Michal Sládeček se vrací z Rumunska do české extraligy

Michale, co se stalo v Rumunsku? Proč jste tam skončil?

„Byl jsem v Zalau dost nespokojený. Šlo o to, že kolektiv nebyl dobrý, tým byl povahově špatný. Každý na každého sypal, všechno bylo špatně. Smečař nadával na blokaře, univerzál na libero, nebyla tam dobrá atmosféra. Manažeři a všichni šéfové klubu chodili při zápase za námi na lavičku a nadávali nám. I když v domácí lize jsme nic neprohráli, v Lize mistrů, ve které chtěli postoupit ze základní skupiny, jsme nedopadli dobře. A tak jsem se rozhodl před Vánocemi, že když se tam necítím dobře, bude lepší, když odejdu.  Bylo to možná trošku i kvůli trenérovi, který mě po zranění vůbec nestavěl. Nedával mi šanci, na hřiště mě posílal až v rozjetých zápasech.“

Jaké zranění se vám přihodilo?

„Měl jsem zablokovaná záda. Žádal jsem o magnetickou rezonanci, tu mi slibovali, ale k ničemu nedošlo. Nemohl jsem se ani hýbat a oni jediné co udělali, že mi  dali jedny kapačky bez jakékoliv prohlídky. Doktora jsme v týmu neměli vůbec.  A masér? To byl profesionální hladič, no šílené. Nic nezařídili a nutili mě, abych trénoval, když prý beru peníze. Po posledním zápase vyhodili Brazilce a Makedonce, tak to tam bylo krušné. Mysleli si, že jsou mistři světa, že mohou všechno.“

A odešel jste opravdu sám? Popravdě se mi dobrovolný odchod z týmu, který hraje Ligu mistrů a ve své zemi je suverénní, moc nezdá... Navíc než jste odcházel, byl jste z nového angažmá hodně nadšený.

„Je pravda, že by i se mnou možná rozvázali smlouvu... Ale já s tím přišel dřív. Oni říkali, že  se mnou ani s druhým nahrávačem nejsou spokojení. A že shánějí nahrávače. Tak jsem přišel s tím, že chci odejít. Vlastně jsem je předběhl. Fakt už bych tam zůstat nechtěl. Nebyla tam pohoda.“

Kdy se tedy všechno otočilo tím špatným směrem?

„Zvrtlo se to tehdy, když začala Liga mistrů.  Prohráli jsme s Lennikem na jeho půdě v Belgii, přitom jsme tam měli vyhrát. Doma s Kazaní vyhrát asi nešlo, šlo spíš o to neudělat ostudu. Ale tým byl postavený dobře. V posledním zápase jsme mohli porazit  Friedrichshafen, protože hrál opravdu strašně, ale trenér mě nepostavil, nechal hrát rumunského nahrávače, který pinkal fakt hrozně. A mně dal šanci až ve čtvrtém setu, který jsme prohráli 26:28. Polský trenér nechtěl vůbec nic měnit, i v tréninku to trochu pokulhávalo. Potřebovali jsme nějaký impuls, změnu, ale měl zajeté svoje věci, které nehodlal měnit.“

Kolik jste toho vůbec stihl odehrát?

„V domácí lize bylo jedenáct týmů a my jsme zatím odehráli jedenáct kol. Všechny zápasy jsem ale neodehrál. Dva týdny jsem byl zraněný, pak jsem dva týdny nehrál a později už mě jen občas posílal na hřiště. Takže tak tři čtvrtiny zápasů jsem odehrál, v Lize mistrů kromě posledního utkání s Friedrichshafenem všechno.“

Jaká byla úroveň rumunské nejvyšší soutěže?

„Prvních pět týmů v lize by mohlo být na špici české ligy. Jsou tam samí rumunští kolohnáti, kteří mají dva mety, skáčou jak kamzíci a buší do balonu hlava nehlava. Něco jako Bulhaři. Soutěž je dobrá, ale jsou tam dva týmy, na které když podáte spodem, spadne jim míč na nohy. Ale pět nebo šest klubů má peníze a mohou si koupit i zahraniční hráče.“

Jak se vůbec žije v Rumunsku?

