Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

NA ROZTRHÁNÍ: B(L)E EL WE aneb jídlo do ručičky volume 2

 
sobota, 3. února 2018, 07:59

Neznám víc frustrující pocit, než ten, když extra vařím zeleninku, masíčko, zašpiním si tyčák, nádobu na mixování, misku a ve finále i celé miminko a jídelní židličku, protože ta kaše je tak bléééé a lítá všude kolem víc, než do pusy. V tu chvíli si říkám, že tento způsob přikrmování opravdu není nic pro mě (očividně ani pro něj) a je z toho víc bordelu než při BLW. Když se do toho sem tam přidá Vincík s „to necem papat,“ vyvolává to ve mně opět nechuť k vaření.

75. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme šli zaříznout stromek
76. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Po roce Vánoce
77. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Co nám rok dal
78. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Po kalíšku, po kalíšku...
79. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Druhý narozeninový dort

Koukám tupě do lednice a stejně jako každý den přemýšlím, co budu vařit. Vlastně už se ani nedivím, že se mi pořád namrazuje a já pořád utírám vodu zespod šuplíku. Možná, že se na tom obrazu zasekávám moc dlouho. Když snižuji teplotu v domnění, že za to může lednička, loupu zespod občas i led. „To chce nějaký systém,“ říkám si snad po sté, a i když improvizace v kuchyni je to, co mi vcelku jde, utíkají ty dny tak moc rychle, že mám pocit, že včera jsem vařila to, co chci vařit zítra. 

„A co si tak dát na lednici nějaký rozpis s tím, co dělat k snídani, co za přílohy k obědu (aby to pořád nebyly brambory, rýže, těstoviny)?“ napadá mě a říkám si, že by z toho mohl čerpat inspiraci i Míra, který Vincovi pravidelně maže k snídani chleba s máslem a medem, nebo šunkou. Musím přiznat, že za poslední dobu jsem vařila pohankovou kaši jednou, jáhlovou ani nevím, kdy, quinoa se na mě smutně dívá ze šuplíku nerozbalená a vedle ní i bulgur, čirok, amaranth a další suroviny, které vyžadují trošku přemýšlení k přípravě celého menu. „Nějak jsem ztratila inspiraci,“ říkám známé, kterou jsem potkala nedávno a která dělá koučku. Ta pořád vaří ráda, a to má děti tři, a ještě prý každý jiné požadavky. „Momentálně v sobě cítím kuchařský syndrom vyhoření,“ píšu, a i když slibuje, že při dalším setkání objevíme ztracenou motivaci, bojím se, že tohle může zachránit snad jen pravidelná dovážka do domu (mám štěstí, že jsem ještě neobjevila nic, co by mě zaujalo). 

„Já chci prostě vařit pálivá jídla, buuu,“ postesknu si. Vím, že můžu, ale musela bych vedle toho udělat další, které můžou jíst kluci. A logistika v kuchyni vedle logistiky uspávání dvou dětí, které se převážně střídají, je popravdě trošku vyčerpávající. Tak alespoň dělám pravidelně nějakou tu polévku, protože polévky má Vincík vcelku rád a je to taková záchrana v lednici, když už má hlad a já nemám ještě dovařenou nějakou rychlovku. Když jde o vývar, je to o to lepší, protože rovnou strčím Arturovi vařenou mrkev a kus masa do ruky. 

„A to takhle pokouše i to maso?“ ptá se mamka, když jí jednou u oběda voláme, protože to je jedna z mála příležitostí, kdy jsou oba kluci vzhůru. „No, normálně to zpracuje dásničkama, a co nezpracuje, to vyplivne,“ vysvětluji, i když už to musí všechno znát od Vincíka. „Zkoušela jsem mu jeden den dávat i něco ze skleničky, ale moc to nechtěl a vypadal hůř, než když mu dám jídlo na tácek a on se v něm vyválí.“ Trošku si i postesknu, protože momentálně mám pocit, že i přesto, že BLW je boží metoda a rozhodně mi přijde víc logická než „lžička“, potřebovala bych někdy prostě sáhnout po něčem hotovém. „No a když nechce jídlo, tak má prso. Někdy toho moc nesní, jindy zas víc, nijak ho nenutím. Přikrmování ala „režim“ není nic pro mě. Prostě když snídáme, něco uzobne, když obědváme, něco uzobne. Po čem se natáhne, to má,“ směju se a vzpomenu si i na hroznové víno, které nedávno tak hezky zpracoval, že vyplivl jen slupku. 

Jsou to ale občas trošku stresové situace. Už jsem odvykla tomu, že se dítě u jídla sem tam zadáví, a ze začátku jsem si říkala, že nechápu, jak jsem to s Vincentem vlastně dělala (a vydržela). Ale když si člověk zvykne a přestane se toho bát, je téměř fascinující pozorovat, jak umí tak malé miminko instinktivně žvýkat, převalovat jídlo v puse a dávivým reflexem ho udržovat v bezpečné vzdálenosti od dýchacího traktu.  Musím říct, že jako u všeho, informovanost zabíjí předsudky, a i když jsem knihu Vím co mi chutná dávno přečetla, sem tam ji beru znovu do ruky, abych se ujistila, že takhle je to správně a vede to ke zdravým stravovacím návykům. Rozhodně se ale těším na chvíli, kdy u toho bude sedět a ne se v tom válet (a pak na to, až mu bude třeba deset a uvaří si něco sám). 

