Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme přežili „spalničky“

 
pondělí, 18. června 2018, 18:10

Než jsem se odhodlala jít s Vincentem na očkování vakcínou MMR proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám, dlouho jsem ho na to připravovala, aby věděl, že dostane včeličku. Je to už dávno, co měl poslední, a asi si to ani nepamatuje. „Vincíku, tak co řekneme paní doktorce, až tam přijdeme?“ ptám se ho po několikáté a znovu procházíme všechny kroky, co bude dělat. Z doktorského kufříku, který dostal k narozeninám zná všechny nástroje, co může použít a ví, na co jsou. Do ordinace vchází rozhodně, ale když zjistí, že jde opravdu o něj a ne o bráchu, zařazuje zpátečku a běží ke dveřím ven. Jsem na oba kluky sama, a tak Artura pokládám na vyšetřovací lehátko a běžím pro Vincenta. Rychle mu ukazuji fonendoskop, který jsem z lehátka popadla a snažím se ho naladit zpět na všechno, co jsme natrénovali. Nefunguje. 

85. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když děláme věci stejně, nemůžeme očekávat jný výsledek
86. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Bít, či nebít? Toť otázka
87. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na Velikonoce autovlakem
88. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Táta faktor
89. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Plínky dole, slipy hore
90. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Stačí málo

„Tak takhle jsem si to nepředstavovala,“ běží mi hlavou a už to chci mít za sebou. Trošku jsem doufala, že když viděl před chvílí můj odběr krve, kde jsem se statečně držela (ač to nesnáším) a vysvětlovala mu, že někdy je to třeba, zvládne to s přehledem. Místo toho mu musím držet nohy, aby nekopal, zatímco se mu doktorka dívá do krku a sestřička připravuje vakcínu. Vzpomínám na sebe, když jsem byla malá. Injekce ještě v pohodě, ale když mi měli brát krev, měla jsem hysterické záchvaty. Jehly v citlivých místech nemám ráda do dneška. Za chvilku je po všem a stihnu dokonce vzít Artura do náruče dřív, než se z toho všeho rozbrečí taky. Vincík dostává obrázek a svět je zas v pořádku.

„Takový sedmý až devátý den po injekci se můžou objevit teploty a může se i osypat,“ informuje mě pediatrička před odchodem a já jen přikyvuji. Vím moc dobře, jaké všechny nežádoucí účinky může vakcína mít. Bohužel. Asi lepší nevědět. Jenže my cestujeme a cestovat hodně chceme, takže jsme si zhodnotili pro a proti a přiklonili se k ní. A koneckonců, kdy jindy, když ne teď, když máme být téměř dva týdny u našich a mám případnou pomoc po ruce. 

Další dny se snažím na to nemyslet. Vincent je v pohodě jako vždycky, tak jsem klidná. Dny ale podvědomě počítám. Předpokládám, že když to bude do deseti dnů dobrý, pak už se nic dít nebude. Jenže asi třetí den po očkování si začíná Vincent stěžovat, že ho bolí v pusince. „Afty!“ napadne mě jako první, ale nakonec zjistím, že mu proráží spodní pětky. „No, to je pěkný,“ otáčím oči v sloup a nezbývá mi než doufat, že v téhle fázi už to bude v klidu. A asi by to i v klidu bylo, kdyby za dva dny nezačal Artur kašlat a smrkat, následující den se Vincent nevzbudil se zalepenýma očima, kašlem a hnusným cosi u nosu a mě nezačalo bolet v krku. A tak se spouští lavina. Lavina, kdy jsem ráda za každou pomocnou ruku. 

Dva dny zvýšených teplot si u Vincenta ani pořádně nevšímám. Přes den si normálně hraje a je v pohodě, tak to neřeším, ale následující den teploměr ukazuje hrozná čísla. I rtuťový teploměr, který jsem vzala pro kontrolu, ukazuje ke čtyřicítce. A to je dopoledne. Netrvá to dlouho a Vincík si sám řekne, že chce jít spinkat. Nurofenový sirup polyká vyloženě rád a já jsem ráda, že je ten den mamka doma a může se postarat o Artura. Chci totiž zůstat s Vincentem v posteli, chladit ho tělem a mít ho pod kontrolou. Hoří snad víc, než kamna v zimě, ale uklidňuje mě fakt, že se co chvíli budí a chce pít. Hodně pít. Artur je naštěstí v pohodě a nechá se uspat v kočárku i v nosítku babičkou. Je to vcelku úleva, že nevyžaduje jenom mě a nemusím od Vincíka odcházet dokud teplota nepoklesne. To pak sám vylézá z postele a chce si hrát. Jenže to není tak růžové, horečka se vrací brzy zpět a za chvíli nestačí už jen nurofen. Zkouším octové obklady, zkouším chladit octovými zábaly, zkouším kde co. 

