Divadelní sál KD Slavie ožil vystoupením ochotníků

Představení nenavštívilo mnoho diváků, přišlo jich jen něco okolo dvaceti. Budějcká Drbna si proto řekla: „Proč asi? Nemají Budějčáci rádi amatérská divadla? Nebo nejsou zvyklí, že se v divadelním sále KD Slavie něco hraje? Co to bude vlastně za hru?“

Světla zhasla. V sále bylo ticho. Oranžové paprsky dopadly na kovovou postel, ze které se vyhrabala postava. Žena vstala a pustila rádio. Ozval se příjemný hlas Pavlíny Filipovské, která zpívala píseň Včera neděle byla. Z peřin se vyhrabala další postava – Andy v podání Rastislava Škropila. Téměř beze slov se odehrála snídaně. Z postele se vyklubala ještě babička, snad nejvtipnější persona celé této hry.

Diváci během hodinového vystoupení byli svědky typických domácích scén manželského soužití, kdy po dlouhých letech probouzení se vedle sebe nemůže jeden druhého vystát, všechno se mu na něm protiví. Je nespokojený a přemýšlí, kde jinde mohl být, kdyby...

Do nastolené situace vpadnou z ničeho nic tři Slováci. Celý děj se odehrává po revoluci, takže prachy jsou to, oč tu běží. Jore Echar Klavijo, Miroslav Gros, si hraje na bosse, který se v penězích jen topí. Jako správný pracháč má po boku dvě ženy, jednu holčičku, druhou dámu.

Jorche zatáhne celou rodinu do podivného kšeftíku, kdy se na scéně objeví další prapodivná persona, tajná agentka Balantine. Rozjíždí se bizarní show, kde dochází ke konfrontaci obyčejné rodiny s rádoby inteligencí. Vtip střídá vtípek, akce reakci. Nakonec Božena hloupě nalítne Jorgemu a podvede Andyho. Ten zas ulítne s Balantine.

Vtom nastane temná pauza. Světla se rozsvítí a vedle sebe v posteli leží opět Božena a Andy, kteří si uvědomují, jak rádi spolu vlastně jsou. „Moc se nám to líbí, už jsme na jednom jejich představení byli, to nás nadchlo, a tak jsme si na internetu vyhledali jejich další hru a opět nezklamali. Do divadla chodíme často, hlavně do Jihočeského,“ pověděla paní sedící Budějcké Drbně po pravici.

Divadelní rekvizity byly typické pro dobu, v níž se hra odehrává. Lednici, která se otvírala šlápnutím dole na čudlík, měl nedávno ještě každý z nás. Dobře se tedy toto představení hodilo právě do divadelního sálu ve Slávii, kde se čas také ještě zastavil. Například lampičky na zdech ve mně vyvolaly vzpomínku na babiččin byt, kde se v obýváku vyskytovaly identické kopie.

Podání hry Šumavským ochotnickým spolkem vychvaloval i její autor Jan Kraus. „Zatím se ukazuje, že to někteří amatéři hráli mnohem lépe, než takzvaní profesionálové. Vy to hrajete v některých místech dokonce přesněji než my, kteří už máme zažité určité zlozvyky. Bylo fajn vidět tohle představení,“ vzkázal.