Tomáš Maruška, co dnes po své rezignaci dělá a jak vnímá současný český fotbal

Následně se stal manažerem všech Regionálních akademií FAČR, úzkým spolupracovníkem týmu kolem sportovně-technického ředitele FAČR Michala Prokeše a podílel se výrazně na řadě projektů, které měly pomoci opět vychovat v českých podmínkách hráče světového formátu jako Karel Poborský, Pavel Nedvěd a další. Organizačně zajišťoval vznik Klubových Akademií FAČR. V létě 2018 zakotvil v právě nově vzniklé Klubové akademii SK Dynamo České Budějovice, ale jeho působení v ní však nemělo dlouhé trvání. Na podzim se velmi výrazně vyhradil k fungování FAČR a odstoupil ze všech funkcí. Co dnes dělá, jakým směrem se český mládežnický fotbal dle jeho názoru ubírá a proč vlastně takto skončil?

Vaše rozhodnutí rezignovat na všechny funkce ve fotbale překvapilo řadu fotbalových nadšenců nejen v Jižních Čechách. Znamená to, že dnes už fotbal vůbec neřešíte a úplně jste se od něho odprostil?

Když něco milujete celý život, nemyslím si, že by člověk byl schopen na vše ze dne na den zapomenout a odvrátit se od toho. Mám teď hodně volného času, a tak se snažím být, co to jde, na tréninku se synem, který hraje za starší přípravky ve Veselí nad Lužnicí. Je to velmi milé zpestření dne, na které jsem předtím neměl čas, a tak jsem nyní opravdu za tuto možnost rád a užívám si to. Fotbal jsem rád měl, mám a mít budu, na tom se nic nezměnilo a nezmění. To si zprotivit nikým, ale opravdu nikým nenechám.

Naplnilo se tedy vaše očekávání krokem, které jste tak radikálně učinil?

Jak to myslíte, jestli to naplnilo mé očekávání? Já jsem rozhodně nekončil kvůli nějakému očekávání.

Řada hráčů, funkcionářů, se kterými jsem o vaší rezignaci mluvil, čekalo, že to je začátek revoluce ve fotbale, že se konečně něco třeba změní. Že spojíte svým postojem lidi.

Jakože svrhneme Berbra a spol.? (smích). Vůbec ne. Kvůli tomu jsem rozhodně takto radikální životní změnu nedělal. Ale už chápu Vaši otázku. I mně řada lidí říká, proč jsi to dělal, proč jsi se vzdal tak zajímavé práce, tak slušně placené práce, o které řada sportovců po své kariéře touží a hlavně, když tě to stálo tolik sil a práce se takto vypracovat. Vždyť tvým krokem se nic nezměnilo. Asi je to proto, že většina naší společnosti měří hodnoty přes peníze či pracovní postavení. U mě toto nikdy nehrálo roli. Já jsem makal a makal proto, že jsem žil v přesvědčení, že díky tomu mohu něco změnit, že ta reputace českého fotbalu se dá změnit z vrchu. Nejen to, co se stalo kolem Michala Prokeše, ale hlavně jakým způsobem se vše řešilo, mě přesvědčilo o tom, že se to z vrchu změnit nedá. Že pokud chcete pracovat na FAČR, musíte držet hubu a krok. Tak já pracovat neumím. Jsem zvyklý říci svůj názor a za ním si stát.

Ale proč jste končil v Akademii SK Dynamo ČB? Vždyť to už jste zaměstnanec FAČR nebyl?

Nabyl jsem přesvědčení, že můj názor a postoj by klubu uškodil. Trpěli by hráči, fanoušci, třeba i další zaměstnanci. Proto jsem souhlasil s ukončením pracovního poměru dohodou, a to i přesto, že mě práce na Dynamu velmi bavila. Třeba se pletu, ale kdo mě zná, ví, jak uvažuji a na základě čeho se rozhoduji. Dynamo vždy bylo a bude moje srdcová záležitost a projekt Akademií je klíčový pro rozvoj českého fotbalu.

