Sobota, 9. února 2019, 08:11
Třída maturantů na českobudějovickém Zdravotnickém lyceu má celodenní vzdělávací program na téma duševní zdraví. Studenti popisují, co se jim vybaví, když se o někom řekne, že blázní. Vlastní zkušenost s tím má i Jana, která je profesionální fotografkou.
„Duševní nemoc s sebou nese stigma. Dokud studenti nevědí, že mám vlastní zkušenost se schizofrenií, tak se za své postoje nestydí. Ve chvíli, kdy řeknu o své nemoci, tak se mi studenti na více školách za svá předchozí slova omlouvali. Není však za co, každý máme právo na vlastní postoj,“ je přesvědčená Jana.
Podle evropských statistik má až 20% mladých lidí duševní problémy. Závažná onemocnění typu schizofrenie, bipolární porucha atd. nejčastěji propukají v dospívání. Velká část mladistvých má také zkušenost s duševním onemocněním ve svém blízkém okolí. Není však prostor, kde o tom hovořit.
Zpátky na Zdravotnické lyceum. Vzdělávací program moderuje dvojice Markéta Masopustová a Tomáš Trajer. Markéta Masopustová má dlouholeté zkušenosti z českobudějovického Krizového centra pro děti a rodinu a z terapeutické praxe. Tomáš Trajer pracuje 10 let s lidmi s duševním onemocněním ve FOKUSu České Budějovice. Oba jsou sehraní, uvolněná atmosféra podporuje studenty v diskusi.
Při závěrečném hodnocení popsala své dojmy jedna studentka Zdravotnického lycea takto: „Dostala jsem dnes dárek, i když ne hmotný. Měl podobu toho, že jsem mohla nahlédnout do vnitřního světa Jany. Jejího životního příběhu a toho, jak vnímá své duševní onemocnění. Už nebudu ty lidi tak stigmatizovat, spíše k nim budu hledat cesty.“
Profesionální fotografka. Na základní škole se opakovaně stala terčem šikany spolužáků. Střední škola a internát pro ni znamenaly úlevu, od druhého ročníku prospívala s vyznamenáním.
Mánie a bludy se projevily až na vyšší odborné škole. „Rodiče ze mě byli úplně na nervy. Posadili mě do kuchyně a ptali se, jaké beru drogy nebo v jaké jsem sektě. Já jen seděla a v klidu říkala, že oni to jednou pochopí,“ vylíčila první projevy onemocnění.
Když začala slyšet hlasy a měla pocit, že ji sleduje a natáčí televizní štáb, požádali rodiče o pomoc odborníky. „Přijela záchranka s tím, že pojedeme do nemocnice a já řekla ano. Musela jsem, kvůli rodičům, už jsem sama věděla, že je něco špatně. Zabalila jsem si věci, nasedla do sanitky.“ Na psychiatrii Jana strávila dva měsíce. Medikace, kterou jí lékaři naordinovali a postupně vyladili, začala pomáhat.
Po ukončení hospitalizace stále dochází k psychiatrovi. Ze zdravotních důvodů zažádala o invalidní důchod, táta jí pomohl vybudovat vlastní fotoateliér. „Pro mě mou nemocí život neskončil… pro mě tím život teprve začal,“ zdůrazňuje Jana.
