Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Aby životní příběhy nekončily v černých pytlích. The Action

 
pátek, 23. listopadu 2012, 12:53

Fakt super mejdan. Muzika na plný pecky. Dej sem tu flašku, kámo, tak co je, chlastáme, ne? Se musí ty tvý devatenáctý narozky pořádně oslavit, ne? Hele a co ještě jet zapařit na dýzu?

Holky, dotancujte, vemte ty flašky, hele, dej mi ještě loka, dík, kde mám klíčky od auta? Sedejte, jedem... Tma. Ticho. Strom. Auto. Krev. Krev všude. Krev na tváři. Oči, které jsou otevřené, ale už nikdy nic neuvidí.

A na tvář s očima, otevřenýma k věčnosti, se dívají oči živých. Oči žáků a studentů jihočeských základních a středních škol, kteří přišli v rámci výstavy Vzdělání a řemeslo na budějckém Výstavišti na multimediální představení The Action.

Představení, určené budoucím a začínajícím řidičům, je prezentováno jako sugestivní a emotivně silné - a skutečně takové je. Dokonale namíchaný mix audiovizuálních prostředků, záběrů z nehod, hudby, scénického tance a hlavně příběhů. Autentických příběhů lidí, kterým nehoda navždy změnila život, a lidí, kteří se s tragickými konci životních příběhů setkávají denně při své práci. Policista, hasič, záchranář. Přichází postupně na pódium a mluví. Nementorují, nepoučují. Prostě jen vypráví o nehodách. Věcně a velmi srozumitelně.

„Jedeme k místu nehody, už z dálky vidíme kamion, dojedeme k němu, vidíme rozsekanou motorku. U kamionu stojí mladej kluk, řidič, je úplně bílej a pořád jen opakuje ´Já za to nemůžu, já za to nemůžu´. Pod nápravou kamionu vidíme nohy... je tam další mladej kluk. Řidič tý motorky, chtěl se prorvat odbočovacím pruhem a doslova se rozmáznul o kabinu kamionu. Vidíme nohy, tělo, hlavu. Vedle té hlavy něco leží. Je to mozek toho kluka...“

A vyprávění pokračuje, policisté neznají identitu mrtvého, nemá doklady, má jen klíče, motorka je zapsána na jakousi firmu, kde nikdo nebere telefon... Telefon. Mobil řidiče, hledání v kontaktech. Máma? Nelze. Mámě nelze říct z telefonu jejího syna, že už syna nemá. Že je mrtvý. Táta? Totéž. Nelze. Sestra? Dokáže žena unést takovou zprávu? Takže brácha...

A pak veselému hlasu v telefonu „Čau brácho, jak se máš, co potřebuješ, že voláš?“ musí policista sdělit, že bratr zemřel. Vteřina ticha, pak otázka poslední zoufalé naděje: „To není pravda, to je nějakej blbej fór, ne? Neblbněte, fakt, brácha má dvě malý děti, je to muj brácha, nemůžete na mně zkoušet takový blbý vtipy. Řekněte, že to není pravda.“ A pak už je jen pláč...

A vyprávění pokračuje: „Pro nás to tím telefonem nekončilo, bylo třeba dostat toho kluka zpod kamionu. Byl tam napasovanej, pod kolem, nešlo to, dostávali jsme ho odtud po kusech... dávali je do černého pytle. To je to nejhorší. Když přijedeme k nehodě a není tam žádnej jekot, nadávání, volání o pomoc, ani sténání, nic. Je tam ticho a my víme, že to bude končit právě těmi černými pytli. A stejně tak vím, že podle statistik a přepočtu nehod na počet obyvatel v republice je tady mezi vámi někdo, koho dřív nebo později do toho černého pytle budeme dávat.“

Při odchodu policisty hraje hudba, ale kdyby nehrála, bylo by ticho. Ticho, které provází okamžiky, kdy jsme silně osloveni, zasaženi. Tváře těch, kteří se dívají a hlavně poslouchají, o takovém zasažení vypovídají. Stejně, jako při dalším vyprávění hasiče.

Nehoda, v autě dva kluci, dvě holky. Jeli v noci domů z diskotéky. Skončili kousek od domova, nezvládnutá zatáčka, strom, ticho. Slova o rozdrcených nohou, kolenech, která přestala být koleny a stala se kaší, o tváři dívky, kterou náraz poslal proti palubní desce a která už pak vlastně tvář neměla. Byla připoutaná. Jenže prudký náraz vymrštil kluka na zadní sedačce a ten vylétl proti sedačce přední, na které dívka seděla. I hasič mluví o černých pytlích... a stejné téma nechybí ani ve vyprávění záchranáře. Pět dívek, oslava narozenin, cesta autem o půlnoci za dalšími kámoši. Přežila jen jedna.

