Počasí dnes16 °C, zítra21 °C
Čtvrtek 28. března 2024  |  Svátek má Soňa
Bez reklam

Lezení po skalách se vyplatilo, vodopád měli jako na dlani

Předposlední díl o svém putování na sever Evropy přináší čtenářům Budějcké Drbny českobudějovičtí cestovatelé Jaromír Cipín s Janem Vávrou, kteří v červnu loňského roku absolvovali dobrodružnou výpravu do Norska.

Epizoda 4 - Manafossen

Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag – zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože orientovat se v úplné mlze jen podle červených ´téček´ a s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné.

Odbočujeme v půli cesty z Kjeragu na parkoviště na pěší cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce. Značení je už méně časté a již zmiňovaná ´téčka´ jsou stará a dlouho neudržovaná. Jdeme travnatým kaňonem a začínáme si vychutnávat pravou divočinu, kterou známe jen z šumavského pochodu po hřebenech hor při hranici s Rakouskem a Německem.

Jdeme proti proudu malého potůčku, který tu a tam naplní jezero o velikosti fotbalového hřiště. Cesta je mokrá a ani naše naimpregnované boty nám sucho v botách nezajistí. Přicházíme k rozcestníku. Je poničený. Mapa nám říká, uhni doleva, ale tam je jen vysoká skála. „Tuhle bych nechtěl šplhat,“ prohlásím a jdeme dál rovně kaňonem. Po půl hodině zastavujeme. „Jdeme špatně!“ vypadne z obou, jako bychom se domluvili, a ještě jednou studujeme mapu.

Vracíme se k rozcestníku. Již vyčerpáni a unaveni. Koukám na ceduli a zjišťuji, že ještě dole na zemi je jedna utrhnutá cedule. Nasazuji ji na původní místo. Je to jasné, dnes si ještě vylezeme na skálu. Nikdo z nás ještě nic takového nevylezl. K tomu je vše mokré, jsme unaveni po několika hodinovém pochodu. „Jdeme!“ pravíme oba.

Jdu první, což nechápu, protože mám strach z výšek. Než někam stoupnu nebo se něčeho chytnu, tak vše dvakrát, třikrát prověřím. Kamarád Honza jde pomalu za mnou a radí mi kam šlápnout a na co si dávat pozor. Ani nevím, kolikrát nám proklouzne noha a spustí lavinu kamenů a suti. Uvědomujeme si, že každá chyba může být zaplacena i daní nejvyšší. Jsme nahoře a máme to nejhorší za sebou. Omyl. Před námi je ledovec, který nemá daleko ke sklonu čtyřiceti pěti stupňů.

Opatrně našlapujeme. Je tvrdý a hladký. Výstup na skálu se už zdá jako ta lehčí část. Každý zásek špičkou boty znamená udělat si pořádný důlek pro odraz na druhou nohu. Raději se ani neotáčíme, protože kdo uklouzne, sjede dolů a potom rovnou ze skály k rozcestníku. Padesát metrů jdeme skoro půl hodinky. Jsme tam a podle mapy to je třicet minut na záchytnou chatu. Po čtrnáctihodinovém pochodu ji nalézáme, chatu Langavaten. Zde jsme sami a místní kamna usuší jak naše mokré věci, tak naše na kost zkřehlá těla.

Jakmile za sebou zavřeme dveře, zmocní se nás obrovská úleva. Ty čtyři stěny kolem jsou jako magický kruh plný energie. Nalézáme kamna a okamžitě v nich rozděláváme oheň. Svlékáme se a oblékáme do suchého. Mokré je vše – boty, krosna, spacák, stan, oblečení, které nebylo v igelitu, letenky, doklady, peníze a dokonce i deník. Zítra si musíme na krosnu navléci ten nepromokavý plášť. Z vybavení chaty si vaříme čaj a kupujeme výborné sušenky. V celé chatě jsme sami. Ještě než dlouho po půlnoci ulehneme, čteme místní deník. Ale naše těla jsou už slabá, jdeme na kutě.

