Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

TÉMA: Žijí mezi námi - František Haman díl 1.

 
pondělí, 16. května 2011, 09:51

Budějcká Drbna vám přináší rozhovory s různými zajímavými osobnostmi budějovického života, ať už z oblasti kultury, sportu nebo podnikání. Protagonistou nejnovějšího rozhovoru je František Haman.

Muž, který se z vysokého postu šéfa odborů stal soukromým masérem, zabývajícím se tradičními i netradičními styly masáží a regenerací těla. Muž, který býval v přímém kontaktu s řadou osobností firmy ČEZ (Martinem Romanem aj. - pozn.redakce) a dnes je v kontaktu především s těmi, kteří vyhledávají jeho pomoc.

Proč se rozhodl k tak zásadní změně svého života? Jaké byly jeho aktivity v ČEZu? Jak se mu žije a podniká v Budějcích nyní?  Co by změnil? Nejen na to jsme se Františka Hamana zeptali za vás. Stejně, jako se jeho život dělí na ten „v ČEZu“ a „po ČEZu“, je i náš rozhovor rozdělen  na dvě části. V první Vám přiblížíme Františka Hamana jako odborového předáka, ochránce práv zaměstnanců Jaderné elektrárny Temelín. Ve druhé části pak představíme trochu jiný obraz Františka Hamana – obraz současný.

V JE Temelín, resp. ve firmě ČEZ, jsi působil od samého počátku výstavby elektrárny. Čím vším jsi v ČEZu prošel? Na jakých postech jsi působil? Co bylo nejzajímavější a co naopak nejtěžší činností?

V roce 1984 jsem nastoupil na JE Temelín jako investiční pracovník - technický dozor. A to zejména proto, že jsem potřeboval byt pro svou  rodinu. Tím jsem se dostal do ČEZu, protože ČEZ měl alokované byty v družstevní výstavbě v Českých Budějovicích.

To byl také důvod, proč jsem tam šel na pozici technického dozora. Postupně jsem se stal vedoucím oddělení v investicích; měl jsem pod sebou profesní dozory. Pak přišla doba, kdy se po revoluci v osmdesátém devátém roce tříbily odbory a měnily se na demokratickou složku společnosti.

Nebyly to už ty komunistické odbory. Já jsem chtěl v roce 91 z ČEZu odejít, protože jsem měl často na hodně věcí jiné názory a ty se ne vždy mým nadřízeným líbily. Takže jsem nakonec zjistil, že více profitují lidé, kteří spíše mlčí a dělají jakousi „zákopáckou“ činnost s vedoucími.

Jenže co s tím?

Jak jsem řekl, chtěl jsem odejít, ale tenkrát neměl kdo dělat předsedu odborové organizace na Temelínské elektrárně a jeden můj kolega mě přesvědčil, že to je místo pro mě jako stvořené.  Řekl mi, že mám takovou zdravě prořízlou pusu a že se nedám, takže by možná nebylo špatné, abych toho odborového předsedu dělal.

Odborovým předsedou jsem se tedy stal, ale tím jsem se musel začít všechno učit a stavět si svojí pozici, protože mezi odboráři v republice samozřejmě byli i lidé, kteří se přefiltrovali, převlékli kabát a muselo se bojovat i uvnitř samotných odborů.

Těžko se sháněli ti schopní a odvážnější?

Ano, ale nakonec se to podařilo i když v rámci ČEZu to bylo dost těžké, protože v každé elektrárně byla odborová organizace a ČEZ byl rozesetý po celé republice. Proto, abych vůbec mohl hrát nějakou dominantnější úlohu z pozice elektrárny v celém ČEZu, musel jsem postupně získávat podporu i z ostatních elektráren.

Za nějakou dobu jsem se stal jakýmsi lídrem při vyjednáváních za celý ČEZ o Podnikové kolektivní smlouvě. Navíc svou pozici jsem si ještě upevnil, když jsem byl zvolen za jadernou energetiku do  Odborového svazu energetiků. Byl jsem v předsednictvu odborového svazu v Praze a v koordinaci s vedením ČMKOS a s dalšími lidmi, kteří byli ve vedení, jsem získal jakousi oporu vůči ČEZu v kolektivním vyjednávání Podnikové kolektivní smlouvy. Byl jsem i členem vyjednávacího týmu  Kolektivní smlouvy vyššího stupně.

