Sedm zásad populistů. Referendum se hodí jen někdy, výsledek voleb zpochybní „mlčící většina“

1) Populismus není ani autentickou součástí moderní demokratické politiky: Ani to není nějaký druh patologie vytvořený iracionálními občany. Populismus tvoří trvalý stín zastupitelské demokracie. Existuje vždy možnost, že nějaký politický aktér bude v protestu proti současným mocným elitám hovořit ve jménu „skutečného lidu“.

Ve starověkých Athénách populismus neexistoval; demagogie snad ano, ale ne populismus, jelikož ten se objevuje pouze v zastupitelských systémech. Populisté nejsou proti principu politického zastupování, pouze trvají na tom, že jen oni mohou být legitimními zastupiteli.

2) Ne každý, kdo kritizuje elity, je populista. Kromě toho, že jsou proti elitám, populisté jsou také antipluralisté. Tvrdí, že oni, a jen oni zastupují lid. Ostatní političtí soupeři jsou v zásadě nelegitimní a každý, kdo populisty nepodporuje, není skutečnou součástí lidu. V opozici populisté nutně trvají na tom, že elity jsou nemorální, zatímco lid je morální, homogenní entita, která ve své vůli nechybuje.

3) Může se často zdát, že populisté tvrdí, že zastupují společné dobro na žádost lidu. Při bližším prozkoumání se však ukáže, že to, na čem populistům záleží, je méně produkt opravdového procesu utváření vůle nebo obecného dobra, který může zdravým rozumem pochopit každý, než symbolické zastoupení „skutečného lidu“, z něhož je pak vyvozena správná politika. To činí politickou pozici populisty imunní vůči empirickému vyvrácení. Populisté vždycky mohou postavit „skutečný lid“ nebo „mlčící většinu“ proti zvoleným zastupitelům a oficiálnímu výsledku voleb.

Obsadit stát – ve jménu lidu

4) Populisté často volají po referendu. Netýká se to ale započetí otevřeného procesu demokratického utváření vůle mezi občany. Populisté si jednoduše přejí být potvrzeni v tom, co již stanovili, že právě to je vůle skutečného lidu. Populismus není cesta k větší participaci v politice.

5) Populisté mohou vládnout podle hesla, že pouze oni zastupují lid. Konkrétně budou provádět „obsazení“ státu, vytvoří masový klientelismus a korupci a budou potlačovat cokoli připomínající kritickou občanskou společnost. Tyto praktiky nalézají jednoznačné morální ospravedlnění v populistické politické představivosti, a mohou být tudíž otevřeně přiznány. Populisté také mohou psát ústavy; budou to stranické nebo „výlučné“ ústavy vytvořené k tomu udržet populisty u moci ve jménu zvěčnění údajně originální a autentické vůle lidu. Nakonec pravděpodobně povedou k vytvoření vážného ústavního konfliktu.

Brát voliče populistů vážně

6) Populisté by měli být kritizováni za to, co představují. Tedy skutečné nebezpečí pro demokracii (a nejen pro „liberalismus“). To ale neznamená, že by je člověk neměl zapojit do politické diskuse. Hovořit s populisty není totéž co hovořit jako populisté. Je možné brát vážně problémy, na které poukazují, aniž by se přijaly způsoby, kterými tyto problémy rámcují.

7) Populismus není korektiv liberální demokracie. Nepřiblíží politiku „k lidem“ ani znovu nepotvrdí svrchovanost lidu, jak se někdy tvrdí. Ale může být užitečný v objasnění skutečnosti, že části populace se skutečně nedostává zastoupení (může se to týkat jak jejích zájmů, tak identity, nebo i obojího). To ale neospravedlňuje populistické tvrzení, že pouze jejich stoupenci jsou skutečný lid a že oni jsou jeho jedinými legitimními zastupiteli.

Populismus by pak měl přimět zastánce liberální demokracie k vážnějšímu přemýšlení o tom, čeho by se současné selhání v zastupování mohlo týkat. Mělo by se na ně také tlačit, aby se zaměřili na obecnější morální otázky.

Jaká jsou kritéria pro přináležitost k občanskému řádu? Proč přesně stojí za to zachovat pluralismus? A jak je možné adresovat obavy populistických voličů chápaných jako svobodné a rovnocenné občany, ne jako patologické případy mužů a žen vedených frustrací, hněvem a záští?

Tento text byl původně půblikován na portále Hlídací pes.