„Vincíku, musím ti dát čípek,“ šeptám mu jednu noc, když se vzbudím a zjistím, že je zas na čtyřicítce. Paralen v sirupu nemám a nechat ho takhle další tři hodiny nemůžu. Neumím totiž odhadnout, jestli to může ještě stoupat. Neumím si vůbec představit, jak dlouho to může tohle drobné tělíčko takové teploty vydržet. „Pití,“ prosí prvně o vodu, a po tom, co prozře a zjistí, že mu sundávám plínku, kterou mu teď na noc radši dávám, začne ječet. Už mu došlo, co přijde. Když začne brečet i Artur, vběhne za námi i Martina, která okamžitě pochopí, a bere Artura do náruče. Zmůžu se jen na rychlé děkuji a jsem ráda, že se u ní rychle uklidnil. Konečně zvládnu Vincíkovi aplikovat čípek, pokládám ho do postele a jen co zavře oči, beru si Artura. V tu chvíli zjišťuji, že už má taky zalepené oči. I když jsem unavená jak pes, nemůžu spát. Honí se mi v hlavě tisíc myšlenek. Jestli to bylo dobře, jestli jsem tomu nemohla zabránit, jestli to nezanechá nějaké následky... Vím, že nějaké výčitky musí jít stranou, protože jde zřejmě o opravdu blbou souhru náhod a přesvědčuji sama sebe, že to byl správný krok, protože čelit samotným spalničkám by pro mě byla ještě horší představa. V té změti myšlenek nakonec usínám, a to že mě bolí v krku začnu pořádně vnímat až když mě to v noci vzbudí. Cítím, že ani nemůžu pořádně mluvit. Jdu si pro ibuprofen. Je to to jediné, čím si můžu rychle pomoct. 

Hned ráno volám s knedlíkem v krku doktorce a celou situaci ji vysvětluji. „Museli jste do toho chytit asi nějakou škaredou virózu, tak pokud se do zítra teploty nesníží, jela bych na pohotovost,“ zakončuje telefonát, při kterém se tak tak držím, abych nespustila zoufalý pláč. Nevím, jestli dřív utírat žluté nudle u nosu, nebo prokapávat oči, z kterých se valí v podstatě to stejné svinstvo. Když není mamka doma ocitám se v situacích, kdy mám jednoho na zádech v šátku, druhého nesu v náruči a k tomu sem a tam přenáším věci z podkroví do přízemí, podle toho, kde zrovna jsme a jestli potřebujeme do postele, nebo do kuchyně. Jak naschvál je nočníček vždycky na opačné straně domu, než je potřeba, a Vincent křičí „sopeeeeel“ snad vždycky, když kojím Artura. Jsem vyřízená. Nejradši bych nahlas řvala, ale musím být v klidu, aby byli v klidu oni. 

Když třetí den horeček začíná u Vincenta průjem, tuším, že se blíží konec. Takový průběh nežádoucích účinků jsem četla nejednou. Netvrdím, že ta pohroma, která vznikla v dýchacích cestách obou dvou má s očkováním souvislost (i když si můžu myslet cokoliv), ale ta horečka téměř stoprocentně. Že ji nemá Artur mi to jen potvrzuje. Tento den z toho začínám být ale už trošku nervózní. Tentokrát ani po nurofenu ani po paralenu o moc neklesá. Jen díky tomu, že Vincent v pohodě spolupracuje a nejeví žádné známky apatie (a dokonce si sem tam i hraje), nestartuji ještě auto a dávám si čas do večera. 

Poslední paralen před večerkou jako kdyby vyslyšel moje prosby a zachraňuje nás před nočním dobrodružstvím. Poprvé po třech dnech klesá teplota pod třicet osm. „Já chci na zahradu,“ vypadne z Vincíka zpoza šátku, v kterém jsem ho chladila tělo na tělo, a já se nad jeho zvláštním přáním ani nepodivuji. Otvírám balkónové dveře a pociťuji příjemný téměř letní vánek. Už se pomalu stmívá, ale můžu mu ještě ukázat, jak dozrávají třešně a jahody. Usmívá se a já s ním. Jsem neuvěřitelně šťastná. Vím, že tohle peklo skončilo. 

