Spisovatel Martin Štefko: Hrozně mě baví Lovecraftovy vize

Martine, v závěru první části našeho povídání jsme zmínili Stephena Kinga. Jaký máš k němu vztah?
Vyrůstal jsem na něm. Jeho knihy mě přivedly k tomu, abych psal. Jako středoškolák jsem přečetl v podstatě všechno, co u nás před těmi zhruba 15 lety vyšlo, doslova jsem ho žral. Asi mě hodně ovlivnil, ale ne tolik v pojetí psaní, jako spíše v nápadech, prostředí, postavách. Ale už i on mě přestal bavit, dostal jsem se k jiným autorům a dvojicí knih Mrtví kráčí po zemi jsem mu poděkoval za to, jaký vliv na mě měl, ale aktuálně mě baví jiná témata, jiné knihy. Snažím se načítat jiné hororové autory, především tedy české, protože u nás je toho dost, jen se o tom prostě tolik nemluví. Poslední kniha, kterou jsem od Kinga četl, byl Pan Mercedes. Líbilo se mi, jak se dokázal přepnout do detektivně thrillerové polohy a přitom to byl on. Příběh mu fungoval, měl jsem pocit, že čtu Kinga, ale to teenagerovské nadšení z četby už se nedostavilo, takže sice mám pokračování Právo nálezce a Konec hlídky, ale zatím jsem se k nim nedostal. To hlavní jsem od něj četl, ale jako kdybych už vyrostl. Třeba Pod kupolí mi přišlo tak ukecané, že jsem to prostě vzdal a nedočetl.

King je považován za hororového spisovatele, ale pravdou je, že je rozkročen podstatně víc. Nepřijde ti škoda, že knihy jako Zelená míle nebo Dolores Clairborne stojí v širokém povědomí ve stínu Carrie, Osvícení nebo Řbitova zvířátek?
Myslím, že třeba Zelenou míli zná spousta lidí jako film, ale ani netuší, že to napsal právě King. Přitom je to určitě jeden z jeho nejlepších příběhů, protože tak krásné postavy, tak dojemný příběh se prostě nepovede často. Myslím si, že rozhodně stojí za to kouknout i po jiné Kingově tvorbě, protože je prostě dobrá. Nemusí to být To, které mi přijde jako úhelný kámen současného literárního hororu, ale může to být třeba komorní Geraldova hra, kde jde vlastně jen o jednu ženu v hodně špatné situaci. Nebo kniha Pytel kostí, která se mi líbí proto, jak skvěle jsou zde napsány postavy.  Myslím, že z hlediska té žánrové rozkročenosti je nejlepší Temná věž, protože tam se jede western, sociální drama, fantasy, sci-fi, pohádka, životopis, a tak dále. Osobně si myslím, že King je jedním z nejlepších čtenářsky přístupných autorů posledních 50 let. Nejen těch hororových autorů.

ČTĚTE TAKÉ: Spisovatel Martin Štefko: Zatracenci jsou mou první zkušeností s westernem 

Co další světoví hororoví autoři? Je ti některý z nich inspirací?
Svůj první román (napsaný, nikoli vydaný, k čemuž nejspíš ani nikdy nedojde, ale nikdy neříkej nikdy, že jo) jsem napsal na motivy H. P. Lovecrafta. Ke sci-fi, jež se u mých vydaných věcí nejvíce projevilo v knize Agentura jsem se dostal díky Franku Herbertovi a P. K. Dickovi. V poslední době jsem ale zatížený na komiks, tak mě ovlivňují komiksoví autoři jako Alan Moore, Warren Ellis, Mike Mignola, a podobně. I tohle jsou vizionáři, kdy třeba Alan Moore je skvělou ukázkou toho, jak psát. Nejen v komiksovém smyslu slova. To, jak se dokáže na dané téma podívat, ať už to jsou komiksy Z pekla, Watchmen, V jako Vendeta, Liga výjimečných, je prostě obdivuhodné.

Zmiňuješ Lovecrafta… Baví tě tedy i tyhle staré záležitosti? Třeba Poe?
Určitě. Hrozně mě baví Lovecraftovy vize. Ať byl jeho styl psaní jakýkoli – a že se dnes opravdu moc dobře nečte – tak ty vize, obrazy, myšlenky, nápady, které zde zanechal, pořád stojí za pozornost. Myslím si, že v jeho době nikdo netušil, jak velký dopad jeho psaní mít bude. Nejspíš to neutušil ani on sám, ale jak se o horor zajímám, tak vidím, že Lovecraft ovlivňuje tvůrce i dnes. Nejsou to jen spisovatelé, ale i filmaři, komiksoví tvůrci, malíři... Tohle je odkaz, který tady bude ještě dlouho, protože k Lovecraftovi – a vlastně i Poeovi – se nevrací jen starší generace, ale objevují je i mladí, což je moc dobře. Tohle jsou mistři, kteří budovali základy moderního hororu, a my na nich stavíme.

