Aby životní příběhy nekončily v černých pytlích. The Action

Holky, dotancujte, vemte ty flašky, hele, dej mi ještě loka, dík, kde mám klíčky od auta? Sedejte, jedem... Tma. Ticho. Strom. Auto. Krev. Krev všude. Krev na tváři. Oči, které jsou otevřené, ale už nikdy nic neuvidí.

A na tvář s očima, otevřenýma k věčnosti, se dívají oči živých. Oči žáků a studentů jihočeských základních a středních škol, kteří přišli v rámci výstavy Vzdělání a řemeslo na budějckém Výstavišti na multimediální představení The Action.

Představení, určené budoucím a začínajícím řidičům, je prezentováno jako sugestivní a emotivně silné - a skutečně takové je. Dokonale namíchaný mix audiovizuálních prostředků, záběrů z nehod, hudby, scénického tance a hlavně příběhů. Autentických příběhů lidí, kterým nehoda navždy změnila život, a lidí, kteří se s tragickými konci životních příběhů setkávají denně při své práci. Policista, hasič, záchranář. Přichází postupně na pódium a mluví. Nementorují, nepoučují. Prostě jen vypráví o nehodách. Věcně a velmi srozumitelně.

„Jedeme k místu nehody, už z dálky vidíme kamion, dojedeme k němu, vidíme rozsekanou motorku. U kamionu stojí mladej kluk, řidič, je úplně bílej a pořád jen opakuje ´Já za to nemůžu, já za to nemůžu´. Pod nápravou kamionu vidíme nohy... je tam další mladej kluk. Řidič tý motorky, chtěl se prorvat odbočovacím pruhem a doslova se rozmáznul o kabinu kamionu. Vidíme nohy, tělo, hlavu. Vedle té hlavy něco leží. Je to mozek toho kluka...“

A vyprávění pokračuje, policisté neznají identitu mrtvého, nemá doklady, má jen klíče, motorka je zapsána na jakousi firmu, kde nikdo nebere telefon... Telefon. Mobil řidiče, hledání v kontaktech. Máma? Nelze. Mámě nelze říct z telefonu jejího syna, že už syna nemá. Že je mrtvý. Táta? Totéž. Nelze. Sestra? Dokáže žena unést takovou zprávu? Takže brácha...

A pak veselému hlasu v telefonu „Čau brácho, jak se máš, co potřebuješ, že voláš?“ musí policista sdělit, že bratr zemřel. Vteřina ticha, pak otázka poslední zoufalé naděje: „To není pravda, to je nějakej blbej fór, ne? Neblbněte, fakt, brácha má dvě malý děti, je to muj brácha, nemůžete na mně zkoušet takový blbý vtipy. Řekněte, že to není pravda.“ A pak už je jen pláč...

A vyprávění pokračuje: „Pro nás to tím telefonem nekončilo, bylo třeba dostat toho kluka zpod kamionu. Byl tam napasovanej, pod kolem, nešlo to, dostávali jsme ho odtud po kusech... dávali je do černého pytle. To je to nejhorší. Když přijedeme k nehodě a není tam žádnej jekot, nadávání, volání o pomoc, ani sténání, nic. Je tam ticho a my víme, že to bude končit právě těmi černými pytli. A stejně tak vím, že podle statistik a přepočtu nehod na počet obyvatel v republice je tady mezi vámi někdo, koho dřív nebo později do toho černého pytle budeme dávat.“

Při odchodu policisty hraje hudba, ale kdyby nehrála, bylo by ticho. Ticho, které provází okamžiky, kdy jsme silně osloveni, zasaženi. Tváře těch, kteří se dívají a hlavně poslouchají, o takovém zasažení vypovídají. Stejně, jako při dalším vyprávění hasiče.

Nehoda, v autě dva kluci, dvě holky. Jeli v noci domů z diskotéky. Skončili kousek od domova, nezvládnutá zatáčka, strom, ticho. Slova o rozdrcených nohou, kolenech, která přestala být koleny a stala se kaší, o tváři dívky, kterou náraz poslal proti palubní desce a která už pak vlastně tvář neměla. Byla připoutaná. Jenže prudký náraz vymrštil kluka na zadní sedačce a ten vylétl proti sedačce přední, na které dívka seděla. I hasič mluví o černých pytlích... a stejné téma nechybí ani ve vyprávění záchranáře. Pět dívek, oslava narozenin, cesta autem o půlnoci za dalšími kámoši. Přežila jen jedna.

Záchranář domluví, neozve se potlesk, zní jen hudba, ale jako by bylo ticho. A v něm se na plátně objevují fotografie. Miminko, kluk u dortu se čtyřmi svíčkami, kluk na kole, kluk s mámou, tátou, ségrou... Fotky. A pak tvář a hlas ženy: „Jmenuji se Marie Stašková, jsem dětská lékařka a jsem matkou syna Aleše, který se zabil na motorce.“

Hlas, který mluví o chvíli, kdy jí přišli říct, že syn je mrtvý, o tom, jak se všechno v člověku brání přijmout, že je to pravda. O bolesti, která se nedá pochopit těmi, kteří nic podobného nezažili. O nesmíření s tím, že syn už nikdy nepřijde. O zoufalé naději, že někde je, někde přece musí být, hlas se chvěje...

„Chodila jsem na místa, kudy Aleš chodil, stála jsem v metru, na stanici, kam přijížděl, stála jsem tam a čekala, že přijde... doma jsem zaslechla přijet výtah, říkám si, jde domů... To pak pominulo, asi po dvou měsících, dneska už vím, že nepřijde… nikdy.“

Hraje hudba? Ne. Je ticho a po některých tvářích tečou slzy...

A na pódiu už je další pohyb, objevuje se mladý muž. Na vozíku. „Čau, jmenuju se Radek a jsem tady, protože když už se mi stalo, co se stalo, chtěl bych, aby se to třeba nestávalo dalším.“

Motorka, rychlost, adrenalin. A k tomu se přičetla chyba, která skončila letem ze silnice, betonové hrazení v příkopu, náraz těla do betonu a náraz letící motorky do těla. Zlomeniny, proražené obě plíce, zlomený hrudní obratel. Osmnáct dní v komatu. Ochrnutí dolní části těla. Boj lékařů, boj o návrat do života, ztráta jistot, známých, kteří neví, jak se k někomu, kdo lítal na motorce a najednou se plouží na vozíku, chovat.

Bariéry. Obrubníky, prahy ve dveřích, schody. Místo rychlosti je největším adrenalinem otázka, jestli se podaří s vozíkem projet úzkými dveřmi... Jasně, měl nakonec vlastně štěstí. Přežil. Jenže všechny další dny, měsíce, roky ´po přežití´ budou stejně provázet myšlenky na to, jaký život mohl být. Bez vozíku.

Je ticho a tichem, beze slova, se rozloučí i čtyři lidé, kteří vyprávěli své příběhy. Prostě jen stojí a dívají se. Na lidi, kteří jsou všichni živí. Zatím.

Možná se přece jen někdo z nich někdy rozhodne, že odveze kámoše z fakt super mejdanu na dýzu. Jeho životní příběh nebude mít happy end.

Nepochybuji ale, že díky představení The Action bude takových příběhů méně.