Pondělí, 22. dubna 2013, 20:36
Jsou úspěšní, jsou sebevědomí, jsou rozhodní. Známe je z oficiálních článků o byznysu, společnosti, politice, vídáme je v dokonalých oblecích s kravatami nebo ve stylových kostýmcích a lodičkách.
Úspěšní ředitelé a ředitelky, manažeři, manažerky, politici a političky. Lidé, kteří ve svém oboru jsou nejlepší z nejlepších, a proto jsou tam, kde jsou. Úspěšní Budějčáci, úspěšné Budějčandy.
Jenže - jací jsou, když si sundají oficiální tvář, kravatu nebo lodičky? Čím žijí kromě své práce a co je baví? Na to se Budějcká Drbna bude ptát v novém seriálu Bez kravaty, bez lodiček.
A kdo jiný by měl mít v seriálu premiéru, než jeden z ´otců´ Budějcké Drbny, spolumajitel a jednatel společnosti TRIMA CB s.r.o., Ing. Libor Matoušek ml. BBus.
(Jasně, chápete to úplně správně, prostě si potřebuji udělat u šéfa ´oko´, no...) 
Pane řediteli, pane řediteli, vám to ale dnes sluší a jaký máte bystrý pohled a... Ne, teď vážně: Libore, i díky Budějcké Drbně tě známe nejen jako manažera a producenta soutěže Maturantka Roku, ale také jako fotbalistu, hráče a kapitána TJ Malše Roudné. Fotbal je určitě významnou částí tvého života - jak ses k němu vlastně dostal?
„Počkej, Drbno... tak, jak jsi to uvedla na začátku, nevím, jestli právě já jsem ten správný člověk pro tvoje otázky. Zatím si podle tvé definice - úspěšný - nepřipadám, pořád se ještě učím a budu asi pořád...“
Ale no tak, moc skromnosti škodí. A neodváděj pozornost a prozraď nám, jak ses k fotbalu dostal?
„Prostě jsem šel kolem hřiště Dynama, kde se zrovna trénovalo a líbilo se mi, jak tam běhají, kopou do míče... Takže jsem šel a přihlásil se. Od první chvíle mne fotbal bavil, i když můj táta říká, že jsem občas taky běhal po hřišti, koukal po slunci a trhal kytičky.“ (směje se)
Předpokládám, že jsi v Dynamu úspěšně pokračoval...
„Jasně, navíc jsem chodil do Grünwaldovky, kde byly sportovní třídy, samozřejmě i fotbalové, takže se to ideálně propojilo. Prošel jsem v Dynamu všemi mládežnickými kategoriemi, dorostem, B týmem. Bylo to super období, jenže v určité chvíli jsem se musel rozhodovat mezi fotbalem a studiem, takže volba padla víc na stranu studia a následoval můj odchod do Spartaku Kaplice.“
Teď se ti podezřele rozsvítily oči. Máš na to období zvláště hezké vzpomínky?
„Jo, to mám. Tam jsem nabíral první zkušenosti z dospěláckého fotbalu. To mi bylo osmnáct a právě kapitán Milan Románek spolu s jeho věrným druhem Petrem Janurou nás mladý zaškolili i v mimofotbalových věcech. A fajn to bylo i z toho důvodu, že bylo naprosto jasné, kdo má v týmu jakou pozici. Byli starší hráči, hráči středního věku a mlaďasové. To fungovalo perfektně. Bohužel ne jako dnes, kdy mladíci mají občas problém připravit pití na trénink.“
Ale pak jsi potvrdil úsloví, že dobří holubi se vracejí a vrátil se do Dynama. Odtud ses vydal na zahraniční fotbalovou misi - to vyplývá z tvé soupisky fotbalové kariéry.
„Taky vyšpioníš všechno, Drbno, co? Ale máš pravdu, vydal jsem se do Holandska, kde jsem nejen studoval, ale také hrál za UNA Veldhoven, což je předměstí Eindhovenu.“
Je rozdíl mezi českým a holandským fotbalem? V přístupu, tréninku?
„Skoro se mi chce říci - tak určitě! (směje se) Rozdíl je už v podmínkách, které v Holandsku pro fotbal jsou. Mají neuvěřitelně kvalitně vybavené stadiony, perfektní zázemí. Říká se, že Holanďanů je 16 milionů a z toho 14 milionů hraje fotbal. Zní to jako nadsázka, ale daleko od reality nebude. Tady v Čechách mají kluby třeba jedno hřiště s umělým trávníkem, jedno s umělým povrchem a to je všechno. V Holandsku je v jediném komplexu třeba 22 hřišť, návštěvnost zápasů je obrovská, podmínky pro tréninky jsou naprosto profesionální, i celkový přístup všech kolem fotbalu, včetně managementu.“
Mluvíš o vysoké návštěvnosti - mají i v Holandsku problém s agresivními fanoušky?
„Ano, také tam jsou skupiny, kterým víc než o fotbal jde o agresi, ale také je tam vytvořen systém, který tyhle jevy když ne eliminuje, tak hodně omezuje. Když je nějaký významný zápas, jsou pro fans vypraveny zvláštní vlaky, které jsou pod dozorem policie. Vlaky zastaví přímo u stadionu, z vlaku vede speciální koridor, kterým fans procházejí, jsou zkontrolováni policisty, na stadionu mají svá vyhrazená místa a po skončení zápasu zase koridorem odejdou přímo do vlaku. Tenhle příklad trochu charakterizuje to, co je pro Holandsko typické - systém. Je to hodně jiný svět a pořád ho mám jako vzor toho, co je možné a co se tady u nás zdá nesplnitelné. Bohužel.“
Něco jako tvůj holandský sen, nejen fotbalový. Ten ale netrval věčně, že?
