Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

NA ROZTRHÁNÍ: Druhý narozeninový dort

 
sobota, 27. ledna 2018, 07:58

Je to neuvěřitelné, ale jsou to už dva roky. Jak kdyby to bylo včera, co jsem mu dělala k prvním narozeninám dort ze špaldové mouky. Snědl z něj borůvky a maliny a ojedl krém z domácí „lučiny“ a jahod. Dnes dělám korpus na dort, který bude podobně zdravý, ale tentokrát bude asi i líp chutnat. Budou v něm ořechy a vůbec všechno, co měl doteď zakázané. Protože teď už může.

74. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není bulka jako bulka
75. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme šli zaříznout stromek
76. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Po roce Vánoce
77. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Co nám rok dal
78. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Po kalíšku, po kalíšku...

Když stojím v deset večer nad plechem a vykrajuji kolečka korpusu, nemůžu uvěřit, že je další rok za námi. Nemůžu ani uvěřit tomu, že po ekzému nejsou téměř stopy. Je to tak strašně osvobozující! I přesto, že některé věci nemůže jíst tak často, vím, že už se nemusím trápit tím, když mu někdy strčím do ruky rohlík. Občas je to dokonce žádoucí.

„Dneska máš narozeniny!“ objímám ho celý den a připravuji ho na to, že až přijde táta, bude mít oslavu a dárečky. „Musíš se na to ale pořádně vyspinkat, aby sis to užil.“ Chystám si zároveň půdu pro polední uspávání, protože to je to, co mu ještě moc nejde. Zároveň doufám, že Artur mě podpoří a nechá mi i on trošku volného času na dodělání dortu.

Čím je Vincík starší, tím víc je zaměstnaná jeho hlava. Jede na plné obrátky a je pro něj těžké se zastavit, a tak i když je unavený až protivný, nechce jít za žádnou cenu do postele. Dřív mi bylo vcelku jedno, jestli usne ve dvanáct, nebo ve dvě, jestli v posteli, v kočárku, nebo u jídla. Na to, kdy jde spát večer to vliv nemělo. Dnes už je ale o dost chytřejší a je s ním konečně řeč. Umí poslouchat a pochopit. Ale cesta k pochopení je někdy dost náročná a vyžaduje z naší strany desítky různých pokusů, abychom zjistili, co na něj platí.

 
„No jo, to je ta volná výchova,“ poslouchám často komentáře lidí, kteří jedou autoritativní styl výchovy, ale tady o volnost vůbec nejde. Jde o to, dát mu možnost se rozhodnout a pocit, že za své rozhodnutí nese zodpovědnost. Každopádně je třeba mu stavět mantinely. Musí vědět, kde jsou hranice. A tak na rozdíl od situací, kdy nechávám na něm, jestli je mu teplo, nebo zima (a nervu mu čepici nebo rukavice za každou cenu), nebo jestli má hlad, nebo nemá (a nestojím nad ním, aby snědl oběd), spánek je věc, kterou se snažíme ho učit. I přesto, že já mu moc příkladem jít nemůžu, chtěla bych, aby věděl, že je třeba odpočívat. 

„Tak co kluci?“ píše mi Míra z práce zrovna, když se snažím uspat je oba naráz pohádkou (mám skvělou knížku!). Artur se zrovna nakojil, a pak se pootočil a v klidu zavřel oči, mezitím co čtu. Vincent se opravdu snaží, aby vydržel ležet, ale jeho nohy to přání neposlouchají, a tak mě za chvíli šťouchá špičkou prstů u nohy do hlavy. Dokonce mě přestává vnímat a asi i zapomíná, o co se tu snažím, protože si začíná dokonce zpívat: „Old McDonald had a farm, ija ija ou...“. „Ty jsi fakt poděs,“ procedím mezi zuby a než se ho ujmu, odepsiuji rychle Mírovi. „Na jednoho kniha zabrala, na druhýho ne,“ posílám mu fotku z postele a beru Vincu do jeho pokojíčku. „Vincíku, Arťa chce spinkat, nemůžeš tam zpívat, mohl bys ho vzbudit. Teď si tu lehni,“ pokládám ho do postele a lehám si vedle něj. „Nemusíš spinkat, ale víš, že je třeba odpočívat, jinak bys neměl zbytek dne moc pěknej,“ jdu na něm po dobrém a odcházím s tím, že ho přijdu za chvíli zkontrolovat. Mezitím jdu dát vedle Artura na postel hračku, aby si všiml po probuzení prvně jí. Mám tak jistotu, že i když se vzbudí „potichu“, uslyším jak si hraje a přijdu dřív, než se rozhodne opustit postel po hlavě (přece jen mám postýlku jen přiraženou a Artur už je zdatný lezec). 