Postupem času mi ovšem ani tohle nestačilo, tak jsem se začal zajímat o regionální uspořádání tady v Jižních Čechách a stal jsem se předsedou Regionální rady odborových svazů ČMKOS. Tím jsem zastupoval vlastně veškeré odboráře v celých jižních Čechách, sdružených v ČMKOS, a podařilo se mi s ředitelem úřadu práce, vybudovat pracovní místo asistentky a najmout kancelář tady v Pozemních stavbách v ČB. Naše kroky směřovaly ještě dál.

MEROR DUNAJ- VLTAVAŘekl jsem si, ale to už bylo opět ve spojitosti s Temelínem (protože Temelín, jak víme, po celou dobu své existence  měl někdy větší, někdy menší, problémy s odporem z Rakouska), že pokud se dostaneme jako odboráři do Horního Rakouska, budeme tam moci prezentovat pozitiva elektrárny. Podařilo se mi navázat kontakty s odborovými partnery v Linci. A protože v EU jsou odborové organizace sdružovány na bázi tzv. regionálního uspořádání, vedli jsme jednání s cílem takovou meziregionální radu založit. Výsledkem bylo založení v pořadí 40.rady s názvem MEROR DUNAJ - VLTAVA v rámci EU tj. pod Bruselem. Rada spojuje Horní Rakousko a Jižní Čechy. Byl jsem zvolen jejím předsedou a to dokonce i na volební období, kdy měla předsednictví zastupovat rakouská strana. Kromě jiného bych rád zmínil i společnou přípravu a realizaci dvouletého projektu, pro který jsme získali finanční dotaci ze strukturálních fondů EU.

No a protože jsem si myslel, že by bylo dobré, aby se připojilo i Dolní Rakousko, jednal jsem s odboráři z Vídně. Tak se i pak za našeho přispění stalo, že se spojil odborově region Jižní Moravy a Dolního Rakouska.

Tak to fungovalo až do roku 2006. Mezitím jsem byl ještě zvolen zaměstnanci v letech 2000 – 2004 za člena dozorčí rady ČEZ, voleným zaměstnanci.

Jaká byla struktura dozorčí rady?

V 12-ti členné DR jsme byli 4 členové voleni zaměstnanci. Protože jsem se většinou řídil tím, že jsem zvolený zaměstnanci, takže mám hájit především jejich zájmy, stal  jsem se i v tomto orgánu mnohdy nepohodlným.

A s Martinem Romanem jsi se potkával taky?

Ano. Martin Roman nastoupil v roce 2004, čili já jsem ho zažil jako předsedu představenstva a generálního ředitele. On byl garantem za ČEZ při vyjednávání Podnikové kolektivní smlouvy.

Při jednáních jsem se snažil jako vždy být přímý, což on sice také, ale výsledky byly  někdy nakonec jiné.
Pro ilustraci uvedu jeden příklad. Byl jsem posledním předsedou, který neměl mandát od zaměstnanců kolektivní smlouvu na příští období podepsat, pro rozpor týkající se růstu mezd. Asistentka pana generálního ředitele mne požádala, zda bych mohl přijet na schůzku.

Martin RomanŘekl jsem si : „Dobře, asi se mnou chce o té věci mluvit“.Na schůzku jsem tedy jel, bohužel  díky dopravní situaci v Praze jsem přijel s asi půlhodinovým zpožděním. To se nelíbilo mým kolegům předsedům, kteří byli, k mému překvapení, také přítomni. Já jsem totiž vůbec nevěděl, že je pozvaný ještě někdo další.

Přesto na mne pan generální ředitel s některými členy představenstva čekal. V jednací místnosti mi bylo sděleno následující - Dnes máte, pane Haman, poslední  možnost kolektivní smlouvu podepsat, jinak zapříčiníte, že všichni zaměstanci ČEZu nedostanou navýšené mzdy. Do toho se tam do mě pustili ti ostatní předsedové, že když smlouvu nepodepíšu,  ničím jejich práci,  vůbec nejsem odborář a takové řeči.