Takže změna v českém fotbale možná není?

Ne, to neříkám. Jen říkám, že změnu v českém fotbalu, pokud ji vůbec fotbalové hnutí chce udělat, neudělá profesionální fotbal. Změna možná je, ale musí vyjít z celého hnutí. Všichni hráči a funkcionáři na okresních a krajských úrovních si musí uvědomit, že jejich volba okresního předsedy je klíčová. Ti volí následně kraj a ti společně mají drtivou většinu hlasů při volbě předsedy, místopředsedů a členů VV FAČR. Profesionální fotbal je na FAČR závislý. Profesionálním fotbalem myslím první, druhou, třetí ligu, část divize a plus všechny kluby mající statut sportovního střediska mládeže. Pro ně je finanční podpora mládeže natolik důležitá, že se jen málokdo postaví za nějaké hodnoty. Pro ně je každý bod v soutěži tak důležitý, že svůj názor neřeknou veřejně. Někteří hrají o poháry, někteří o baráž. Tam rozhoduje každý bod a zkrátka se bojí říci, co si myslí a co jim vadí. Navíc někomu i tento způsob může vyhovovat. Myslí si, že zná strýčka, který když se nedaří sportovně, pomůže jinak. Takže jsou kluby, kterým takováto záchranná brzda třeba i vyhovuje. Navíc si myslím, že jsou funkcionáři, kteří jinak ani pracovat neumí. Proto i říkám, že je vše postavené na pocitu strachu. Na pocitu strachu o body, strachu o peníze, strachu o zaměstnání. Bohužel. Vždyť těch pokusů o změnu či nápravu z profesionálního fotbalu už bylo několik. Například kožená brašna pana Křetínského, postoj Slavie a pana Tvrdíka před posledními volbami atd. Stejně vše utichlo a jen se o všem veřejně šušká. V takovém prostředí zkrátka já pracovat nechci.

Zajímavá dedukce.

To není dedukce. To je realita. Vždyť i sám Roman Berbr to ve svém nedávném rozhovoru takto hezky pojmenoval. Co je nutné uznat s naprostou vážností je, že on je velmi chytrý člověk. V podstatě pochopil tento mocenský nástroj před hodně, hodně lety a vše si skutečně postupně budoval. Uchopil roli rozhodčích jako vládců českého fotbalu a velmi efektivně je navedl na výkonné funkce na okresních úrovních. Cirka osmdesát procent předsedů okresních fotbalových svazů je bývalý, nebo současný rozhodčí či delegát. A když se k tomu přidá pocit strachu ze ztráty zaměstnání, je to nepřekonatelný buldozer. Lhostejnost funkcionářů v klubech okresních a krajských úrovní, kde práci vykonávají dobrovolníci, je bohužel v tomto ohledu smrtící. Řada předsedů nebo členů výborů malých klubů, kde český fotbal má kvést, neví, kdo je jejich předseda OFS! Osobně se mi to stalo při rozhovoru s několika z nich. Takže pokud někomu vadí současný stav, jedinou možností je, že hráči a trenéři v okresních a krajských klubech budou řešit, kdo je jejich předseda v klubu, koho jejich klub volí za předsedu OFS a nebude jim lhostejné, jak to dopadne. Protože si mylně myslí, že jejich hlas v rámci ČR nic nezmění. Trenéři či hráči budou muset chtít do těchto funkcí a budou muset chtít pomoci. To je z mého pohledu jediná možnost.

To je ale časově velmi náročné, být funkcionářem v klubu a ještě chtít pracovat například ve funkcích na okresních fotbalových svazech.