„To netrval. Zahraniční stáž skončila, já zamířil domů a zpátky do Dynama B. Dnes, s odstupem času a asi i zkušenostmi, vím, že jsem měl štěstí, nebo spíš všichni v týmu měli štěstí na trenéra Jana Poštulku, který předtím působil v Jižní Americe a asi i odtud si přinesl tréninkové metody a neuvěřitelný nadhled. Pohodář. Pořád ho vidím, jak v zimě nastupujeme na trénink, zima jak na Aljašce a Jirka tak v klidu, pohodově: ´Zima, kluci, to je zima, co? No jo, ale trénovat musíme.´ A totéž v létě - vedro na padnutí, my uvaření a Jirka zase: ´Horko, je horko, co? Ale trénovat je třeba!´ A na konec taktické přípravy, která v jeho podání trvala opravdu pár minut (směje se), přidával: ´No, hoši, je to kulatý!´ Tohle zakončení taktický přípravy si snad musí pamatovat každej, kdo s ním přišel do styku.“ (směje se)
Paráda, fotbalové historky! Máš ještě nějakou?
„Nějakou? Mám jich desítky! Teď mě napadá jedna, asi hodně typická. S juniorkou (béčko Dynama - pozn. autora) se nám v jednom týdnu sešly tři zápasy. V pondělí jsme hráli v Karlových Varech, v polovině týdne doma na Složišti a pak jsme měli jet do Jablonce, ten hrál své zápasy v Dubí.
Dobrý, brzy ráno jsme sedli do autobusu a jedem. Někde za Mladou Boleslaví stavíme na benzině na snídani. No a kromě snídaně jsem si odskočil vyřešit také WC, vždycky se snažím být na zápas ´co nejlehčí´. (směje se) Jenže kluci si nevšimli, že jsem zmizel, sedli do busu a vyrazili. Já vyšel před benzinku a už jsem jen viděl, jak bus mizí v zatáčce. S mým mobilem i penězi. V autobusu si nikdo nevšiml, že tam nejsem, předtím jsme po cestě spali, já měl na sedačce deku, a jak tam byla přehozená, kluci mysleli, že pod ní zase spím.
Takže bus míří k Dubí a já stojím na benzině. Co teď? Rozhlížím se, u jednoho auta vidím dva kluky, podle oblečení golfisty - takže sportovci, ti by mohli mít pochopení. Jdu k nim, říkám, co se stalo, půjčují mi mobil, volám tátovi, aby volal trenéra, jenže ten v busu nebere telefon... No, nakonec mě ti kluci vzali do auta, jeli na golf do Dubí. Náhoda jak prase. (směje se) Mě dovezli až k hřišti a na trávník jsem vyběhl ještě skoro dřív než kluci, co byli v busu. Jen se mi pak dlouho smáli, že to mám z toho mého věčného s*aní. Jablonec jsme nakonec sfoukli 2:1.“ (směje se)
Odlehčuješ si před zápasem i ve svém současném angažmá, roudenské Malši?
„Jasně. Jsem konzervativní, zvyky neměním.“ (s úsměvem)
Naučil tě fotbal něčemu, co využíváš i v byznysu?
„Určitě týmové spolupráci. A asi i schopnosti rychle se rozhodnout, vyhodnotit situaci a udělat to nejlepší, co se udělat dá.“
Máš malého syna. Vedeš ho k fotbalu, nebo čekáš, že jednoho dne půjde kolem hřiště a budou se mu líbit běhající kluci?
„Nedá se říci, že bych Liborka k fotbalu nějak záměrně vedl, spíš to tak spontánně vyplývá z toho, že se mnou jezdí na tréninky, zápasy, takže samozřejmě se o fotbal zajímá, bývá třeba za brankou a tam si kope do míče. A když se tatínkovi nedaří střelba, tak pochytí i nějaký ten sprostší výraz. Ale chodí také na karate a celkově ho chceme vést k všestrannému rozvoji. Jaký sport si nakonec vybere, nebo třeba také nevybere a bude radši malovat, to necháváme budoucnosti.“
Budoucnost - to je správné slovo na závěr. V brzké budoucnosti by měl vzniknout další díl našeho seriálu a ty máš teď v ruce pomyslné předání štafety. Kdo je podle tebe dalším úspěšným Budějčákem, který by se nám měl představit ´bez kravaty´?
„Jednoznačně ředitel Motoru Jikov a předseda Jihočeské hospodářské komory pan Miroslav Dvořák. Musím ale říct, že je to ode mne skoro drzost, v souvislosti s tím, co jsem říkal na začátku, že si nepřipadám z kategorie ´úspěšných´ a teď mám předávat štafetu člověku, jehož úspěchů, výsledků a kvalit nedosahuji ani omylem? No... tak já to risknu.“ (s úsměvem)
Risk je zisk. Bez něj to asi nejde ani v byznysu, ani ve fotbale. V obojím ti přeji hodně štěstí.
Pracovní kariéra:
Fotbalová kariéra mezi muži:
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