Já jsem to i přesto nepodepsal a odjel jsem. Řekl jsem jim, aby  přesvědčili lidi na Temelíně, protože ti za mnou jdou a já  jsem nejednal ze své vlastní vůle.

O co v hlavním sporu v kolektivní smlouvě šlo?

Ve sporu šlo  o meziroční růst mezd.

Tys měl tedy jiný názor?

Já jsem měl jiný názor vzhledem k ziskům firmy a k tomu, jak se peníze v ČEZu rozdělovaly. Prostě jsme chtěli pro provozní zaměstnance na elektrárně peníze. Následoval meeting člena představenstva v elektrárně s cílem přesvědčit zaměstnance, aby mi mandát pro podpis dali. To se mu nepodařilo. Nakonec jsem na meetingu řekl, aby ČEZ prostředky navýšil, neboť částka, kterou navýšení prezentuje, se podobá té, kterou jsem odmítl v rámci opčního programu, tudíž ušetřil.

Jako člen DR jsem měl možnost využít opčního programu ČEZ, který by pro mne znamenal v té době zisk několika desítek miliónů. Jenže já jsem to odmítl, protože jsem řekl, že přece jako zástupce zaměstnanců, kteří mě zvolili  do dozorčí rady, teď nemůžu být ten, který si tyto peníze vezme, to už bych do té elektrárny nemohl jít. Opční program byl vždy veřejností odsuzován.

Já jsem vždycky chtěl být sám sebou, takže jsem se takhle „koupit“ nenechal.  V takovémhle prostředí jsem žil.

V roce 2004 uplynulo mé 4leté funkční období a tak jsem  v dozorčí radě skončil.

Jistě jsi ale nesložil ruce do klína a neobul si papuče.

Samozřejmě, že ne. V roce 2006 za mnou přišel  manažer, který má na starosti komunikaci za jádro v jižních Čechách, jestli bych s ním nešel do týmu lidí, který bude připravovat nový jaderný zdroj. Jinými slovy, dostavbu třetího a čtvrtého bloku. Věděl, že mám spoustu kontaktů v sekci odborářů a zaměstnanců po celé republice i v zahraničí, např. v Rakousku.

Nastoupil jsem tedy do tohoto týmu. Moc lehké to nebylo, protože jsem samozřejmě z pozice ČEZu měl velkou černou nálepku, “vzpurného odboráře“ . Musel jsem si u svého nového nadřízeného vybudovat pozici, ve které ho přesvědčím, že jsem jiný, než o mně mnozí říkají. To se mi snad povedlo.

Protože zmiňovaného manažera  léta znám a věřil jsem mu, řekl jsem si, že s ním do toho půjdu. Ovšem, jak se to tak někdy stává,  on nepřišel a já jsem v tom týmu pro komunikaci zůstal sám.

Rok a půl jsem tedy fungoval jako specialista pro komunikaci. Mým úkolem navíc bylo založit občanské sdružení na podporu dostavby Temelína. Proto jsem byl  iniciátorem založení  Občanského sdružení Blue-Green, které dodnes existuje a do svého odchodu z ČEZ i jeho předsedou. Podařilo se mi získat finanční prostředky pro realizaci fotbalového hřiště na podporu dorostu. Přitom jsem se seznámil s lidmi kolem fotbalu a s některými jsme se stali přáteli. Připravit si mediální podporu atd. Jenže jak to tak bývá, nic neprovedete a přesto jste za to potrestaní. Nebo „ dobrý skutek po zásluze potrestán“.Nebo také „úspěchy se neodpouští“, prostě „Česko“ Někomu se to v rámci firmy nelíbilo a tak se proti mně vyvinul tlak, který nakonec přispěl k tomu, že mé pracovní místo bylo zrušeno bez náhrady. Nebylo mi nabídnuto žádné jiné i přesto, že jsem byl pověřen hledat lidi „jako pamětník“ výstavby, kteří by v případě dostavby mohli nastoupit.

Přestože se nabírali noví lidé pro dostavbu  Temelína, já jsem nesměl být do toho seznamu zařazen. Přestože jsem stavěl Temelín od začátku a jako stavař ho znám alespoň dobře. Do výběrového řízení jsem se přihlásil, ale bylo mi odpovězeno, že ne, že děkují za můj zájem

A v jaké fázi projektu jsi z Blue-Green odešel....nebo jsi byl odejit?