Pokud nebudete řešit, kdo spadne a kdo postoupí, tak to tolik náročné časově není. Spíš vidím problém v tom, aby to opravdu pak byla osobnost, která na danou problematiku bude umět koukat s nadhledem problémů svého klubu. Znám řadu pracovitých trenérů, slušných trenérů, kteří by však každý rok měnili soutěže podle toho, jak se daří jejich týmům. Jsem ale přesvědčen, že na každém OFS se takoví lidé najdou. Jen nebuďme lhostejní a nemysleme si, že svým okresem nic nevyřešíme. Už dnes znám některá OFS, kde takoví lidé velmi dobře pracují. Jen jsou dle mého názoru stále v menšině. Můj názor na očistu prostředí ve fotbale je velmi radikální. Dle mého by zkrátka měli být na výkonných funkcích trenéři či hráči. Nikoliv rozhodčí. Ale pozor, ať to zase nevyzní, že každý rozhodčí je lump. To vůbec ne. Znám řadu rozhodčích, se kterými jsem spolupracoval a velmi rád se s nimi uvidím. Bez rozhodčích fotbal nejde, je to nedílná složka fotbalu. To je nutné říci. Pro vyřešení největších problémů to však cítím takto. Bez jejich hlasující většiny by se částečně eliminovala typická česká nátura, kdy hned ve všem vidíme úmysl, podvod a díky tomu by se řada věcí řešila demokraticky a na základě společného rozhodnutí. Nikoliv čtyř lidí, kteří se scházejí každé pondělí, jak jsem si přečetl v nedávném rozhovoru Romana Berbra. Navíc v té pojmenované čtveřici jsou i lidé, kteří nemají výkonnou funkci. To mě zaráží nejvíc.

Co dalšího vás zaráží?

Myslím si, že si několikrát protiřečí. Ale to není jen o jednom článku. To je o více informacích, které z FAČR poslední dobou vychází. Přečetl jsem si, že na FAČR stále nemohou pochopit odchod Rudy Řepky. Za mě je to naprosto logické. Ve vyspělých evropských státech je standardem, že polický vůdce je předseda, exekutivní je generální sekretář a specifický odborník na vývoj je technický ředitel. Místopředsedové řeší především zájmy regionů, jež zastupují. U nás se to vše překopalo, a proto odchází řada odborníků, kteří jsou nahrazováni především loajálními lidmi a až na druhém místě odborností. FAČR není firma, FAČR by měla být servisní organizace pro jeho členy.

Pojďme od politiky raději k tomu, co nyní děláte, kam se vaše práce bude nyní ubírat. Budete vůbec ještě ve fotbale působit?

Leden jsem si odpočinul a od února učím na základní škole ve Veselí nad Lužnicí. Ta práce mě baví a těším se na ni. Opravdu. Už jsem byl se sedmákama na lyžařským kurzu a pokud mě nesežere byrokracie, o které se ve školství tak mluví, tak snad vydržím déle než v Akademii Dynama (smích). S paní ředitelkou jsme se domluvili na částečném úvazku a pak si oba řekneme, jak jsme spokojeni. Ona se mnou a já se školou. Čas ukáže.

Jaké předměty a třídy učíte? Předpokládám, že hlavně tělocvik.

Mou aprobací je tělocvik a informatika na druhém stupni ZŠ. Ty mám tedy v každé třídě vyššího stupně, od 6. do 9. třídy. K tomu ještě učím matematiku v 7. třídě. Ale máte pravdu, tělocvik je pro mě gró.

Využíváte získané vědomosti z tréninků fotbalu i v učení na základní škole?

Jednoznačně. Především díky mým kolegům, každoročním zahraničním stážím ve Španělsku, Francii, Itálii či Rakousku a neustálé diskuzi v úzkém kruhu s Tondou Barákem, Michalem Prokešem, Jirkou Vorlickým a Ondrou Lípou o výchově hráče jako individualitě jsem získal poznatky, které nevím, zda bych ve školství nasbíral. Ono učení a trénování má stejné principy a na tom teď stavím i při samotné výuce. Často jsme diskutovali a připravovali společné projekty i s ostatními sporty. V úzkém kontaktu jsme byli z hokeje se Slavomírem Lenerem, z basketbalu Michalem Ježdíkem a v poslední době začali jednat i s Filipem Šumanem, prezidentem florbalové asociace. Vlastně, pokud bych to měl shrnout jednou větou, se všemi jsme se stejně dostali k podstatě školního sportu jako takového, tak vlastně v té práci pokračuju. Se všemi byla pro mě čest se potkat a otevřeně diskutovat. Jsou to vynikající lidé, vynikající osobnosti.

