RECENZE: Práskání, strach, odvaha. Z nové knihy Výstřely na šumavské hranici mrazí

Pavel Moc není spisovatel, respektive doposud jím nebyl, je to jen nadšenec, který se v seniorském věku věnuje studiu historie. Mohl by hrát tenis, ale místo toho vysedával dlouhé měsíce po archivech a vracel se k pohnutým událostem, které nakonec díky němu opět vyplouvají na povrch. A je to dobře…

Knížka nabízí sedm příběhů, přičemž největší důraz je kladen na jednoho z Králů Šumavy – Josefa Hasila. Autor pečlivě dokumentuje dramatické chvíle jednotlivých aktérů, rekonstruuje je minutu po minutě, díky čemuž vás ke své knize přikovává a nepouští. Skutečně… jakmile začnete číst, skončíte až s poslední stránkou.

Potěšující je, že je kniha nestranná. Zajímá se o samotné lidi, tím pádem sledujeme jak smutný osud lidí, jež riskovali život, aby utekli před režimem, ale stejně tak ochránců hranic, většinou mladých kluků, kteří mnohdy určitě měli jiné životní cíle než nahánět po lesích nešťastné uprchlíky. Samostatnou kapitolou jsou pak agenti, z nichž vyčnívá především již zmíněný Josef Hasil.

Nebudu zde vypisovat jednotlivé příběhy, nehodlám nikoho ochuzovat o samotné čtení. Snad jen škoda, že se občas v psaní do sebe plete přítomný a minulý čas. Chápu, že přítomný čas, na kterém je kniha postavena, jí dodává na tempu a intenzitě, ale u podobné látky bych přece jen spíš volil čas minulý, ačkoliv je to samozřejmě ryze subjektivní.

Výstřely na šumavské hranici jsou ambiciózní projekt, který se podařil. Je cítit, že Pavel Moc pracoval především srdcem, což je pro knihu bezesporu jejím největším kladem. Patří mu za to poděkování. Snad jen se nabízí postesknutí, že je celá publikace tak krátká, člověk bych chtěl víc, avšak buďme rádi, že máme v ruce aspoň něco.

Jak jsem psal – od knihy se nedá odtrhnout, proto nedoporučuji číst ji před spaním. Budete totiž ponocovat… a když už usnete, budete se ve spaní plížit bažinami, schovávat se v křovinách a tiše naslouchat, zda neslyšíte kroky. Není to moc příjemné.