Až ráno zjišťujeme, jak velká chata to je a hlavně jaké má vybavení. Vše tu funguje na poctivosti. Vezmi si jídlo (od sušenek po guláš v konzervě), uvař si, vyspi se, ale vše zaplať. Čteme si staré deníky a náš zápis je první v českém jazyce. Necháváme na nás kontakt a až po dvou měsících zjišťujeme, že v našich stopách šli další Češi dva dny za námi. Chata je stejně jako my stará čtvrt století a nikde ani jeden nápis od fixů či jiná stopa po vandalství. Asi jsme vážně první Češi.

Plni sil vyrážíme po proudu říčky směrem k moři. Kolem nás stojí majestátné hory, tu a tam se ještě povaluje sníh nebo nějaký až padesát metrů vysoký vodopád. Samozřejmě nechybí ovce, které vyšplhaly na taková místa, na které bych se nedostal já ani Honza s provazem a cepínem. „A to je po včerejším dnu co říci,“ dodávám. Voda je tak čistá, že chvílemi odhadujeme, kde začíná hladina jezírka. Také z ní pijeme a vaříme vodu. Pro klid duše ji ještě upravujeme kapkami z chemické čističky vody.

Krajina nám odhaluje úžasné scenérie a my se nestačíme kochat a fotit vše kolem nás. Kam oko dohlédne, je pouze tráva a kameny. Slyšíme jen šumění vody a zvonce ovcí. Přicházíme k potoku, který se vlévá do „naší“ řeky. Žádná lávka ani prkno. Naštěstí jsou v řece poházené kameny a po chvíli nalézáme cestičku. Žertík přírody si ještě zopakujeme alespoň desetkrát. Čím blíže jsme u moře a tím pádem nížeji, tak začíná být vyšší porost. Nejdříve malé zakrslé borovice, později velké břízy.

Blíží se večer a my nacházíme krásné místo na táboření na soutoku dvou řek. Nikdy bych nevěřil, jak je těžké rozdělat oheň mokrým dřevem, ale naše zkušenosti přeci jen po nějaké době vítězí a my si sušíme mokré boty. Jdeme spát, je po půlnoci a toto šero za dvě hodinky vystřídá bílý den. Zatracené ovce a jejich zvonce.

Ráno vyrážíme brzy, máme před sebou dlouhý den. Řeka je širší a hory vyšší. Každým krokem jsme blíže k vodopádu Manafossen. Potkáváme první turisty a jsme rádi. S naší bídnou angličtinou a němčinou ale vše pochopíme a i si pokecáme. Když jeden starší Nor zjišťuje, že jsme Češi, hned vykřikne: „Hokej, Jágr, Budvar a Brežněv.“ Ani se nesnažíme mu něco vysvětlovat a loučíme se. Ještě dlouho se tomu smějeme.

Po pár hodinách cesty jsme na místě. Přes devadesát metrů vysoký vodopád je pro nás odměnou, která stála za věčné lezení po skalách, sušení mokrých bot a nošení batohu na zádech. Voda se dole rozbíjí o jezírko a společně s paprsky od slunce vytváří desítek duh. Nemůžeme se vynadívat.  Každý z nás sedí v tichosti před vodopádem a zírá na něj, jako bychom zmrzli.

Já a asi i Honza přemýšlíme nad vším možným. Já si přejíždím poslední dny, které jsem prožil v krásném a čistém Norsku, jako nějaký film. Nechce se nám pryč, protože víme, že jak tento vodopád opustíme, začneme se vracet pomalu přes ropné město Stavaneger a rybářský Bergen do Českých Budějovic...

Pokračování příště.

Napsal Jaromír Cipín
www.jardahonza.estranky.cz

Expedice Budějčáků do Norska

Úterý, 12. června 2012, 19:00

Epizoda 1 - Bergen: Ruzyňské letiště v Praze, zleva Jaromír Cipín a Jan Vávra
Epizoda 1 - Bergen: Kemp Bratland

Štítky skála, vodopád, obuv, Norsko, Jan Vávra, Evropa, Drbna.cz, Německo, Leonid Iljič Brežněv, Rakousko

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Lezení po skalách se vyplatilo, vodopád měli jako na dlani  |  Život a styl  |  Drbna  |  Budějcká Drbna - zprávy z Českých Budějovic a jižních Čech

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.