Když beru Artura po jídle do postele, abych ho ještě dokojila, směje se na mě a já zjišťuji, že mu zůstalo kus slupky od jablka přilepeného na horním patře. „No jo, vlastně,“ plácnu se do čela. „Na to nesmím zapomínat!“ Tohle kontrolování jsem úplně vypustila a přitom jsem na to nedávno myslela, protože si pamatuji, jak si Vincent jednou schovával kus okurky snad půl den v puse (jsem to ale matka!). Když totiž zpracovával tvrdší věci jako je okurka, hruška, jablko, stávalo se, že mu kousky zůstávaly třeba mezi dásní a rtem, nebo právě na patře. Pro jistotu si hned ten den pustím video o tom, jak poskytnou první pomoc dusícímu se dítěti (pokud se u jídla dáví, počítám většinou do pěti, jestli to zpracuje, než zakročím, a většinou ani nedopočítám).

Začátky přikrmování jsou pro mě perným obdobím, ale na druhou stranu je to takový první záblesk toho, že budu moct brzy odejít i na delší chvíli z domu sama (nebo třeba i s Mírou), protože nebude potřebovat kojit. A vlastně i proto jsem ráda, že jsem potkala Karen. Respektive ona si našla nás. 

O nějakém babysittingu jsem přemýšlela už dávno, ale nikdy jsem si nedokázala představit, jak takového člověka najdu/potkám, a jak si k němu vypěstuji důvěru. A možná proto, že bych se k takovému kroku nikdy sama neodvážila (protože to přece nepotřebuji a zvládnu to všechno i s dětmi, ne asi!?), ozvala se mi sama, po tom, co zahlédla naši fotku s dětmi navázanými v šátku. Pár dní na to se přijela představit a já měla pocit, že ji znám věčnost. Nechápala jsem, jak může člověk, který nemá děti, tolik rozumět (a vědět a zajímat se!) o tom všem, co já se teprve učím a z kontaktního světa poznávám. Ani Vincíkovi netrvalo dlouho a začal si s ní hrát a vůbec mu nevadilo, že mluví anglicky. Od té doby jsme se setkaly ještě dvakrát, aby si na ni kluci postupně zvykali a ani jednou jsme neměla pocit, že by měli problém s tím, že nemluví naší řečí. Jde vidět, jak je dětem jedno, jakou kdo mluví řečí, když mluvíme „jejich řečí“. 


PODČARNÍK

BLW - baby lead weaning neboli dítětem vedené odstavení je metoda zavádění příkrmů, kdy si dítě určuje samo čas, kdy je připravené na jiné jídlo než mateřské mléko a jídlo poznává a ochutnává v jeho původní struktuře, čímž si posiluje nejen motorické schopnosti při uchopování různých tvarů a struktur, ale především si pěstuje pozitivní vztah k jídlu prostřednictvím poznávání jednotlivých chutí a vlastního určování množství, které sní.

České stránky, které se tomuto způsobu přikrmování věnují najdete třeba tady a nebo ve FB skupině  BLW/jidlo do tlapky.

Pokud umíte anglicky, pěkná stránka, mimo jiné i s recepty, je tady.

Napsal(a) Jana Duco
 


 

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Druhý narozeninový dort

sobota, 27. ledna 2018, 07:58

Je to neuvěřitelné, ale jsou to už dva roky. Jak kdyby to bylo včera, co jsem mu dělala k prvním narozeninám dort ze špaldové...

NA ROZTRHÁNÍ: Po kalíšku, po kalíšku...

pátek, 19. ledna 2018, 18:40

„To snad není možný!“ chytám se za hlavu v deset večer, když sednu na záchod. Tak dlouho se odhodlávám vybrat si nějaký ten...

NA ROZTRHÁNÍ: Co nám rok dal

pátek, 12. ledna 2018, 12:52

Blížící se konec roku tak nějak automaticky vypustil myšlenky na to, co se událo a co čekám s novým rokem. Vždy je to pro mě...

NA ROZTRHÁNÍ: Po roce Vánoce

úterý, 2. ledna 2018, 19:58

Balení, vybalování, balení, vybalování... se dvěma dětmi i v sedmimístném autě zdá se mi málo místa. Kufry, kočárek, nějaké...

 

Komentáře

 
 

O čem píše Drbna.cz

Slovácký rok v Kyjově trhal návštěvnické rekordy. Příští ročník se bude konat už za dva roky

Více než 30 tisíc lidí dorazilo o víkendu na jubilejní dvacátý ročník folklorních slavností Slovácký rok do jihomoravského Kyjova. Neopakovatelná atmosféra, skvělý program i organizace, takové byly bezprostřední reakce návštěvníků na místě i na sociálních sítích. Organizátoři si však největší překvapení připravili až na závěr - na další ročník nemusí návštěvníci čekat čtyři roky, ale poprvé v historii pouhé dva.

Vládní protidrogová koordinátorka čelí podezření z plagiátorství

Vládní protidrogová koordinátorka Jarmila Vedralová čelí podezření, že opsala část své bakalářské a diplomové práce. Podnět k prověření jejích prací z roku 2001 a 2005 podali Piráti. Třetina jich údajně obsahuje shodné pasáže s jinými zdroji. Vedralová to odmítla komentovat. Informoval o tom dnes server Seznam Zprávy. I kdyby se plagiátorství potvrdilo, o titul Vedralová přijít nemůže, protože řízení o vyslovení neplatnosti vysokoškolského diplomu lze podle zákona zahájit do tří let.

Po letech na útěku v českém vězení. Muž se skrýval ve Francii

Díky intenzivní mezinárodní policejní spolupráci byl muž vypátrán a na základě evropského zatýkacího rozkazu zatčen ve Francii. Po splnění všech formalit byl odsouzený koncem minulého týdne eskortován do České republiky.