Knihy tedy vydáváš pod vlastním nakladatelstvím. Jaké jsou podle tebe pozitiva, když máš všechno ve svých rukách?
Základním pozitivem je to, že vím, na čem jsem. Vím, že kniha vyjde, kdy vyjde, vyberu si kreslíře nebo grafika, který udělá obálku, vyberu si, jak bude kniha vypadat. A hlavně mi nikdo nebude mluvit do příběhu. Já jsem nabízel svoje knihy vydavatelům, ale už když jsem rukopis posílal, říkal jsem si, co když po mně budou chtít, abych něco změnil? Co když to bude něco zásadního? Byl jsem z toho nesvůj. A tak jsem se nakonec i z tohoto důvodu rozhodl, že si to raději vydám sám. Ano, asi to může znít namyšleně, že si o svých příbězích myslím, jak jsou skvělé, ale to není nutně pravda. Myslím si, že jsou dobré, jinak bych je nechtěl čtenářům ani nabízet, ale především je chci prezentovat v takové podobě, s jakou jsem přišel já, nikoli redaktor, který můj rukopis dostal k posouzení. Možná by ten člověk skutečně knize pomohl, ale já už bych neměl pocit, že to je moje kniha. Měl bych pocit, že se z ní vytratilo to, co jsem do ní dal já. Samozřejmě, muselo by se jednat o nějakou radikální úpravu, zásah do děje, nikoli jen stylistiku. A tohle bych prostě nedokázal. Jednou jsem dostal nabídku mít povídku ve sborníku, který se zaměřoval na postapokalyptické příběhy. Napsal jsem povídku, překvapivě bez zombie, a editor ji v podstatě přijal, jen měl pár výhrad. Ty jsem upravil, nebylo to nic hrozného, ale pak se mi najednou ozval s tím, že by to vlastně chtělo hodně přepracovat. Jenže jsem se měl zbavit i prvku, který mi přišel důležitý. A to jsem prostě udělat nechtěl. Neměl jsem poct, že by připomínky povídku výrazně vylepšily, ale změnily by jí v něco jiného. Kdybych tu povídku přepsal, bude s ní spokojený editor, ale nebudu s ní spokojený já. A tak jsem ji nepřepsal a ve sborníku nevyšla. Ve vlastním nakladatelství vydám jen knihu, pokud jsem s příběhem spokojený, ale zároveň jsem spokojený i s tím, jak je vydána. Snažím se tedy o to, aby korektury byly co nejlepší (a to jak ty mé, tak ty, které dělá korektor). Chci aby měly knihy zajímavou obálku, takže to přenechám kreslíři, případně grafikovi, o kterých si myslím, že jsou schopní. A nakonec se snažím vybrat tiskárnu, aby kniha dobře vypadala. Teď jsem třeba hodně zvědavý na Zatracence v pevné vazbě. Celé je to pak takový proces, kdy na konci držím v ruce své literární dítě. I tohle beru jako pozitivum. Být u celého procesu až po finální zrod. Těch negativ by asi ale bylo víc. Hlavně z hlediska ekonomického. Zatím mě ale drží nadšení, touha podpořit český hororový trh a vydávat knihy. Uvidíme, jestli to do budoucna bude stačit.

Tvé povídky vyšly v několika antologiích. Bereš podobné projekty za dobrou formu propagace autora?
Částečně. Někteří autoři takhle mají možnost vůbec prvně knižně publikovat. Poslední dobou mám pocit, že se objevuji ve sbírkách, kde se ti autoři velmi opakují, ale zase mi vždycky udělá radost, když se tam objeví někdo nový, koho neznám. Anebo se k nám dostanou autoři z jiných zemí. Tohle mě bavilo na knize Sešívance. Honza Vojtíšek napsal každou povídku s jiným autorem a na každé je vidět, že je ovlivněná trochu jinak. Díky tomu se k nám dostanou i polští hororoví autoři, kteří tu také moc vydávaní nejsou, případně autoři ze Slovenska, které už ale trochu známe. Netvrdím, že povídková sbírka z autora udělá známého člověka, ale má možnost ukázat, že tu povídku někde má. Už není jen pisálkem do šuplíku, ale už participoval na vydání knihy. Je to první krok, může být celkem malý, ale pořád je to krok kupředu, což je potřeba. Pořád však zůstává především na autorech samotných, aby se propagovali, aby dali světu vědět, že ta kniha zde je a že stojí za to, si ji přečíst. Napsáním povídky nebo rovnou celé knihy proces nekončí, ale vlastně začíná, pokud autor chce, aby ho četli. A to může být někdy bolestné zjištění.