Další dva dny je teplota už jen lehce zvýšená a po průjmu ani památky. Cítím hroznou úlevu, ale zároveň znepokojení. V kapesníku se to zelená, Arturovi pořád teče z očí a neteř, která to nejspíš chytla od nás, si přivezla od doktorky antibiotika a píchnuté ucho. Když i my jdeme za dva dny na kontrolu k pediatričce, dostanou oba kluci stejnou lahvičku jako ona. Už se sice tváří relativně v pohodě, ale za ušním bubínkem mají tekutinu, která prý vypadá jak časovaná bomba. A s antibiotiky se do Německa nakonec vracím i já. „Lepší oddech u našich jsem si opravdu přát nemohla,“ postesknu si a těším se do vlastní postele.

V životě přichází situace, které člověk nevymyslí, ať to plánuje sebelíp. Z antibiotik vůbec radost nemám, ale mám tak trošku podezření, že to přijít muselo. Vypadá to totiž, jak kdyby z nás odcházel všechen ten „bordel“ nahromaděný za poslední měsíce. Přijímám to tak, jak to je a poslušně nás lečím. Nejen antibiotiky.


PODČARNÍK

Pokud máte na očkování jakékoliv nežádoucí účinky, nezapomeňte je zdůraznit pediatričce/lékařce, aby je nahlásila Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL), případně to udělejte sami. Minimálně tím přispějete k vypovídajícím statistikám nežádoucích účinků.

Napsal(a) Jana Duco
 


 

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Stačí málo

sobota, 2. června 2018, 07:20

„A nechcete odvézt k vašim?“ ptá se Míra jeden den, když opět diskutujeme o jeho přesčasech v práci. „No, to není blbej nápad....

NA ROZTRHÁNÍ: Plínky dole, slipy hore

sobota, 12. května 2018, 09:25

„Tak mu je prostě vezmi, vysvětli mu, kam se kaká a čůrá, a je to. Pár dní budou nehody, a pak se to naučí,“ píše mi známá, když...

NA ROZTRHÁNÍ: Táta faktor 

sobota, 28. dubna 2018, 07:47

„Di pyč“ říká mi Vincent, když se ho snažím uspat tentokrát já. Když je doma tatínek, je to ale téměř nemožné. „Já ci tatínka“,...

NA ROZTRHÁNÍ: Na Velikonoce autovlakem

sobota, 14. dubna 2018, 07:41

 „Juuu, barevný vajíčka, tak to koupím,“ jásám v obchodě a říkám si, jak jsem s tím vyčůrala a nebudu muset Vincenta od hlavy...

 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Otec hledá vodáky, kteří ve Větřní na...

  • Řidič dodávky, která se u Kamenného Újezdu...

  • U Nové Vsi došlo k tragické nehodě....

  • U českobudějovického Kauflandu se srazila...

Reklama
 
 

O čem píše Drbna.cz

FOTO, VIDEO: V Zooparku našli mrtvého tygra i ledňáčka. Českolipský soud dva ze tří obviněných poslal do vazby

Zásah, jaký nepamatují. Tak hovoří policisté o operaci Trofi, na které spolupracovali s Celní správou České republiky. Při raziích ve středních Čechách a Libereckém kraji byli zatčeni tři lidé. Dva z nich už poslal českolipský soud, který kauzu dozoruje, do vazby.

DRBÁRNA: Nedokáži si představit, že ve válečných oblastech jen fotím. Musí to mít nadstavbu, říká Jarmila Štuková

Asi jen málokdo by tipoval, že křehkou ženu, kterou je Jarmila Štuková, potkáte spíš než v klubu v přední linii v zemích, kde vypukla válka, nebo kde nastala přírodní katastrofa. Přesně do takových míst Jarmila jezdí a svými snímky vše podstatné dokumentuje. O své práci se rozpovídala v dalším díle pořadu Drbárna.

Policie navrhla obžalovat extajemníka SPD za nenávistné výroky

Policie navrhla obžalovat bývalého tajemníka hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Jaroslava Staníka kvůli nenávistným výrokům ve Sněmovně. Jméno obžalovaného mluvčí pražské policie Jan Daněk neuvedl, policie se ale v minulosti o Staníka zajímala kvůli jeho nenávistným a rasistickým výrokům na adresu Židů, Romů a homosexuálů. Podle svědků výroky pronesl koncem loňského října ve Sněmovně, i podle Daňka byl trestný čin spáchán v této době.