Od volantu autobusu je nejkrásnější pohled na svět, tvrdí mladá budějcká šoférka

Co vás vedlo k tomu, že řídíte autobusy? Hrála jste si třeba v dětství místo s panenkami s autíčky? 
Tak to už si nepamatuji. Ale velká auta mě zajímala už jako malou holku. A asi tak od 14 let mě začaly bavit i autobusy. Začala jsem tehdy od nás dojíždět autobusem městské dopravy na lince 1 do Budějc do střední školy. Měla jsem také jednoho známého řidiče, a tak se na něj při řízení dívala. Vůbec jsem ráda sedávala vpředu a pozorovala řidiče v akci. Byla jsem takový ten fanoušek, co si fotografuje autobusy a podobně.  

A impulsem pro udělání si řidičského průkazu na autobus bylo konkrétně co?
Mám přítele, se kterým jsem už šest let, a on také pracuje u zdejšího dopravního podniku a jezdí s trolejbusy. On tedy zpočátku nebyl pro, abych v jednadvaceti letech jezdila s autobusem, ale já si postavila hlavu a řekla, že chci a dokáži to. Udělala jsem si rozšíření řidičského průkazu přímo z béčka na déčko. Avšak já už dříve jezdila s návěsy pro koně, takže jsem vlastně věděla, co to je řídit velké auto. Musela jsem ale mít výjimku, protože normálně se déčko dělá až od 24 let. Dále jsem musela udělat psychotesty a absolvovat 240 hodin školení. To všechno jsem zvládla a přítel je teď na mě hrdý.

Co vás za volantem trápí? Jestli je vůbec něco takového...
Například někteří bezohlední řidiči, kteří vás nenechají vyjet ze zastávky, i když by měli. Takoví mě štvou. A také samozřejmě někteří cestující, kteří si potřebují léčit svoje komplexy na druhých, v tomto případě na řidičích MHD. Jednomu je v autobuse zima, druhému vadí, že máme minutu zpoždění. Ale přesto bych svoji práci neměnila. Člověk si musí myslet svoje a jet dále.

Dá se tedy říci, že práce řidiče autobusů je náročná i psychicky?
To hlavně, fyzicky to tak těžké není, ale psychicky opravdu hodně. A to jak vzhledem k cestujícím, tak i k provozu na silnicích. Někteří řidiči by si měli uvědomit, že autobus nejde zastavit okamžitě, ale brzdná dráha je při padesátikilometrové rychlosti a prudkém brzdění třicet metrů.

Měla jste někdy chuť za volantem skončit?
Jednou jsem chtěla utéct z jedné šichty, když se asi pěti lidem pořád něco nelíbilo. Tak jsem si říkala dost, to nemám zapotřebí. Ale pak člověk přijde domů, vyspí se, zapomene na to a svět je zase hezký. 

Doporučila byste svoji práci i dalším ženám?
Je to jako u každého povolání, musíte mít k němu vztah. Pokud tedy ženu baví třeba ježdění s osobním autem, tak ať to s autobusem zkusí. Je to vlastně jen takové větší osobní auto.

Co se vám na šoférování líbí?
Od volantu je nejkrásnějším pohled na svět a zvláště jízda s kloubovým autobusem je pro mě skvělým zážitkem. Tato práce je vůbec super.