Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Jihočeši podnikli cestu do nejstrašidelnějšího lesa Evropy. Hoia Baciu je podobný lesu Bor

 
sobota, 6. dubna 2019, 18:51

Minulý měsíc jsme si s Ondřejem Bezouškou z jihočeského Paranormal týmu povídali o budějckém Branišovském lese. Říká se, že je to nejstrašidelnější les České republiky. Kdo má ale prvenství z hlediska Evropy? Více v druhé části rozsáhlého povídání s badatelem, který zasvětil život záhadám.

Ondro, vy jste s výzkumem neskončili pouze u lesa Bor. Jak jsi zmínil v první části našeho povídání, vyrazili jste až do rumunského Hoia Baciu. Proč?
O lese Bor se říká, že je nejstrašidelnějším lesem u nás. Ale existují tu i lesy údajně strašidelnější. Tak kupříkladu les Aokigahara v Japonsku u hory Fudži je známý tím, že do něj chodí lidé páchat sebevraždu. To není žádná legenda, ale holý fakt. Tento les je na prvním místě v děsivosti, ať jste skeptik, nebo ne, kdežto přízviskem nejstrašidelnější les Evropy se může chlubit Hoia Baciu v Rumunsku. Zjistit objektivní důvod, proč tomu tak je, byl jeden z cílů expedice, kterou jsme vykonali, abychom poznali jeho realitu ve dne i v noci.

Jak jste se o lese dozvěděli?
Poprvé jsme o něm slyšeli skrze americký pořad Dobyvatelé ztracené pravdy, který je známý tím, že se jeho členové vydávají na různá místa po planetě zkoumat možné záhadologické úkazy, které pak potvrdí či vyvrátí. V prvním díle třetí série tohoto pořadu se tento tým vydal právě do rumunského Hoia Baciu. Šlo pro ně o náročnou a problémovou expedici, která vyvrcholila v noci na palouku uvnitř samotného lesa. Tým dobyvatelů ztracené pravdy zde zaznamenal levitující hořící louči, pak údajné napadení kameramana v přímém záběru a jeho poškrábání, a poté se z nervů sesypal další člen týmu, načež celá produkce byla přerušena a celý tým odtud utekl. Objektivně za důkazy jimi zveřejněné a celou epizodu nemohu dát ruku do ohně, ale zaujala mě již tehdy natolik, že jsem se chtěl do tohoto lesa vydat. To se psal rok 2012. Trvalo dlouhých pět let, než jsem si i díky Československé filmové společnosti tento sen splnil.

Jaké je srovnání s lesem Bor?
Kupodivu velice podobné. Obecně jsme to shrnuli ve videu Tajemné Rumunsko 1. Duchové Hoia Baciu 1. Část: Seznámení, které klidně můžete lidem ukázat. V čase 12:55 až 13:37minut.

Ta podobnost určitě není náhodná. V podstatě platí to, co jsem sdělil v minulosti. Jakmile tu máme nějaké slavné tajemné místo, vždy splňuje následující: 1) Historie – má nějakou doložitelnou historii. 2) Známost – je lidmi díky historii, nedostupností či naopak dostupností známou lokalitu. 3) Legenda – má jednu, nebo více lidmi tradovaných legend a pověstí, které si pak začnou žít svým vlastním životem. 4) Svědci – objevují se lidé, co zažili něco, co s legendou souvisí a nejsou schopni si to racionálně vysvětlit. Tím se z obyčejného historického místa stává místo tajemné. 5) Mediální pozornost – díky článkům, videím a dalším příběhům se dostává do povědomí lidí a tím se dané místo jako tajemné či strašidelné napevno ukotvuje nejen v lidské paměti, ale i ve zdrojích, ať již jde o periodika či jiné výstupy. Opakuji ale, že tím netvrdím, že co svědek, to vymyšlený příběh. Byla by to neúcta k lidem, kteří nám v dobré víře sdělí své zážitky s tím, že je konečně chtějí racionálně pochopit, nikoli si na nich stavět slávu. I my musíme přiznat, že ne pro vše racionální vysvětlení máme. To je prostě fakt. Když zmíněných pět bodů aplikujeme třeba na les Bor, nebo Hoia Baciu, dostaneme krásný ucelený důvod, proč jsou zrovna tyto lesy takto známé. 1) Historie – les Bor je místem, kde se v bažinách měli za středověku topit obchodníci, co směřovali do Budějovic či z Budějovic. Hoia Baciu zase místem, kde byla přítomna neolitická kultura. 2) Známost – les Bor byl místem, kam lidé houfně chodili za zábavou a občas tam i někdo tragicky zahynul (či byl zavražděn). Později byl pro lidi uzavřený kvůli vojenskému cvičišti, což záhadám jen prospívá. Hoia Baciu díky své dostupnosti z města Cluj Napoca (les je jako kůl do města zaražen) je na tom podobně. 3) Legenda – Les Bor má strážce lesa, zastřelené vojáky, strom oběšenců či duchy na rozpadajícím se statku mezi Branišovem a Budějovicemi. Hoia Baciu zase pozorování UFO, světelných úkazů, přízraků a kinetické paranormální aktivity. 4) Svědci - oba lesy mají okruh osob, co je ochoten veřejně vystoupit a sdělit příběhy o tom, že tu něco zažili, co nejsou dodnes schopni racionálně vysvětlit. 5) Mediální pozornost – jelikož oba lesy byly pro své příběhy a svědectví propírané v médiích, jsou tyto výstupy více slyšet, než doklady o jiných paranormálních aktivitách na odlišných místech jako rodinné domy či nemocnice. Tím vzniká dojem, že dané místo je opravdu touto aktivitou výjimečné. Jestli ano, nebo ne není objektivně měřitelné, protože tato míra se posuzuje hlavně na subjektivních pocitech, které těžko můžeme validně analyzovat.

