Úterý, 26. června 2012, 19:03
Budějčtí dobrodruzi Jaromír Cipín a Jan Vávra se přesně před rokem vypravili na expedici do Norska. I když mají na internetu svůj vlastní blog, o zážitky z cest po této severoevropské zemi se rozhodli podělit i se čtenáři Budějcké Drbny. Dnes vám přinášíme již třetí díl jejich cestopisu, včetně rozsáhlé fotogalerie a tradiční videoreportáže.
Ráno nás prvně v Norsku vytáhne ze spacáku sluníčko. Jezero je jako zrcadlo, ve kterém vidíme hory stojící před námi. Rychle sbalit, nasnídat se a vyrazit. Máme před sebou ještě pěkný kus cesty, ale jdeme dříve, než jsme si naplánovali, takže času dost...
Po pár kilometrech nás čeká adrenalinový kousek. Chybí asi tři metry cesty. Musíme se plazit po skále. Naštěstí se přidržujeme řetězu, ale pocit, že je pod námi půl kilometrový sráz, není příjemný. Oba bezpečně přelezeme a můžeme jít dál. Všude kolem nás je krásná příroda. Občas typický norský les, kde vidíme převážně břízu, občas holá skála, ale pořád krásná vyhlídka na fjord, který končí právě u našeho dnešního cíle – Lysabotenu.
Již z dálky vidíme malé molo, kde budeme čekat na loď. Znáte ten pocit, když konečně vidíte svůj cíl cesty a on je hrozně daleko a vy víte, že musíte až k němu? Tak to je přesně ono. Molo je kousek od nás, ale nebude to lehká cesta. Musíme z nějakých sedmi set metrů až k nule. Cesta je bahnitá a kluzká, jak se právě přesvědčuje Honza, který po zadku sjel o nějakých pět metrů níže. Bahno má všude, pod tričkem, na zadku, v botách, na krosně...
Chviličku hledáme správnou cestu, protože tu je pár odboček bez směrových cedulí. Je to sice delší, ale o to horší cesta. Narážíme na stádo ovcí v ohradě, přes kterou musíme projít. Přicházíme k vrátkům z ohrady ven. Nevedou nikam jinam, než na úplně prohnilou lávku, přes hlubokou roklinu s potokem. Honza vyráží první. „Je to bytelné!“ ujišťuje mě. Jdu pomalu za ním. Lávka dlouhá deset metrů se zdá nekonečná. Jsme na druhé straně. Už zase vidíme molo. Přicházíme k němu asi po deseti minutách.
Molo o velikosti pět krát pět metrů nám na dvě hodinky bude dělat společnost. Na lavičkách vaříme oběd. S plným žaludkem je hned hezčí pohled na svět. Honza už zase nahodil udici, ale nic. Je tu tak čistá voda, že vidíme, jak ryby koukají na návnadu, jak ji dokonce ohlodávají, ale jako by si říkaly: „My tu šňůru vidíme.“
Akorát jsme vše dobalili a v dáli vidíme naši loď. Starší trajekt přiráží k molu. Nastupujeme spolu s dvěma ženami, které přišly před půl hodinkou. Zaplatíme a odkládáme krosny, abychom se mohli jít podívat na palubu. Krásná krajina kolem nás. Vidíme i hory, po kterých jsme dva dny šli. Trajekt je plný aut a hlavně zboží. Do Lysabotenu sice vede silnice, je ale plná serpentin a tunelů. Rychlejší a levnější je prostě tohle. Vidíme tu zásoby jídla, auto plné ovcí, auto plné zeleniny...
„Honzo, pojď se podívat!“ ukazuji na skály při pravoboku. Nádhera, vidíme Kjerag, kámen zaseknutý ve skále, který se tyčí kilometr nad fjordem. Shora skáčou s padákem a přistávají kousek od nás na malém placu u vody. „Není nějak výš, než na obrázcích?“ optám se Honzy. Honza se zadívá svým pohledem, a jakoby říkal: „To bude hustý...“ Po pár minutách přijíždíme k přístavu. Lysaboten leží v krásném údolí, nad kterým se tyčí skály ještě se sněhem či vodopády vysoké několik stovek metrů.
Jsme na pevnině a míříme rovnou do kempu. V hlavní budově kupujeme noc pro dvě osoby se stanem. Nalézáme si krásné místo na louce. Před námi celé údolí s fjordem, za námi dřevěný plot a kolem nás jen skály. Stavíme stan. Mokré a upocené věci sušíme. „Cink, cink, cink.“ Oba se díváme, odkud jde cinkání na zvoneček. „Hele Honzo, ovce.“ Ano, přímo dva metry od stanu za plotem vede ovčí stezka. Krásné ovečky s malými mláďaty a každá má roztomilý zvoneček. Hned fotíme a točíme videa.
