis dětí je obrovský. To i přes to, že školky jsou drahé. Za státní školku rodiče zaplatí 2000 až 3000 jüanů (1 jüan se rovná přibližně 4 korunám), za soukromou 4000 až 8000 jüanů měsíčně. Existují i takzvané „školky pro šlechtice“, které jsou ještě dražší. Minimální mzda pro region Pekingu je 16,9 jüanu za hodinu práce. Přes tuto finanční náročnost je o školky velký zájem a žadatel musí mít trvalý pobyt v oblasti, kde o školku žádá. Ve třídách je mnohem více dětí než u nás a není neobvyklé, že je třída naplněna třiceti i více dětmi. Školky většinou nedisponují zahradami, ale mají dvorky s umělou trávou a prolézačkami, popřípadě jsou situovány poblíž parku. Ve školce, stejně jako u nás, dostávají děti jídlo, spí po obědě a učí se zde základním dovednostem. V provozu jsou i takzvané týdenní školky, do kterých rodiče děti v pondělí přivedou a v pátek si je vyzvednou. Tyto školky byly více rozšířeny v minulosti, nyní již tak obvyklé nejsou. Dítě může navštěvovat školku ve věku od tří do šesti let.

Zajímavé je, jak řeší rodiny starost o děti do tří let. Žena má po porodu nárok na šestapadesát dní placeného volna. Po tuto dobu ji musí zaměstnavatel držet místo. Pokud chce být s dítětem doma déle, musí čerpat neplacené volno. Velmi často ale firmy na toto neplacené volno nepřistoupí a mamince pohrozí, že ji propustí. To má samozřejmě většinou za následek, že si maminka vše rozmyslí a do práce nastoupí. Naštěstí je čínská společnost velmi konzervativní a rodiny pojí silné pouto. Babičky berou jako svou povinnost postarat se o miminko, stejně jako „mladí“ berou za samozřejmost pomáhat rodičům. Miminko tak z části vychovávají i prarodiče.

Chtěl jsem navštívit i některou mateřskou školku, ale po zjištění, jak je to administrativně náročné, jsem musel od tohoto záměru upustit. Základní školu se mi již navštívit podařilo, a tak v příštím příspěvku budou i autentické školní fotografie.