Budějčáci jedou se Samcem pokořit černý kontinent

Úderem páteční druhé hodiny odpolední vyrazí z maďarské metropole vstříc osm a půl tisíce dlouhé trase rozložené do čtrnácti etap letitá Suzuki Samurai, která na první pohled rozhodně nepřipomíná soutěžní speciál. Ani není důvod. Pořadatelé totiž prezentují podnik Budapešť-Bamako jako nízkonákladovou alternativu Dakaru, nebo prostě jako Dakar pro chudé.

„Původně jsem chtěl jet sám na motorce. Nemám ale rád zimu, takže při představě, že v lednu musím za necelé čtyři dny přejet celou Evropu až do Maroka, jsem svoje plány přehodnotil a začal řešit start s autem,“ říká Budějčák Miroslav Chocholáček, jenž si účast na tomhle závodě nadělil k třicátým narozeninám. Pět let totiž o něm pouze snil, nedostatek financí ho však donutil zůstat doma.

Jelikož pole soutěžících není nafukovací a bývá brzy vyprodáno, o místo ve startovní listině se začal ucházet už vloni v červenci. Protože však pracuje u společnosti zabývající se stavbou pivovarů a dlouhých deset měsíců strávil v Egyptě nedaleko Káhiry, auto po mnohých peripetiích sehnal až na začátku prosince, tedy šest týdnů před startem.

Původně měl v plánu vyrazit do afrických dun s nenákladným vozem, který tam pokud možno ještě nejel a zároveň by přežil všechno - volba proto jednoznačně padla na Wartburg 311. V listopadu zazvonil na Tomáše Gábriše, aby s ním jel pro „warťase“ do Prahy. Nakonec ale zjistili, že je východoněmecký stařeček z různých důvodů nijak zvlášť levně nevyjde a domů vyrazili s nepořízenou.

Až při cestě zpátky se oba napevno dohodli, že Budapešť-Bamako pojedou společně. „V létě mě ale Mirek oslovil tím stylem, že se mě zeptal, co dělám čtrnáct dní v lednu. Až potom jsem začal zjišťovat, co jsem mu vlastně odkýval,“ směje se čtyřiadvacetiletý Tomáš Gábriš.

Když už se v budějcké dílně objevil mohutný Jeep Grand Cherokee, dovezený z moravského Broumova, vypadalo to, že Mirek s Tomášem stroj na dlouhou cestu konečně mají. Jenže po důkladném zvážení všech pro a proti usoudili, že takhle těžké auto se spotřebou třicet litrů na sto kilometrů nebude do pouště tím nejideálnějším nářadím. Nakonec koupili ve Vimperku značně zkorodovanou čtyřkolku Suzuki Samurai, pojmenovali ji Samec a po Vánocích se pustili do práce.

„Celou dobu jsme se snažili udržet náklady co nejníž, povedl se nám však pravý opak. Bylo třeba pořídit gumy, tlumiče, brzdy, chladiče, nechat se naočkovat, zajistit si víza, letenky na cestu zpátky... radši už to ani nepočítám. Hrubým odhadem nás to ale bude stát kolem čtvrt milionu,“ odhaduje celkové náklady Chocholáček a dodává, že většina soutěžících zamíří z Budapešti do italského Janova, kde se nalodí na trajekt a odtud poplují padesát hodin do marockého Tangeru. Přesně takový plán má jedna ze třech českých posádek, která do pouště vyrazí se Škodou Favorit pořízenou za 2 500 Kč.

Jihočeši ale mají, stejně jako brněnská dvojice s naftovým Mercedesem 190, jiný plán. Než aby platili 600 euro za tak dlouhý pobyt na lodi, kterou navíc pilot nemá příliš v lásce, raději budou pokračovat z Itálie po francouzském a španělském pobřeží až na jih k Gibraltaru a odtud poplují mnohem kratší trasu po moři do Maroka, kde se musí hlásit už v pondělí. „Nestavěl jsem auto proto, abych jel rallye trajektem,“ směje se Mirek.