Kdybyste měl vyjmenovat tři nejdůležitější principy výchovy hráčů, které to jsou?

Jestli mám vyjmenovat tři základní, tak to je trpělivost, individualizace a hravost. Mnohdy v tréninku mládeže nejsme jako trenéři trpěliví. Často ustupujeme od her, protože nám přijde, že jsou na děti složité a nejprve se musí jednotlivé dílčí věci naučit a pak teprve mohou na závěr tréninku hrát fotbal. Učí se tedy věci vytržené z kontextu a neví proč. Proces učení je tedy velmi neefektivní. No a hlavně trpělivostí myslím i to, že hráč chybu musí udělat. A klidně několikrát. Musí si jí prožít a musí se jí naučit vnímat. Teprve pak ji on sám bude chtít vyřešit. V opačném případě jen děti kopírují nějaký naučený vzorec, neví mnohdy proč a ve hře samotné je to řešení pomalé. Nemohu tedy chvátat na okamžitý výsledek. Nemohu tedy chtít, že hned umí danou látku, když jsem mu jí jednou řekl. To souvisí s individualizací. Někdo to pochopí a prožije dříve, někdo později. Proto každý hráč by měl mít své individuální úkoly jak v tréninku, tak v utkání. A hravostí myslím především to, že vše by mělo vycházet ze hry a tím vždy začínat. Zaměřit pozornost na danou činnost ve hře, tu následně ze hry procvičit a pak to opět cvičit ve hře.

Šlo by to vysvětlit na nějakém příkladu?

Zkusím úplně na triviálním zpracování míče. Velmi často u těch nejmenších, těch začínajících třeba šestiletých, slýchávám pokyn od trenérů: „Nejdřív si to zastav, zpracuj, a pak vyraž do volného prostoru“. Stojí ve dvojici proti sobě a přihrávají si, aby dostali cit do nohy. Až se to teprve naučí, tak můžou hrát. Přitom jednak do dětí tímto dostáváme špatný návyk, protože přeci v jakémkoliv sportu chceme, aby míč převzal rovnou do pohybu, ale hlavně při tom nevnímají hru jako celek, soupeře atd. Takže kdybychom děti nechali mezi sebou míč jen vodit do určitých míst, domečků a volným hráčům mezi tím posílali míč, aby si jej převzali, rozhodně bychom trénovali zpracování míče hravou formou. U těch starších pak hodili míč do dvojice a ten, co dostává míč, by měl možnost jej převzít do několika branek, opět bychom jej učili zpracování míče rovnou s pocitem vnímání prostoru a kreativního řešení podle hráčského pohledu vnímání herní situace. Nebo do hry samotné dát jen pravidlo, že nesmí míč zastavit. Tím je automaticky přinutíme míč převzít do pohybu, zpracovat míč směrem, kam chce následně hrát. Mě teď napadají další velmi klíčové složky při výchově, třeba komunikace, hodnocení atd.

Hodnocení, myslíte pozitivní hodnocení?

Pozitivně samozřejmě, pravidlo tři versus jedna je důležité (tři pozitivní informace a jedna negativní informace, pozn. redakce). Já ale hlavně myslím, než začnu někoho hodnotit, vědět proč to ten daný člověk zrovna takto udělal. Hrozně často hodnotíme druhého, děláme si o něm mylný úsudek, aniž bychom věděli, co ho k tomu vede a proč třeba zvolil takovou strategii, proč to zrovna takhle udělal. Těch věcí je hodně.

Není škoda, tyhle zkušenosti nepředávat dál?

Jak jsem již řekl, pokud bude veřejnost chtít, rád nějaké setkání zorganizuji a můžeme o fotbale diskutovat. Rád požádám mé bývalé kolegy a společně vytvoříme nějaký seminář či návod změny či alternativu k současnému. Uvidíme, co nabídne čas za možnosti.