Záchranář domluví, neozve se potlesk, zní jen hudba, ale jako by bylo ticho. A v něm se na plátně objevují fotografie. Miminko, kluk u dortu se čtyřmi svíčkami, kluk na kole, kluk s mámou, tátou, ségrou... Fotky. A pak tvář a hlas ženy: „Jmenuji se Marie Stašková, jsem dětská lékařka a jsem matkou syna Aleše, který se zabil na motorce.“

Hlas, který mluví o chvíli, kdy jí přišli říct, že syn je mrtvý, o tom, jak se všechno v člověku brání přijmout, že je to pravda. O bolesti, která se nedá pochopit těmi, kteří nic podobného nezažili. O nesmíření s tím, že syn už nikdy nepřijde. O zoufalé naději, že někde je, někde přece musí být, hlas se chvěje...

„Chodila jsem na místa, kudy Aleš chodil, stála jsem v metru, na stanici, kam přijížděl, stála jsem tam a čekala, že přijde... doma jsem zaslechla přijet výtah, říkám si, jde domů... To pak pominulo, asi po dvou měsících, dneska už vím, že nepřijde… nikdy.“

Hraje hudba? Ne. Je ticho a po některých tvářích tečou slzy...

A na pódiu už je další pohyb, objevuje se mladý muž. Na vozíku. „Čau, jmenuju se Radek a jsem tady, protože když už se mi stalo, co se stalo, chtěl bych, aby se to třeba nestávalo dalším.“

Motorka, rychlost, adrenalin. A k tomu se přičetla chyba, která skončila letem ze silnice, betonové hrazení v příkopu, náraz těla do betonu a náraz letící motorky do těla. Zlomeniny, proražené obě plíce, zlomený hrudní obratel. Osmnáct dní v komatu. Ochrnutí dolní části těla. Boj lékařů, boj o návrat do života, ztráta jistot, známých, kteří neví, jak se k někomu, kdo lítal na motorce a najednou se plouží na vozíku, chovat.

Bariéry. Obrubníky, prahy ve dveřích, schody. Místo rychlosti je největším adrenalinem otázka, jestli se podaří s vozíkem projet úzkými dveřmi... Jasně, měl nakonec vlastně štěstí. Přežil. Jenže všechny další dny, měsíce, roky ´po přežití´ budou stejně provázet myšlenky na to, jaký život mohl být. Bez vozíku.

Je ticho a tichem, beze slova, se rozloučí i čtyři lidé, kteří vyprávěli své příběhy. Prostě jen stojí a dívají se. Na lidi, kteří jsou všichni živí. Zatím.

Možná se přece jen někdo z nich někdy rozhodne, že odveze kámoše z fakt super mejdanu na dýzu. Jeho životní příběh nebude mít happy end.

Nepochybuji ale, že díky představení The Action bude takových příběhů méně.

 
 
 


 

Kam dál?

Při rekonstrukci Háječku se nezapomnělo ani na kašnu

středa, 21. listopadu 2012, 09:44

Zvelebování českobudějovického parku Háječek pokračuje. Součástí prací jsou také stavební a technologické úpravy původní kašny,...

Předseda vlády označil povinné sKarty za mrtvý koncept

úterý, 20. listopadu 2012, 17:50

Premiér Petr Nečas (ODS) a ministryně práce a sociálních věcí Ludmila Müllerová (TOP 09) zahájili jednání s Českou spořitelnou,...

Zemřel ředitel Základní školy Pohůrecká Jaroslav Kala

úterý, 20. listopadu 2012, 13:47

Dnes po obědě obdržela Budějcká Drbna smutnou zprávu. V pondělí 19. listopadu náhle zemřel ředitel Základní školy Pohůrecká...

Čtyřnozí miláčci nedělají pouze radost, ale i léčí

pondělí, 19. listopadu 2012, 13:10

Fakt, že psí přítomnost má na lidi dobrý vliv, je už dlouho známý. Ale že se pomocí našich chlupatých kamarádů léčí různé nemoci...

 

Komentáře

 
 

O čem píše Drbna.cz

Ministr spravedlnosti Kněžínek oznámil odchod, střídá ho Benešová

Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (za ANO) oznámil, že se k 30. dubnu rozhodl rezignovat. Ve funkci ho nahradí poradkyně prezidenta Miloše Zemana pro justici Marie Benešová, kterou nominoval premiér Andrej Babiš (ANO). Hrad už potvrdil, že ji prezident jmenuje. Část opozice pokládá odchod Kněžínka za vynucený a výměnu dává do souvislosti s kauzou Čapího hnízda, v níž předseda vlády čerstvě čelí návrhu na podání obžaloby.

Průměrná cena benzinu stoupla za poslední týden o 31 haléřů

Průměrné ceny pohonných hmot v Česku v uplynulém týdnu nadále stoupaly. Benzin od minulé středy zdražil o 31 haléřů na 32,55 koruny za litr. Naftu tankují motoristé v průměru za 31,85 koruny za litr, o 15 haléřů víc než před týdnem. Vyplývá to z údajů firmy CCS, která ceny sleduje.

Řidička trolejbusu v Budějcích řídila pod vlivem drog, za jízdy si měla lakovat i nehty

Policisté v Budějcích vyšetřují případ řidičky, která v pátek 12. dubna před polednem řídila trolejbus pod vlivem drog. Hlídka si na ženu počkala na konečné zastávce na sídlišti Máj, kde ji otestovali na alkohol a přítomnost drog. Zkouška na drogy byla pozitivní.