DRBNA HISTORIČKA: Jak to bylo se Sokolským ostrovem

Na přelomu 19. a 20. století měl Sokolský ostrov, tehdy Schnarcherův, namále. Stavební úřad města pod vedením Ludwiga Hacka vypracoval plán na spojení ostrova s městem tak, že by Malše tekla rovně do Vltavy a Vltava rovnou k Dlouhému mostu. Koryto za klášterem by se zasypalo. Potom již na bývalém ostrově by se stavělo. Na stavební úřad už chodily žádosti o přidělení pozemků. Jihočeské listy nenápadně uvedly, že ví, kdo všechno si tam chce postavit vilu.

Zvedl se nebývalý odpor a radnice Hackův plán pozdržela. Radnice měla jiné aktuální starosti (pakt mezi Čechy a Němci čili August Zátka versus Josef Taschek), přišla Velká válka a po roce 1918 radnice Hackovy plány zamítla. Ostrov se nazýval do 18. století Dominikánský, potom ostrov koupila rodina Schnarcherů. Sokolové se na ostrov dostalo oficiálně dne 8. září 1923, kdy koupili polovinu ostrova od Eduarda Schnarchera. Cvičili na ostrově s jeho volením už předtím.

Sokolská jednota dostala od radnice v roce 1919 Háječek, ale ten byl pro ně malý. Proto koupili půlku ostrova od příznivce starého mládence a milovníka krásných dívek Eduarda Schnarchera a druhou polovinu, kterou vlastnila radnice, směnili za Háječek. Od roku 1923 to tak byl již Sokolský ostrov. Schnarcherů měli výstavní dům na Pražské (dnes sídlo police). Eduard Schnarcher, původně statkář, spravoval později sklad piva B. B. v Široké.

Na ostrově se dělo leccos. Na snímku je zachycena ze schodů do sokolovny část pouťové atrakce v roce 1957. Na slepém rameni se konaly rybářské závody, přičemž ze Solní branky postavili vojáci přes slepé rameno pontonový most. Večer byl ohňostroj. „Poutě“ byly i v Háječku. Radnice tyto akce chtě nechtě podporovala. Sokol byl centrálně rozpuštěn (mohlo by se i říci rozprášen) roku 1952 a jeho majetek a částečně členstvo byly v roce 1953 byly přiděleny Dobrovolným sportovním organizacím (DSO). Na Sokolském ostrově DSO Slavoj. 

Politické orgány musely zajistit okresní a krajskou spartakiádu 1955. Bylo napjato politicky i věcně (ještě před dvěma lety se konaly politické procesy, to bylo stále v čerstvé paměti). Odvážili se protestovat jen někteří rodičové, když při nacvičování spartakiády někdy pršelo a přesto se nacvičovalo a hodiny neustále napochodovávalo do brány borců a na značky, přičemž se děti nachladily.

Atletická dráha byla krátká 350 metrů a úzká. Musela se přestavět na mezinárodní délku 400 m a místo čtyř drah postavit šest drah. Dráha se však hned nepostavila, jen se vybagrovalo těleso. Škvára podle Siberova receptu se položila v roce 1957. Stadion se tak značně rozšířil. Uprostřed oválu vznikl prostor pro 2 500 cvičenců. Musela se však zbourat původní sokolská brána borců s hudebním pavilonem. 

Takže od roku 1955 tam již žádná brána nebyla, jen se tam zavěsil ověnčený transparent. Sokolové později řekli, že by bránu borců s pavilonem nikdy nepovolili zbořit. To by ovšem měli dráhu 350 metrů. Nebyl technický problém bránu znovu postavit opodál a hudební mušli přestěhovat. Na spartakiádu dne 12. června 1955 přišlo asi 10 tisíc diváků a v roce 1960 údajně 20 tisíc (rekord to ale nebyl, na plochou dráhu přišlo 25 tisíc diváků).