Středa, 11. července 2012, 19:58
Plni zážitků se před rokem vrátili ze severského Norska budějčtí cestovatelé Jaromír Cipín a Jan Vávra. O ty nejzajímavější se podělili v pětidílném seriálu i s čtenáři Budějcké Drbny. Poslední část vyprávění o jejich putování si můžete přečíst právě dnes.
Opouštíme vodopád Manafossen. Scházíme k parkovišti, kde se musíme lehce zkulturnit. Převlékáme se z upocených věcí a opět se cítíme jako lidé vhodní vstoupit do civilizace. Jdeme údolím dále, náš cíl je dnes dorazit k moři, kde se utáboříme. Ani nevím, kdy jsem měl naposledy takovou radost, jako mám teď. Vidíme po třech dnech krásný, pevný a suchý asfalt. Radujeme se jako dva malí kluci, kterým Ježíšek nadělil pod stromeček hračku snů.
„Co zkusit stopnout auto a dostat se až do Stavangeru?“ optám se Honzy. „To by bylo hustý, dostat se takhle daleko.“ Hned jdeme oba pozpátku s nataženým palcem k nebesům. Provoz tu je ale malý a auto projede jednou za deset minut. První auto je plné a řidič se nám omlouvá, že nemá místo. Hezké gesto. Po chviličce slyšíme motor. Nemůžeme uvěřit, co se k nám žene. Česká Škoda Octavia, kterou zastavujeme. Řídí sympatický Nor, který má na sedadle spolujezdce zřejmě svojí milou.
Okamžitě máme naložené krosny a při otázce odkud jsme, poklepáváme na zadní blatník: „Czech Republic!“ dodávám s úsměvem. Nor okamžitě poznává, také tam byl a moc si naši krajinu chválí. Míříme do ropného Stavangeru, odkud jsme před pár dny odplouvali do Tau. Jízda je příjemná. Posloucháme místní muziku a kocháme se krásnou krajinou. Po hodině jízdy jsme vysazeni přímo u brány v kempu. Nor od nás ani nechce peníze, prý by ho to urazilo. Moc děkujeme a máváme.
Jsme zde. Kemp ležící ve městě Stavanger. Kolem nás jsou lesy a jezero. V recepci kupujeme klasicky dvě osoby se stanem a nově žetony do sprchy. Nacházíme si krásné místo poblíž lesa. Honza vyráží na lov pro potraviny. Já zatím stavím stan. Než ho ale dodělám, stihne se Honza vrátit. Na obličeji má takový ten šibalský úsměv. Má v ruce Fantu a vakuované párky.
Abyste mi rozuměli, poslední čtyři dny jsme nejedli pečivo, ale jen lovecký salám nebo guláš z pytlíku a pili jsme pouze ochucenou vodu z řeky. Tyhle párky s chlebem byly moje nejlepší jídlo, které jsem kdy jedl. Najedli jsme se k prasknutí. Doděláváme stan a jdeme se podívat po okolí. Zítra nás čeká poslední den, kdy si v Norsku budeme užívat.
Ráno je krásné a slunečné. Jdeme nejdříve zjistit, odkud zítra poplujeme zpět do Bergenu. Jdeme po cyklostezce, která se v neděli proměnila ve ´Václavské náměstí´. Všichni Norové dnes vyrazili na kola nebo jen tak běhají. Odbočujeme směrem do centra, kde jsou krásné dřevěné vily.
Jsme v přístavu. Docela rychle nalézáme přístav i molo, odkud poplujeme. Přesně tady jsme běželi na loď z Bergenu do Tau. Při zpáteční cestě narážíme na jednu z největších zaoceánských lodí světa ´The Word´. Fotíme si tento ´panelák´ na vodě a nemůžeme uvěřit rozměrům lodi. Nakonec se podíváme na turnaj v plážovém volejbalu žen. Hezká podívaná.
V kempu obědváme. Náš poslední norský cíl budou tři vikingské meče u pobřeží na druhé straně města. Vyrážíme. Nemáme mapu a cestu si pamatujeme jen z domova, když jsme Norsko plánovali. Chviličku bloudíme, ale díky tomu nalézáme zajímavá místa. Krásné vilové čtvrti ze dřeva, kde každý má na zahradě veliký stožár s norskou vlajkou a lodí v garáži. Dokonce i ptačí budky mají ve stylu svých baráčků.
Po pár minutách bloudění meče nelézáme. Tři kamenné obrovské meče zapíchnuté ve skále na pobřeží v nás budí respekt. Na pláži, ač je kolem 17 stupňů, blbnou děti a koupají se v ledovém moři. Jedna asijská rodina si dokonce griluje maso. K mečům přijíždí místní televize a nějaká dodávka. Z dodávky vyndávají obrovské barevné prostěradlo. Až když to rozmotají, zjišťujeme, že je to obrovský fotbalový dres sešitý z desítek, možná stovek dresů snad ze všech mančaftů světa. Televize vše natáčí. Později se dozvídáme, že šlo o největší dres na světě. Je ovšem večer a my musíme na kutě, ráno brzy vstáváme.
