Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Den s paličem v krematoriu: Jednou tady bude viset cedulka i s vaším jménem

 
neděle, 7. dubna 2019, 20:07

O smrti ví víc než kdokoliv jiný. Dejme si ale ruku na srdce, kdo z nás přemýšlí o tom, co s námi bude poté, co naposledy vydechneme? Strávila jsem den s člověkem, který se každý den dívá smrti do očí. Podle něj je to práce jako každá jiná. I když je krematorium místo, kde se hodně pláče, u pecí není na slzy prostor.

„Jste si jistá, že to zvládnete?“

Domluvit si den v krematoriu bylo překvapivě snadné a rychlé. „Hodilo by se vám to zítra v devět ráno?“ zaznělo od paliče, který je v budějickém krematoriu, dá se říct, inventář.

Petr Soudek pracuje v budějckém krematoriu 18 let. V pohřebnictví se ale pohybuje o 4 roky déle. Začínal u pohřební služby, kterou společně s kolegy vzkřísil. Po těžkém pracovním úrazu byl 3 roky o berlích. K pohřební službě už se nevrátil. Jeho novým místem se stal palič. Po úmrtí kolegy dostal nabídku dělat vedoucího technického zázemí krematoria. Na této pozici stále pracuje.

Byl čtvrtek, devět hodin ráno a já jsem k bočnímu vchodu krematoria přijela s velkým respektem, který mě samotnou trochu děsil. Možná pro ten pocit z neznáma, možná ze strachu podívat se smrti přímo do očí. Pocity byly hodně smíšené. Večer před tím jsem brouzdala po internetu a hledala, co mě vlastně čeká. Žádný článek ale ani zdaleka nevystihl realitu.

Se slovy “zvládnete to?“ mě u vchodu vítal Petr Soudek, který v krematoriu pracuje už 18 let. Momentálně jako vedoucí technického provozu. Trochu nejistým pohledem jsem přikývla a vešla do prostorů, které jsem do té doby znala jen z fotek. Prvním místem, kam mě pan Soudek vzal, byl sklad uren. Nebylo to nic hrozného. Vykachlíčkovaná místnost a v ní urny s identifikačními štítky. Některé už připravené pro pozůstalé, některé zatím prázdné.

Identifikační štítek absolvuje s tělem celou cestu krematoriem. Od služebního vchodu až po výdejnu uren. Je tedy vyloučeno, aby došlo k záměně. Stejné číslo, které je na štítku, je vyražené i na urně, a to jak zvenku, tak i zevnitř.

Rodina si přeje vidět tělo

Nervozita ze mě spadla. Kdybych ale věděla, co mě čeká dál, tak s rychlými závěry, že mé obavy z návštěvy krematoria byly přehnané, bych ještě počkala. Naše další kroky totiž vedly do chladícího boxu, kde už bylo připravených několik rakví. Mrtvá těla se v něm do obřadu nebo kremace uchovávají při teplotě okolo dvou stupňů. Doba, kterou v něm stráví, bývá většinou kolem dvou dnů. Všude je cítit jenom dezinfekce.

Říkala jsem si, že teď už mě nemůže nic překvapit. Spletla jsem se. Během chvilky přišla ceremoniářka, která nám oznámila, že si pozůstalí, ještě před obřadem, přejí naposledy vidět tělo starší paní se kterou se přišli rozloučit. „Tělo je potřeba ještě jednou zkontrolovat a upravit. Vždy se ukazuje ta v uvozovkách lepší strana nebožtíka. Může se stát, že má třeba před tím, než zemře, nějaký úraz a na jedné půlce obličeje jsou odřeniny nebo modřiny,“ říká Petr Soudek.

I když se může zdát, že na místě, jako je právě tohle, nic neuteče, není moc času na dlouhé povídání. Rodina čeká. S rozklepanými koleny a sevřeným žaludkem koukám, jak palič otevírá rakev, ve které leží babička, která ještě před pár dny žila. Ten pohled budu mít před očima asi ještě hodně dlouho. „Jednou tady bude třeba viset i cedulka s vaším jménem, ale jste mladá, máte ještě čas,“ vtipkuje palič, který zrovna připravuje tělo na kremaci.

Tělo se v peci ani nehne!

Pec, která při mém příchodu ještě nebyla dostatečně rozpálená, je připravená na první žeh. Palič se tak může dát do práce. Na takzvaný podavač připravuje rakev. Tu i s tělem posune do ruda rozpálené pece. Teplota v ní je 900 stupňů. Rakev začne hořet okamžitě. Ani tady mě neminula otázka od pana Soudka, jestli se chci na proces žehu podívat. Pohledem do malého okénka, které je na opačné straně pece, zjišťuji, jak rychle rakev v plamenech mizí. Po dalších dvaceti minutách se dívám znovu. Rakev jako by v peci nikdy nebyla. Zhruba po hodině a čtvrt palič hlásí, že je hotovo. Jeho práce tím ale nekončí. Do rukou bere dlouhé hrablo, kterým musí ven z pece dostat to, co z těla zbylo. Kosti pak ještě dalších 40 minut chladnou, než se rozmělní na popel. Během dalšího zavážení rakve vyvrací pan Soudek velmi rozšířený mýtus o tom, že si tělo v peci žárem sedne „Je to nesmysl. Tělo se během žehu ani nehne. Svalová spojení se při teplotě 900 stupňů okamžitě přeruší. Je to stejné, jako když většina lidí tvrdí, že paliči při práci pijou alkohol. To vůbec neexistuje.“