Jak ses ty osobně v Hoia Baciu cítil?
Největší strach jsem prožíval paradoxně krátce před příjezdem do zmíněného lesa, když jsme museli projet jakýmsi ghettem sociálně slabých. Tento okamžik máme i na kameře zachycený při zpáteční cestě z lesa do nitra Rumunska.

Nicméně co se lesa týče: nejprve jsem se cítil nevítaně. První noc v cizí zemi, v cizím lese plném lesních cest. Už ve dne jsme se tam ztratili pár metrů od palouku a v noci jsme si bloudění pro úspěch zopakovali. Ale jak jsme se s místem sžívali, situace se zlepšila. Tedy až do okamžiku, kdy nastala ta reakce, která dle prvních analýz ukázaných v první epizodě dokumentu o Hoia Baciu neměla nastat. Od jisté doby objektivně doložené závěry začaly padat jeden za druhým, a co přístroje na počátku nenaměřily, začaly od cca půl jedné měřit nejen v opravdu silných elektromagnetických hodnotách, ale i zajímavě časově sladěných reakcích na naše otázky. Pro vysvětlení - neuměli jsme rumunsky, ale díky dokumentu Dobyvatelů ztracené pravdy jsme věděli, že tu jiní měli úspěch na angličtinu. A tak jsme se rozhodli ji také použít, když na české otázky byl klid. A ač se nemělo dít nic, dít se začalo. To jsme nečekali. Co to pro nás znamenalo, a jak jsme se k tomu dále postavili, na to dáváme odpověď ve druhé epizodě dokumentu o Hoia Baciu.

Navštívili jste v Rumunsku i jiná místa?
Ano, Drákulův hrad Poenari či jeho rodiště Sighisoara. Nádherná místa, která stojí za návštěvu. V prvním případě též plné tajemných a děsivých příběhů, které si žijí svým životem. Pak jsme navštívili opevněné kostely Biertan, Axente Sever či Valea Viilor, kde se jeden z našich členů skoro ve zvonici věže propadl podlahou dolu. Pak i hrady Bran, Colţeşti či Saschiz, který byl pro nás božím zjevením, jež jsme nečekali. Opustili ho totiž až za Druhé světové války, takže jeho stav zde nemá obdoby. O něm pojednáváme mimo jiné ve čtvrté epizodě Tajemného Rumunska od 7:32 minut.

Též jsme navštívili Český Banát, který nás patriotsky pohladil po duši. Pokud jste Češi, určitě ho navštivte.

Jak moc citelný je v Rumunsku Drákulův stín?
Velice citelný, protože jim dělá propagaci a za turistikou kvůli němu do této země vyráží tisíce lidí ročně. Je to hodně viditelné hlavně na hradu Bran, který ale paradoxně se skutečným Drákulou nemá nic společného. Byl za jeho sídlo zvolen úmyslně až po úspěchu knihy Brama Stokera ve 20. století. Podle popisu hradu v této knize a podobnému jménu s autorem knihy, zvolili Bran za Drákulovo sídlo, i když v něm zřejmě nikdy ani nenocoval. Ovšem mýty pravdu nepotřebují, a tak masy ročně na tomto místě zanechají tisíce za vstupenky. My nebyli výjimkou, i když jsme samozřejmě pravdu znali. Pokud chcete skutečné Drákulovo sídlo, musíte vystoupat po 1440 schodech na kopec, kde jsou trosky hradu Poenari. Drákula je vůbec krásný příklad toho, jak fikce překrývá realitu. My se pokusili ve třetí epizodě oddělit a naservírovat našim divákům, jak skutečný, tak mystický příběh tohoto unikátního vladaře, který na chvíli zachránil Evropu od vpádu Osmanské říše. V tomto bodě je zde právem brán za hrdinu, i když jeho osoba je ze současného úhlu pohledu samozřejmě rozporuplná. Tehdejší doba ale takové hrdiny potřebovala, protože jiní by se nedožili takového věku, aby se vůbec hrdiny stali. Více už ale v našem dokumentu o něm…