„U nás ve městě nic nebylo. Měli jsme svátek, když jsme šli nakupovat do Kauflandu. Ale asi osmdesát kilometrů odsud je město Kluj, kam jsme jezdili často. Hlavně kvůli malému. Tam totiž bylo hezké nákupní centrum, podobné tomu pražskému v Chodově. U nás v Zalau se opravdu nedalo kam chodit, bylo to tam takové všelijaké. Lidi byli v pohodě, s každým se dá domluvit anglicky. Ale v klubu, tam to bylo hodně divoké. Vedení si myslelo, že nejsme Remat Zalau, ale asi Real Madrid. Dělali si, co chtěli. Ne vše, co jsem měl ve smlouvě, dodrželi. Třeba nájem mi platit nechtěli. Ale bydleli jsme v hezkém bytě, v novostavbě. Jenže šlo o klasickou rychlokvašku, kde každou chvíli něco odcházelo. Jednou elektrické zástrčky, jednou bojler, prostě furt něco. Už nám tam opravdu ke konci všem nebylo z toho všeho moc dobře, chtěli jsme jet domů.“

Prý se v Rumunsku špatně cestuje, je to pravda? Jaké byly cesty na zápasy?

„Cestování bylo opravdu šílené, neskutečné silnice! Jezdili jsme třeba i čtrnáct hodin autobusem na zápasy. Tři týmy od nás se nacházely v okruhu asi osmdesáti kilometrů, ale cesta tam stejně trvala dvě a půl hodiny. Dálnici mají asi dvě stě kilometrů dlouhou a vede skrz Bukurešť.“

Jaká byla atmosféra při zápasech? Jací jsou v Rumunsku fanoušci?

„Ti byli dobří. Měli jsme asi čtyřicet ultras, kteří byli skvělí a zpívali po celý zápas. My jsme hráli kvůli rekonstrukci v menší hale pro asi šest set lidí a vždy bylo plno. Vždycky se tam lidi bavili dobře, když jsme vyhrávali.“

Před pár dny jste se objevil doma v Budějcích, přišel jste se podívat na zápas Jihostroje s Příbramí. Jaký byl návrat na místo, kde jste odehrál pět let a získal čtyři tituly?

„Užíval jsem si to. Kluci mě přijali dobře, byl jsem s nimi dvakrát na tréninku i potom v šatně před zápasem a po něm. Poprosil jsem trenéra Svobodu, jestli bych si s nimi mohl zatrénovat, tak mě nechal. Klub jsem opustil v největší slávě, něčeho jsem tu asi dosáhl, nemám se za co stydět. Takže pocity jen dobré.  Všichni mě přijali hezky, jsem rád, že se sem mohu vracet. Že je v Budějcích takové zázemí a že se tu  dělá pro volejbal hodně. Je jen škoda, že kluci prohráli, asi jsem jim přinesl smůlu. Ale oni se z toho oklepou a zas budou válet.“

Téměř plná hala vám tleskala a vyvolávala vaše jméno, neukápla vám slza?

„To bylo krásné, výborné. Když tady strávíte pět úspěšných let a lidi vás pak takto přivítají, je to nádhera. Užíval jsem si tu chvíli opravdu moc. Jsem rád, že jsou tu takoví lidé a že tu takhle volejbal žije.“

V pátek se mělo rozhodnout o vašem dalším angažmá, takže jak to dopadlo? Jaký dres obléknete nyní?

„Zrovna jsem dorazil do Zlína! Jednal jsem ještě s Francouzi, ale ti chtěli čekat ještě asi týden. A tak jsem se dohodl s manažerem Zlína Romanem Mackem na tom, že u nich dohraju sezonu, a pak se uvidí. Vyšel mi ve všem vstříc, dohodli jsme se hned. A už se sem fakt těším. Bude tu pohodička, sejdu se s Miro Čajanem, se kterým jsme ještě loni vyhráli v Budějcích titul.“

Zlín je momentálně na osmém místě extraligové tabulky, jaké máte před sebou nyní cíle?

„Trošku jim to tady teď neklape, ale snad se zvedneme. Pokusíme se projít do semifinále, tam se děj vůle boží. Já mám vždy vysoké cíle, mám rád výzvy.“

A rodina se přestěhuje na Moravu s vámi?

„Ne to ne. Já se budu snažit jezdit po každém zápase domů do Budějc, nechci je sem moc tahat.“

Michale díky moc za rozhovor a ať se vám daří!

„Taky děkuju. A přeju všem čtenářům Drbny hlavně pevné zdraví, chtěl bych jim taky vzkázat, ať se všichni milují a usmívají, protože to je pak velká pohoda a všechno jde lépe.“