Občas se tady dějou divný věci

Po šesti hodinách strávených mezi pecemi jsem si nemohla odpustit otázku, jestli během 18 let práce na takovém místě zažil něco podivného. „Mně osobně se stalo, že když jsme dřív sloužili noční, při kterých jsme oblékali těla, tak mě nebožtík chytil za ruku. Není to nic zvláštního. Občas se to stane. Je to tím, že jak tělo oblékáte a manipulujete s ním, tak šlachy pořád pracujou a šlo vlastně o takový reflex, ale docela dost mě to vyvedlo z míry. Taky se nám stalo, že jsme seděli v šatně a otevřely se dveře, které byly zavřené na kliku a zase se po chvíli zavřely,“ uzavírá návštěvu pan Soudek.

I když jsem byla ráda za možnost nahlédnout do míst, kam se jen tak někdo nedostane, po nočních historkách prostory krematoria opouštím svižným krokem. Naposledy si podávám ruku s panem Soudkem a s přáním hezkého zbytku dne odcházím k autu. Pocitů a emocí je tolik, že bude ještě chvíli trvat, než (s nadsázkou) zase popadnu dech.

„Den s...“ je rubrika Budějcké Drbny, ve které redaktor zachytí jeden den s člověkem, který vykonává zajímavé nebo nevšední povolání. Své tipy na zajímavá povolání nebo přímo na lidi, o jejichž práci byste si chtěli přečíst, posílejte na mail redakce@budejckadrbna.cz. 

Vizitka autora

 

Adéla Cinklová

Redaktorka portálu Budějcká Drbna

kontakt: cinklova@budejckadrbna.cz

Budějcká Drbna je v prvním z regionálních zpravodajských webů projektu Drbna.cz

 
 


 

Kam dál?

FOTO, VIDEO: V Budějcích vyprovodili zimu, zapálenou Moranu hodili do...

neděle, 7. dubna 2019, 15:39

Několik stovek lidí se dnes odpoledne loučilo se zimou. Slavnostní průvod se sešel v 15 hodin na Piaristickém náměstí. Odtud se...

Nové nastavení semaforů má urychlit jízdu po Budějcích, řidičům se...

sobota, 6. dubna 2019, 08:08

Z prázdných křižovatek v Budějcích zmizí zbytečná červená. Na základě podnětů od lidí došlo k prověření intenzit dopravy a...

Rekonstrukce Mánesovky začne v květnu. Kompletní uzavírka potrvá pět...

pátek, 5. dubna 2019, 08:51

Začátkem května by měla být pravděpodobně zahájena oprava Mánesovy ulice. Původní předpokládaný termín se tak o měsíc posouvá....

Za dva týdny začne stavba obchvatu z Úsilného do Hodějovic

čtvrtek, 4. dubna 2019, 07:07

Ředitelství silnic a dálnic začne stavět druhou část obchvatu Úsilné – Hodějovice. Práce by měly začít 17. dubna. Víc než sedm...

 
 
 

O čem píše Drbna.cz

Do ochranné budovy kolem reaktoru nahnali 45 tun vzduchu. Temelín tak prošel bezpečnostní zkouškou

Ochranná budova kolem reaktoru splňuje všechna kritéria těsnosti. Takový je výsledek důležité bezpečnostní zkoušky, kterou dnes ráno na odstaveném prvním bloku dokončili technici v Jaderné elektrárně Temelín.

Plzeň vybavila vyřazenými počítači učebnu pro chudé děti v Keni

Plzeň darovala přes 70 vyřazených funkčních počítačů, komponenty pro datovou síť, kabely, flash disky a sluchátka do Keni. Poslouží komunitnímu centru Ostrov Naděje, které se stará o 500 dětí a studentů z velmi chudých poměrů. Centrum vybudovala obecně prospěšná společnost Centrum Narovinu, jejíž aktivity sahají do roku 1995. Díky počítačům z Plzně mohla vzniknout zcela nová učebna, informovala ČTK mluvčí magistrátu Eva Barborková.

PRŮZKUM: Šlehání pomlázkou není příjemné pro tři pětiny žen

Tradici, kdy muži šlehají ženy pomlázkou, si užívá a ráda se nechá vyšlehat necelá třetina žen. Naopak třem pětinám není tato tradice příjemná, ale "přežijí to". Necelá desetina žen pak na sebe nenechá sáhnout. Naopak muže šlehání pomlázkou baví, že je to "fajn tradice" míní 57 procent. Vyplývá to z průzkumu společnosti Behavio, kterého se zúčastnilo 245 mužů a 255 žen.