„Vincíku?“ položím trošku káravý dotaz, protože když kouknu do dveří, není v posteli, ale u stolečku, kreslí si a pobrukuje. „Víš, že když nebudeš odpočívat, budu muset vzít šáteček a trošku ti s tím usínáním pomoct.“ Ani to nedořeknu, přikrývá se peřinou a urputně drží oči zavřené. Musím se smát, jak je „chytrej“.  Šátek už pro něj dávno není věc, kterou by vyžadoval (to už musí být joooo něco), naopak. Dá se říct, že ho má „za trest“. Když se občas cítím bezradná v komunikování, otevřu knihu Respektovat a být respektován a často tam najdu návod na to, jak věty správně formulovat, abychom nevyhrožovali, neponižovali, nezlehčovali, nelitovali a vůbec to všechno, co můžeme mít my zažité z dětství. Musím se často zamyslet a snažit se do něj vcítit, než zareaguju. Když ani potřetí dohoda nezabere a on zase běhá po pokojíčku s hračkami, beru ho do svých spárů. „Vincíku, ty máš v hlavě asi moc úkolů, co musíš ještě udělat, chtěl bys toho co nejvíc stihnout a je pro tebe těžké se zastavit a odpočnout si, ale pak by tě mohly přestat poslouchat nožičky a ručičky a měl bys vztek sám na sebe, že ti nejde všechno jak má. Tak já ti trošku pomůžu,“ říkám mu, zatímco ho vážu na záda. Pokud pominu počáteční souboj, kdy už bývá většinou přetažený, tento způsob uspávání je nejlepší. Do deseti minut mi chrápající slintá na záda. Mezitím u toho uklidím, poskládám prádlo, nebo dokonce přiberu i druhého nespavce a nakojím. Umí usnout i v kočárku, a když Artur taky ještě nespí, sem tam s nimi vyjedu, ale tomuhle způsobu zima moc nepřeje. Svlíkání a přendávání spících dětí do postele je záruka žádného volného času. 

Za poslední čtvrt rok už se Vincovi podaří usnout i jen tak. Většinou nás musí držet za ruku (na to hlazení ruky přes klouby prstů je Míra dokonce už alergický). Ale někdy se stane, že poslouchá medvídka, co říká pohádky a usne sám. V tu chvíli mi dochází, jak už je „velkej“. Co jsme se přestěhovali, má už dokonce svůj vlastní pokojíček s velkou postelí a má na výběr, kde bude spát. Pokojíček z velké části vyhrává, ví totiž, že když se vzbudí, může kdykoliv přijít za námi nebo přijdeme a uklidníme ho, když má zlý sen. Ví už i to, že když má postel pro sebe, může se odkopávat jak chce, otáčet jak chce a nikdo ho nebude omezovat, ani rozčilovat neustálým přikrýváním peřinou (hihi). 

Ne vždycky je to uspávání růžové. Znáte ten vzdor. Ale je mi jasné, že to je proto, že tady narážíme na vzájemné potřeby. Chce být prostě s námi a my chceme mít chvíli čas pro sebe. A musí vědět, že je třeba i naše potřeby respektovat. A tak, místo abychom nad ním stáli a křičeli na něj ať spí (jen si představte, jak nad vámi někdo křičí „spi!“ i když máte pocit, že se vám nechce), mu prostě narovinu říkáme, že maminka by chtěla být taky chvíli s tatínkem sama. Když si s ním takhle povídáme, usne často hodně rychle. Chápu ho, taky nemám ráda, když musím usínat sama (a když si představím, že bych měla být navíc ještě za „mřížema“ a nemohla se přitulit k tomu, kdo leží kousek ode mně, nemohla bych usnout asi vůbec).