Je ráno. Venku prší a tady v Norsku to už do našeho odletu nebude jinak. Balíme mokrý stan a vyrážíme do přístavu. Přišli jsme dřív, tak se na záchodech zkulturňujeme. Než se nadějeme, přijíždí naše loď. Vše naložit, usadit se a jedeme. Cesta už není záživná jako tenkrát, protože venku je škaredě a jsme celkem unaveni. Za chvíli jsme opět v Bergenu.
Venku stále prší, ale nás už nemůže nic rozhodit. Vždyť všechny naše plány vyšly na sto, někdy i na sto padesát procent. Na místním rybím trhu, který nás už před deseti dny očaroval, si dopřejeme opět krevety a lososa. Proč domu vozit norské peníze, když tady je tolik dobrot a krásných suvenýrů?
Penízky úspěšně utratíme a teď už se jen dostat na letiště. Loučíme se s místem, kde jsme po příletu viděli hasičský průvod. Dáváme ahoj Bergenu, ahoj Norsku. Nastupujeme do autobusu, který nás odveze tam, kde vše začalo, ale i končí.
Steven Spielberg, Terminál 2. Ano, i takto by mohl začínat nový film dlouhý přes 17 hodin. Divák by se ovšem nudil jako my. Letištní halu využíváme, jak se dá... Hygiena, procházky, spánek, zhlédnutí nějakých filmů a vůbec pozorování shonu kolem nás. Večer přiletí poslední let a hala ulehne ke spánku. Pár cestovatelů tu s námi spí na sedačkách, světla jsou ztlumena a reproduktory ztišeny.
Bum, prásk. Blesk vyhodil celý terminál z elektrické sítě. Nabíhají záložné generátory, které alespoň nouzově rozsvítí a letadla bezpečně dosednou na ranvej. Když se dostáváme k proclení, jedna z pracovnic nás rozděluje. Vede mě na výslech stranou od ostatních lidí, od Honzy.
„To si se mnou pokecáš, když anglicky umím, jako ty maďarsky,“ řeknu si celkem i nahlas. Až se divím, že vše lehce pochopím a hlavně správně odkývám hlavou. Už jsme s Honzou zase pohromadě, nyní nás už pouze šacují, jestli nepašujeme norské peníze do Evropské unie. Než se nadějeme, sedíme v Boeingu 737 a míříme zpět do České republiky.
Jsme v Praze a musíme si zvyknout na horko a všudypřítomný beton, zápach a chaos. Příjemnější zvykání je při pohledu na česká děvčata. Norsko prostě dostalo jiné krásy, za kterými jsme se vydali my. Cesta vlakem do rodných Českých Budějovic a přivítání na nádraží byla už pouze třešnička na dortu.
11 dní - toho dva dny propršelo, pěšky jsme šli přes 80 kilometrů, místy těžkým terénem, autostopem projeto 70 kilometrů, lodí 450 kilometrů, autobusem a tramvají asi 70 kilometrů, vypito přes 60 litrů tekutin, snědeno přes 20 energetických tyčinek, v průměru měl každý 20 až 22 kilogramů na zádech, pořízeno 1 600 fotografií, natočeno přes hodinu filmového materiálu, během cesty jsme každý zhubli o více než 4 kilogramy, deník zabral 11 stránek A4.
Záchytné chaty: Po celém Norsku jsou rozesety takzvané záchranné chaty. V některých se jen vyspíte, někde najdete i jídlo a malou kuchyň. V těch největších je i elektřina a plyn. Vše funguje na poctivosti cestovatele, když by měl podle ceníku zaplatit.
Turistické značení: Celé Norské značení stojí jen na červených ´téčkách´. Čím hlouběji jste v divočině, tím méně, ale o to šťastněji je shledáte. Za úplné mlhy jsou jedinou věcí, která rozhodne, zda do cíle dojdete či ne.
- Při stopování, stačí zvednout palec vzhůru a do pár minut jedete.
- My máme Járu Cimrmana, oni Trola a Losa.
- Potkat nepříjemného Nora je stejně těžké, jako najít Japonce bez fotoaparátu.
- Jízdenka do autobusu nestojí podle kilometrů, ale převýšení, které musí zdolat.
- Gumovky na nohách žen nejsou jako u nás otázkou módního doplňku, ale nezbytnou součástí oděvu. Město Bergen je jedno z nejdeštivějších měst Evropy.
Norsko nám dalo nový a hezčí pohled na svět. Život není jen o spěchu, kariéře nebo o penězích. Ti ´nahoře´ nám ukázali, že to jde klidněji, ohleduplněji a hlavně s úsměvem na tváři – děkujeme!
Napsal Jaromír Cipín
www.jardahonza.estranky.cz
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