Z funkce předsedy jsem odešel ze svého rozhodnutí několik měsíců po odchodu z ČEZ. Posléze i jako řadový člen. V té partě lidí, zapálených pro podporu Temelína, jsme z mála udělali dost. Kromě podpory např. při komunálních volbách, kdy jsme   bpan Pavlovecyli oponenty volebních lídrů Strany Zelených, pořádali jsme meeting „Lidé pro Temelín“. Psali do novin, vystupovali v TV. Dokonce jsme tzv. „na lopatky“ položili pana Pavlovce z Rakouska, letitého odpůrce stavby, zprovoznění a následného provozu elektrárny při jeho „tiskovce“ v Malém pivovaru v Českých Budějovicích.

Pan Pavlovec mě tam   veřejně napadl, že jsem si nechal vyplatit opci. Myslel si, že tak zdiskredituje předsedu sdružení. Já jsem mu řekl, že smlouvu o opci mám zrušenou, že jsem ji odmítl a mám na to doma  doklad. On chtěl, abych ho přinesl. Řekl jsem mu, že nejsem povinen mu cokoli dokazovat, ale že žádám omluvu, protože své tvrzení uvedl i ve dvou médiích.Následně se mi opravdu omluvil. Omluvou  pana Pavlovce jsem měl proti němu dobře „našlápnuto“


Řekl jsi, že se ti podařilo sehnat peníze na fotbalového dorostu, kam to bylo?

Do Roudného. A to za ně pořídilo tréninkové hřiště a ČEZ se stal generálním partnerem.  A já od té doby někdy chodím na fotbal a dávám si klobásu.

 

Působíš jako takové zlobivé dítě uvnitř ČEZu. Poskytoval jsi také nějaké informace novinářům ohledně dění v Temelíně?

Jako odborář vždy jen takové, které se týkaly daného problému. Jako neodborář např. do Neviditelného psa spolu s kolegy články a reakce na negativa, která vycházela o jádru, takové oponentury. Ale vždycky jsem byl loajální k ČEZu. Jako předseda odborové organizace jsem však hájil zájmy lidí a tím jsem se logicky dostával do střetů. Ale za ty střety jsem neměl být trestaný, protože   jsem dělal svojí práci. Nedělal jsem žádné nezákonné věci.

Když jsem udělal protestní akci, tak jsem ji udělal, ale bylo to všechno podle zákona. Byl jsem v televizi, měl jsem určité vztahy s médii, ale taky jsem dělal v Praze na Nám. Jana Palacha velký meeting pro 2000 lidí na podporu dostavby a spuštění Jaderné elektrárny Temelín. To nebylo vůbec jednoduché zařídit. Vyřídit vše s policejním ředitelem, zařídit sanity, záchody...to není sranda něco takového uspořádat v centru Prahy.

Byl jsem např. v Linci na výroční schůzi sociálních demokratů, kteří měli asi 700 delegátů a já tam byl pozvaný jako předseda mezinárodní odborové rady, protože oni si na to sociální partnerství dost potrpí. Tady jsou odboráři černá strana společnosti, ale tam je to jinak. Když jsem tam byl pozvaný, byl jsem hrozně nervózní, protože na pódiu byl profesionální moderátor, který celé jednání, celou schůzi moderoval a vždycky si zval diskutující. To nebylo, že tam sedí celé předsednictvo jako u nás.

Tak si mě pozval jako  předsedu Meror Dunaj-Vltava , jehož domovskou organizací je Jaderná elektrárna Temelín. Bylo tam těch 700 lidí, v šest hodin odpoledne. Nikdo během mé řeči neodcházel. Vyslechli si moje argumenty. Tam je prostě taková disciplína. A já jsem čekal nějaký pískot, ale vůbec nic, nikdo ze sálu mi nepoložil jedinou otázku na Temelín. Ptali se na volný pohyb pracovních sil a na takové věci, tak to jsem jim snadno odpověděl, že kdo chtěl v Rakousku dělat, tak už tam dávno dělá :-). A když jsem přijel zpátky, tak jsem to tady vyprávěl a ono se jim to tu zase nelíbilo.V Rakousku mě měli rádi, měl jsem možnost se setkat i s ministrem rakouské vlády pro sociální politiku.