Jdeme se ještě podívat po okolí. Celou cestu se nebavíme o ničem jiném, než o zítřejším výstupu na Kjerag. Tečku nad večerem udělá teplá sprcha a voňavé mýdlo. Leháme do stanu, přesně v okamžiku, kdy přijde buřina. Prší celou noc, ale to by nevadilo tolik, jako když ty krásné a roztomilé ovečky s mláďátky k pomazlení celou noc chodí kolem stanu a mlátí hlavou jako o život, jen aby ty zvonečky udržovaly naší bdělost. Vsadím se, že držely stráž. Celou noc se střídaly, aby pořád nějaká byla u našeho stanu a mlátila zvoncem. Pitomé ovce!!!
Krásné cinkavé ráno. Zvuk zvonců máme ještě hodiny v uších. Rychlá snídaně a dobití baterek v telefonech a fotoaparátech. Teď budeme tři dny, respektive do konce pobytu v Norsku, bez elektřiny. Balíme mokrý stan a vyrážíme. Teď si uvědomuji, že tohle je poslední chvíle, kdy vidím můj stan v pořádku. Můj stan, který vydržel tolik cest po Šumavě, Českém ráji, tolik sjezdů Vltavy, táboření v přírodě a za pár hodin ho doslova upeču u kamen v záchytné chatě. Naštěstí tak, že ho používám dodnes. Je už promokavý a dno je lehce zdeformované, ale což...
S Honzou se shodujeme, že jen pěšky to nezvládneme. Alespoň ne dnes. Začínáme stopovat. První prázdné auto nám zastavuje. Je to spíše dodávka s kluky, co si jedou skočit z nějaké skály padákem. Každého za 100 NOK (v roce 2011 přibližně 330 korun) odvezou na parkoviště pod Kjerag. Připadá nám to dost, ale nasedáme do nákladového prostoru a vyrážíme. Po chviličce nelitujeme ani koruny. Převýšení je obrovské a serpentiny jsou nekonečné. Vystupujeme v úplné mlze na parkovišti.
Vyrážíme. Je chladno, což by bylo na cestu docela příjemné, ale do toho lehce mrholí, chviličkami i prší a všude kolem nás je obrovská mlha. Skála, po které šplháme, je tak hladká, že se musíme přidržovat řetězů, které jsou všude kolem nás. Po náročném výstupu vylézáme na krásný kopec. Měli bychom být už ve výšce Kjeragu, ale ještě musíme jít proti proudu fjordu.
Kdybych byl věřící, řekl bych, že bůh chtěl, abychom viděli tu krásu pod námi a na deset vteřin rozevřel silný opar mlhy a mraků. Vidíme Lysaboten, fjord dole a výšku, kterou jsme vyjeli a následně vyšli. „Už toho bylo dost,“ řekl bůh a oblohu zakryl. Ovšem já nevěřím, byla to špičková náhoda, kterou jsme využili na fotografování.
Jdeme dál. Nahoru a dolů. Sem a tam. „Honzo, kolikátého dnes je?“ optám se. Honza se podívá na hodinky. „Třiadvacátého, proč?“ Ukazuji na hromadu sněhu za mnou. „Už ses někdy koncem června kouloval?“ Oba se usmějeme jako malí kluci, shazujeme krosny a běžíme jako únavy zbavení ke sněhu. Krásná koulovačka a následná fotografie. Když si představím, že teď někde v Budějkách někdo trpí vedrem, je to krásný pocit.
Jdeme dál. Všude nás doprovází jen značení v podobě červených „T“. V mlze, že by se dala krájet, to není vůbec snadné. V okamžiku, kdy bychom to vůbec nečekali, se objevil. Ano, před námi se tyčil kámen zaseknutý ve skále. Byl už nějak větší, než ho známe. Odhazujeme krosny. Jsou tu asi tři lidé, zklamáni z mlhy. Nám to nevadí. Jsme tady. Vyčerpaní a mokří. Otevíráme další a již poslední pár plechovek piva a na počest si připíjíme.
Postupně jdeme na kámen a fotíme se. Nebýt mlhy, tak bych na Kjerag nikdy nevylezl. Nesnáším výšky, vadí mi balkon v pátém patře. Tady bych stál na kameni o velikosti metr krát dva a pode mnou by byla kilometrová propast. Takhle tam není, je tam bílá peřina. Víc času už ale nemáme. Musíme dojít do záchytné chaty. Vyrážíme...
Pokračování příště.
Napsal Jaromír Cipín
www.jardahonza.estranky.cz
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