Je hrad Poienari turisticky hojně navštěvovaný? Jaké je to místo? Stojí za návštěvu?
Velice navštěvovaný. Ani nevíte, kolik lidí ten náročný výstup dobrovolně absolvuje, aby mohli hodinu či dvě pobýt v tom málu, co z hradu zbylo. Zničen byl nadvakrát - poprvé ho pobořili na počátku 16. století, aby ho po jeho opuštění nemohli místní rebelové využít jako svou základnu. Díky své poloze na skále byl totiž téměř nedobytný. Roku 1888 pak místní oblastí otřáslo zemětřesení, po kterém se část hory i s hradem sesunula do údolí. Rumunská vláda ho později částečně obnovila, ale velice nešetrně pomocí cihel, které se dnes na původních kamenných základech rozpadají a působí jako ruina na druhou. Je tam bohužel zakázané nocování, takže jakýkoli možný noční výzkum je z toho důvodu nereálný. Je to škoda, protože příběhy těch, co tam spali, když to ještě šlo, jsou velice strašidelné.

Na závěr… Jak na tebe Rumunsko jako takové zapůsobilo?
Rumunsko je krásná tajuplná země, která ví, že má více záhad než jiné oblasti. A snaží se je proto turisticky využít. Je na ní vidět válečná historie, která se zde kvůli válkám s Osmany přelévala. Opevněné kostely, pevnosti, hrady, osobnosti, plno příběhů, které by šlo vyprávět. Hodně nám to připomnělo naši vlast. I ta má řadu dramat - ať již faktických, či mýtických. Jen je tak dobře nedokážeme prodávat turistům, a přitom bychom třeba na Jana Žižku mohli být stejně hrdí jako Rumuni na Drákulu. Co na tom, že nebyl tak pozitivní, to nebyl ani Vlad. Postavit se za vlastní historii i mýty a umět je vyprávět těm, co sem přijedou… V tom je odražena duše národa.

Dodatek redakce: V třetí části našeho povídání s Ondřejem Bezouškou se zaměříme na tajemnou stránku českých památek. Na rozhovor se těšte v květnu!

Napsal(a) Václav Votruba | Foto Ondřej Bezouška
 


 

Kam dál?

Kapela Pilot Season se po Andělech rozpadla, její srdce se nyní snaží...

neděle, 31. března 2019, 08:13

Na konci uplynulého roku zaznamenala jihočeská kapela Pilot Season svůj dosavadní kariérní vrchol na české scéně. Objevila se...

(NE)OBYČEJNÍ: Vařit pivo může jen opravdový srdcař, říká obchodní...

čtvrtek, 28. března 2019, 19:34

Češi jsou národem pivařů. My jsme s budvarským obchodním sládkem Alešem Dvořákem doslova nakoukli pod pokličku vaření piva. Tento...

Nejhorší, co můžete v kampani říkat, jsou vlastní názory, vzpomíná...

úterý, 26. března 2019, 20:36

Ani více než rok po neúspěšné kandidatuře na úřad prezidenta republiky nelituje pětasedmdesátiletý Vratislav Kulhánek této...

Jan Ciglbauer: Čeští vojáci ve světové válce zažili mnoho hrůz a...

pátek, 22. března 2019, 07:12

Český voják ve službách rakousko-uherské armády… Řada lidí si okamžitě představí slavného Švejka, což je ale dle slov spisovatele...

 
 
 

O čem píše Drbna.cz

Do ochranné budovy kolem reaktoru nahnali 45 tun vzduchu. Temelín tak prošel bezpečnostní zkouškou

Ochranná budova kolem reaktoru splňuje všechna kritéria těsnosti. Takový je výsledek důležité bezpečnostní zkoušky, kterou dnes ráno na odstaveném prvním bloku dokončili technici v Jaderné elektrárně Temelín.

Plzeň vybavila vyřazenými počítači učebnu pro chudé děti v Keni

Plzeň darovala přes 70 vyřazených funkčních počítačů, komponenty pro datovou síť, kabely, flash disky a sluchátka do Keni. Poslouží komunitnímu centru Ostrov Naděje, které se stará o 500 dětí a studentů z velmi chudých poměrů. Centrum vybudovala obecně prospěšná společnost Centrum Narovinu, jejíž aktivity sahají do roku 1995. Díky počítačům z Plzně mohla vzniknout zcela nová učebna, informovala ČTK mluvčí magistrátu Eva Barborková.

PRŮZKUM: Šlehání pomlázkou není příjemné pro tři pětiny žen

Tradici, kdy muži šlehají ženy pomlázkou, si užívá a ráda se nechá vyšlehat necelá třetina žen. Naopak třem pětinám není tato tradice příjemná, ale "přežijí to". Necelá desetina žen pak na sebe nenechá sáhnout. Naopak muže šlehání pomlázkou baví, že je to "fajn tradice" míní 57 procent. Vyplývá to z průzkumu společnosti Behavio, kterého se zúčastnilo 245 mužů a 255 žen.