Nebo jsem ve Francii v Jaderné elektrárně Dampierre (asi 150 km pod Paříží) zjišťoval, jak to dělají tam, protože tady se zrovna chystali propouštět provozní zaměstnance. A to se jim tady také nelíbilo.Oni potřebují odboráře, který sedí v kanceláři, čte si noviny  a podepisuje jim to, co chtějí. Jeden můj kolega z jiné elektrárny, se kterým jsme byli na stejné lodi, když jsme vyjednávali tu kolektivní smlouvu, tak ten šel místo mě do dozorčí rady, během dvou měsíců inkasoval pro sebe jako opci dost milionů. A řekl, že by byl blbej, kdyby si to nevzal.

Když se teď díváš na ČEZ z venku, co vnímáš jako jeho zásadní problém? Špatná komunikace přes média, zásahové komando odstříhávající lidi od elektřiny…..

Myslím, že ČEZ může mít problém s tím, že je velkou firmou, kterou řídí právníci, ekonomové a že časem přijde doba, kdy ty elektrárny nebude mít kdo provozovat, protože personál stárne, bude dávno za hranicí optimálního věku a noví lidé nejsou. Školy je neprodukují, nikdo budoucnost v jádru nevidí a profese  provozního zaměstnance mizí. A to bude velký problém, protože ČEZ těží z toho, že elektrárny jedou setrvačností a nejsou náchylné na ten okamžitý moment, kdy se mění ředitel, kdy se mění nějaká struktura společnosti, prostě jedou v nějakém režimu.
Takže přijde doba, kdy elektrárny jako hlavní zdroj nebudou stačit a to bude problém.  Jeden pán mi jednou říkal: „ Víte, to jsou takové křivky. Ať je to firma elektrárenská, energetická nebo nějakého jiného segmentu, prostě  vyrábí, tvoří  zisky, takže kapitáni nahoře se jí drží a ždímou a ždímou. Když  doslouží, když už  jde špatně, tak povolají do vedoucích funkcí zase profesionály, kteří to zařízení znají, aby to dali dohromady a aby se to zase rozjelo.“ Je jenom otázka, jestli se správně odhadne ten moment a jestli ti odborníci budou.  Ale tak to prostě je.

Co bylo tedy tou poslední kapkou nebo spouštěcím mechanismem k tomu, že jsi skončil v ČEZu, odešel jsi a začal ses věnovat něčemu jinému? Souviselo to s Blue - Green a dalšími problémy, nebo v tom bylo ještě něco jiného?

Bylo to tím, že jsem dělal svou práci, kterou jsem měl nařízenu od svého přímého nadřízeného. Myslím si, že jsem ji dělal dobře, veřejně a pak najednou přišel zlomový bod. Takže buď to bylo to, že už v roce 2006  byl důvod dostat mě z té odborové funkce, nechat mě rok a půl žít a potom se mě zbavit, aby to nebylo tak okaté.

BLUE- GREEN tiskovkaNebo to bylo proto, že aktivity Blue-Green, které se měly uskutečnit, se najednou zdály moc nepohodlné. Nebo jsem možná dělal něco, co měl dělat někdo jiný a dělal jsem to sám. Měl to třeba dělat nějaký určitý útvar, ale on to nikdo nedělal. Protože v tom týmu lidí, kde jsem pracoval, jsem žádné osobní ani pracovní spory neměl, nebylo mi nic vytýkáno. A dnes, když se podívám do papírů, tak tam mám jasně napsáno, co mám dělat. Na každé pracovní poradě jsem měl prezentaci o tom, s kým jsem jednal, všechno je v zápisu, všechno je v pohodě. Takže buďto to bylo už před tím rokem a půl takhle dané, nebo se to stalo kvůli tomu, že jsem sehnal peníze na hřiště v Roudném...nevím.

Potom, když už to takhle přijde a člověk se dozví, že mu ani nebude nabídnuta žádná jiná práce, tak  už jsem neváhal. Vrátil jsem auto, telefon, notebook a odjel jsem za generálním ředitelem do Prahy. Ten mi slíbil, že se mohu vrátit, až se „to uklidní“. Ale já jsem tomu moc nevěřil. S personalisty v Praze jsem podepsal dohodu o skončení a udělal jsem si roční prázdniny.