Na africkém kontinentu konečně začne to pravé dobrodružství. Každý den absolvují v těžkých podmínkách, kde nebudou chybět ani písečné duny, stovky kilometrů. Odpočívat budou moci jenom v bivacích, tak jak je známe z věhlasného Dakaru, který se však jel v Africe naposledy před osmi lety. Přes Západní Saharu budou společně s dalšími přibližně dvěma stovkami účastníků pokračovat dále na jih do Mauritánie a odtud zamíří do Mali. Organizátoři jim slibují, že kromě úchvatných panoramat a horských masivů uvidí vraky lodí, kostry velryb nebo krokodýlí farmy. Pokud všechno půjde hladce, v neděli 1. února Budějčáci přejedou cílovou rampu v Bamaku.

„Je to můj první závod v životě a zároveň obrovská výzva. Nejtěžším soupeřem budeme my sami. Nesmíme přecenit své síly, udělat chybu a třeba si zničit auto, které pak hodláme v Bamaku prodat (transport Samce by stál kolem 3200 euro - pozn. autora). Ambice škádlit bohatší týmy rozhodně nemáme. I sem se bohužel už natahují peníze a ztrácí se původní myšlenka amatérského závodu. Proto pořadatel po deseti letech zvažuje, že se letos nebo příští rok uskuteční tato akce naposledy,“ říká Chocholáček.

„Pojedeme tak, abychom si to maximálně užili. Pořadatelé říkají, že spousta lidí závodí, pak ale ráno dlouho spí, zatímco už můžou být dávno na trati a něco vidět,“ poodhaluje plány jihočeské dvojice Tomáš Gábriš. „Nemá smysl utratit spoustu peněz a pak si honit triko, že jsme byli někde první. Lepší je zastavit a v klidu se rozhlédnout kolem sebe. Na taková místa se už nikdy nemusíme dostat,“ dodává Miroslav Chocholáček, který je naladěn na stejnou notu jako jeho parťák.

Českobudějovická posádka startující jako Team Chochi vyráží na černý kontinent s velkým respektem. Právě kvůli ohrožené bezpečnosti soutěžících se odtud Dakar přestěhoval do Jižní Ameriky. „Upřímně? Mám z toho obavy. Nevím, co mě čeká a nedokážu si to ani moc dobře představit. Přece jenom nebudeme ležet někde u moře na dovolené,“ netají se Tomáš svými předstartovními pocity.

Mirek jeho obavy umírňuje, v Africe už přece jenom nějaký ten čas strávil. „Přestože muslimové mají opačný úhel pohledu na svět, neřekl bych, že jsou všichni špatní. Žijí tam obyčejní lidé, jako třeba farmáři, co se starají o to své políčko, ti by se rozdali. Ve městě ale samozřejmě může být kriminalita problémem. Základy arabštiny jsem tam pochytil, stejně tak jejich zvyky, co je slušné a co ne, abyste při prvním kontaktu nedali najevo svou aroganci nebo je provokovali. My rozhodně nebudeme působit dojmem lidí, kteří mají peníze, takže se zdaleka tolik nebojím,“ směje se.

Vzápětí na tohle téma pokračuje už s vážnou tváří: „Pokud vám někdo chce ublížit, je úplně jedno, zda je muslim, křesťan nebo kdokoliv jiný. Já osobně mám daleko větší obavy například z Francie. Nikdy nevíte, koho kde potkáte. Vyhodnotit všechna rizika nejde, to byste se nesměli hnout z domova. A jak jinak vybočit ze stereotypu dnešní doby, než něco zažít a mít pak o čem vyprávět? Jasně, doma ze mě nejsou nadšení, maminka je úplně šílená, ale přítelkyně si už na můj potlačený pud sebezáchovy zvykla. Chtěli nám dát s sebou satelitní telefon, nakonec ho ale nemáme a budeme na příjmu vždy v bivaku díky Wi-Fi připojení k internetu,“ podělil se Miroslav Chocholáček o své myšlenky.

Stejně jako další účastníci Budapešť-Bamako chtějí Mirek s Tomášem tamním lidem pomáhat, jelikož soutěž má kromě jiného i charitativní podtext. Trasa je v poslední etapě zavede do sirotčince se školou. „Holanďani vloni nasadili vysokou laťku a přivezli tam celou ambulanci. Kromě náhradních dílů, nářadí, spacáků nebo stanu máme v našem malém autě díky sponzorům i krabici plnou míčů, hygienického vybavení, pastelek, tužek, omalovánek a žvýkaček. Sice to těžko někoho zachrání, ale minimálně uděláme dětem radost,“ uzavírá Miroslav Chocholáček své povídání krátce před odjezdem do Budapešti.