Nedávno jsem si přečetla, že by mě měl někdo zaměstnat (asi jsem napsala něco, co vybočuje ze „standardů“ v naší společnosti). Dopisuji tento blog v půl jedné ráno, a i když mě to tenkrát snad i trošku pohoršilo, teď se musím trošku pousmát, protože nevím, kdy bych nějaké to „zaměstnání“ stíhala. Nemám po ruce babičky, Vincent nechodí do jeslí, nemám chůvu, ani kuchařku, ani uklízečku, na svoje děti jsme sami (představte si to!). Je toho dost, ale kupodivu mi to připadá najednou možná ještě lepší, než s prvním dítětem, kdy jsem měla do určité doby pocit, že přicházím o něco tam „venku“. Věřím, že i proto to někdo po prvním dítěti „vzdá“ a kontaktní rodiče pro ně budou vždycky ty divné „esoterické“ bytosti  (které jsem z určité části taky dřív nechápala). Ale člověk, který stráví většinu času nad dětmi a ne sám nad sebou a svým egem, se dostává najednou někam jinam. Snad se dá i říct, na vyšší level. Kdo se o ten čas s nimi „ochudí“, ten se do toho zrcadla možná nikdy nepodívá. Kdyby to totiž udělal, dost pravděpodobně by zjistil, že tam uvnitř je někdo docela jiný.


PODČARNÍK

Kdyby vás zajímal recept na narozeninový dort, najdete ho na mých facebookových stránkach zde.

Napsal(a) Jana Duco
 


 

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Po kalíšku, po kalíšku...

pátek, 19. ledna 2018, 18:40

„To snad není možný!“ chytám se za hlavu v deset večer, když sednu na záchod. Tak dlouho se odhodlávám vybrat si nějaký ten...

NA ROZTRHÁNÍ: Co nám rok dal

pátek, 12. ledna 2018, 12:52

Blížící se konec roku tak nějak automaticky vypustil myšlenky na to, co se událo a co čekám s novým rokem. Vždy je to pro mě...

NA ROZTRHÁNÍ: Po roce Vánoce

úterý, 2. ledna 2018, 19:58

Balení, vybalování, balení, vybalování... se dvěma dětmi i v sedmimístném autě zdá se mi málo místa. Kufry, kočárek, nějaké...

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme šli zaříznout stromek

neděle, 17. prosince 2017, 21:10

Artur se začíná plazit a já jen čekám, až zjistí, že může synchronizovat nohy a ruce, a bude umět lézt po čtyřech. Mám z něj...

 

Komentáře

 
 

O čem píše Drbna.cz

Vedení ČSSD odmítlo odchod z vlády Andreje Babiše

Předsednictvo ČSSD dnes nepodpořilo odchod strany z vlády. Pro opuštění kabinetu hlasovalo 11 ze 42 přítomných představitelů vedení sociální demokracie. Po jednání předsednictva to novinářům řekl předseda sociální demokracie Jan Hamáček. Pro odchod z koaliční vlády s hnutím ANO podle něj nehlasoval nikdo z užšího stranického vedení.

O2 chce od státu 106 milionů za služby pro postižené a budky

Největší tuzemská telekomunikační firma O2 požaduje od státu 106 milionů korun za poskytování univerzální služby a levnějšího volání pro zdravotně postižené za loňský rok. Nárokované částky prověří Český telekomunikační úřad (ČTÚ). Úřad to uvedl na svém webu.

Móda Orsay je díky Priceless Specials dostupnější, cashback zvýšen na dvojnásobek

Módní oblečení značky Orsay uhrazené platební kartou Mastercard nebo Maestro je od 22. srpna až do poloviny září mimořádně dostupnější. Stačí být členem věrnostního program Priceless Specials a získat dvojnásobně navýšený cashback v hodnotě 10 procent z každého nákupu u Orsay, partnera programu.