Byl bych moc nerad, kdyby tento rozhovor působil moc černě. Byla samozřejmě i pozitiva, byla to velká škola života, musel jsem se spoléhat velmi často jen na sebe. Potkal jsem se s celou řadou správných lidí, i s panem Romanem jsme se nakonec museli dohodnout, tak to v životě chodí……

Během toho roku jsem přemýšlel, co budu dělat. Zjistil jsem, že jakmile jsem se ocitl v resortu energetiky, tak jsem byl odmítnut. Můj tatínek říká, že všechno někdo řídí. Já mám celý život problémy se zády a chtěl jsem se vždycky naučit masírovat. Udělal jsem si rekvalifikaci a potkal jsem jednu bezvadnou slečnu, která žije půl roku v Thajsku a půl roku tady a ta mě naučila tradiční thajské masáže a hlavně energetické dráhy v těle. Probudila ve mně něco, co chtělo svůj čas…..

Druhou část rozhovoru Vám přineseme zítra a již dopředu vím, že je nač se těšit.

Frantu Hamana zpovídal: Wolenby

Na textu spolupracovali: Hawky a Koktalka Merunkovo

 


 

Kam dál?

Na Šumavě začalo kácení nebezpečných stromů podél turistických cest

čtvrtek, 12. května 2011, 15:49

V zájmu bezpečnosti návštěvníků hor zahájila Správa NP a CHKO Šumava práce na odstranění nebezpečných suchých stromů podél...

TÉMA: Kam na snídani?

neděle, 8. května 2011, 22:41

Že lidé chodí do restaurací na večeře je zcela běžné. Často také v restauracích obědváme (pokud zrovna firma či podnik, kde...

Modrá stuha Bezdreva

čtvrtek, 5. května 2011, 16:25

Mezinárodní měření sil jachtařů proběhlo o víkendu na rybníku Bezdrev. O vítězství usilovalo 17 plachetnic třídy Pirát, mezi...

Třeboňský zámek otevírá unikátní výstavu kostýmů a rekvizit z českých...

neděle, 1. května 2011, 12:48

Unikátní výstavu kostýmů, rekvizit a kulis známých z českých pohádek, otevírá od soboty zámek Třeboň na Jindřichohradecku....

 

Komentáře

Zatím zde nejsou vloženy žádné komentáře.
 
 

O čem píše Drbna.cz

Pravidla pro chov psů se pravděpodobně znovu zpřísní

Pravidla pro chov psů se pravděpodobně znovu zpřísní. Lidé zřejmě budou muset veterinární správě hlásit chovy tří a více fen. Nyní tato povinnost platí pro chov pěti a více fen. Štěňata bude třeba očipovat. Zpřísnění dnes Sněmovna schválila v novele veterinárního zákona, kterou nyní projedná Senát. Opatření směřují proti takzvaným množírnám, v nichž jsou za nevhodných podmínek chováni psi jen kvůli zisku z prodeje štěňat.

Veterináři mají Tomana o kontrolách jatek informovat do týdne

Ministr zemědělství Miroslav Toman (ČSSD) čeká do týdne sdělení ředitele Státní veterinární správy (SVS) Zbyňka Semeráda o výsledcích kontrol a přijatých opatřeních kvůli videu, kde je vidět kopání do zvířat na jatkách ve Všeticích. Novinářům to řekl dnes ve Sněmovně. Chování zachycené na záběrech odsoudil a zopakoval, že stát chystá kontrolu všech jatek v Česku. Na případ jako první upozornila Drbna.

Elektronický náramek zatím hlídal 304 lidí, především muže

Elektronické náramky hlídaly do konce letošního září 304 odsouzených či stíhaných lidí, z toho 261 mužů. Ve většině případů je museli nosit domácí vězni, sloužily rovněž jako nahrazení vazby a několikrát také při podmíněném propuštění z vězení. Stanovené podmínky dohledu závažně porušilo zhruba deset procent monitorovaných. Novinářům to dnes řekly ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO) a šéfka Probační a mediační služby Andrea Matoušková.