Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

NA ROZTRHÁNÍ: Ach ta komunikace

 
pátek, 24. listopadu 2017, 21:50

„No to je dost!“ vyjede na mě Míra, když mu po několika pokusech dovolat se mi zvednu telefon. Zavírám oči a vydechnu. V náručí mi brečí Artur a z vedlejší místnosti se ozývá neúnavné: „Mami, mami, mami, mami....“. „Míro, nech toho, nevíš, co se tu děje, tak na mě nevyjížděj.“ Držím se, abych ho neposlala do oněch míst, protože obě děti mají svůj den a já ani nevím, že mi desetkrát volal a stokrát psal.

67. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: A je to tu zas!
68.DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když jsem na to sama 
69. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Očista do čista
70. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pomalými krůčky do světa non-toxic
71. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: První příkrmy, intolerance a snad končící boj s ekzémem

Takových situací teď nastává víc. I z mé strany. Někdy potřebuji něco vyřešit, a tak mu volám, protože je to pro mě důležité, jenže často se trefím do chvíle, kdy je v presu. Takové hovory končí akorát rozčílením, a sladké oslovení „lásko“ dostává hořký nádech. Vytížení jsme teď oba dost, a tak to u nás vypadá trošku jak v útulku. Štěkáme jeden přes druhého. 

Je to doba, kdy si uvědomuji, jak je věcná a jasná komunikace v partnerství důležitá. Je to doba, kdy se může stát z obyčejného „za chvíli jsem doma“ tragédie na zbytek dne, protože chvíle trvala dvě hodiny. Tragédie ne proto, že bych už ty dvě hodiny s dětma nezvládla, ale proto, že člověk s tím druhým prostě počítá, a podle toho si plánuje den, hodiny, někdy i minuty. Když nepřijde, je to jak čekat zbytečně na první rande. A představte si to několikrát po sobě a s tím stejným adeptem. 

Už to tu balím a vyrážím,“ blikne na mě smska od Míry a já odkládám bundy, které už jsem nám chtěla oblékat. „Super, alespoň si nakoupím v klidu,“ zajásám, protože s dětma je to trošku unavující. A popravdě vždycky půlku věcí zapomenu, jak odtud spěchám pryč. Když ubíhá druhá půlhodina mého čekání, zavrní mi telefon v kapse. „Ups, jsem se tu nějak sekl, ale už jdu.“ Čtu zprávu a nevěřím svým očím. Už se to ve mně pomaličku startuje. „Zabitej čas! Do háje! Už jsem mohla třeba vařit večeři. Grrrr.“ Oblékat znovu děti už nemá smysl, a tak čekám dál. „Mám hlad,“ dá tomu korunu mezi dveřmi a v tu chvíli už mě ani nezajímá, jaký měl den.

 

Když píšu tyhle řádky, jsem ráda, že mám vlastně chvíli, kdy se můžu zastavit a zamyslet se nad tím. Tahle terapie psaním je vcelku účinný nástroj, jak s tím něco udělat (a taky jak trošku vychladnout). Vím, že impulzivní jednání nemá žádný smysl a v tomhle vypjatém období to akorát způsobuje zbytečné trhlinky v našem krásném vztahu. Jenže on není ani čas, ani chuť, ani nálada na nějakou smysluplnou konverzaci, v které bychom to řešili. Míra je ztahaný z práce a ze všeho zařizování věcí kolem našeho bydlení, já z celodenní a rutinní péče o děti a domácnost, a taky z té nejistoty, kdy už teda bude všechno zařízené, zklidní se to a budeme mít čas na sebe. A tak často čekáme od toho druhého na utěšující gesta, ale ani jeden nemáme sílu je nabídnout, protože ani jeden nevíme, jak náročný den ten druhý měl. 

Komunikace se nám v tomto období často zužuje na věcné telefonáty ohledně toho, co máme kdo nakoupit, co máme kdo vyřídit, kam poslat jaké žádosti, kde vyplnit jaké papíry, co a kdy přestěhovat atd... Pak přichází „bylo to výborné miláčku (ehm, po večeři), dobrou noc, dobré ráno" a o víkendu máme každý sem tam chvilku udělat si pár svých věcí. 

Když pak Míra odjíždí na služebku, je docela klid. Vím totiž, že bude pryč, a že s ním nemám vůbec počítat. Den je najednou takový víc v pohodě, dokonce i děti jsou víc v klidu, často usnou obě naráz a ještě vcelku brzy. Nikdo totiž na nikoho nečeká, nesleduje hodiny, nepřizpůsobuje plány přítomnosti toho druhého. 

Vincíku, já vím, že je maminka občas nepříjemná, ale je to teď trošku těžší, budeme se stěhovat do nového bytu a je toho hodně,“ vysvětluji každý večer před spaním Vincovi, aby věděl, že on nedělá nic špatného, jen že nemáme tolik času se mu věnovat. Občas se musím i usmát, jak dospělácky pokyvuje, že to chápe. 

V takové večery, kdy je Míra pryč, a kdy si každý sám sedne do křesla a vydechne, na nás doléhá ten absťák po kontaktu, po normálním rozhovoru. „Chybáte mi,“ svítí mi na displeji a já mu zprávu opětuji stejnou notou. I přes ty náročné dny, i přes ta slova vyřčená v afektu, se mezi námi nic nemění. Víme, že je to dočasné. Víme, že zas bude dobře, až si to všechno sedne a tahle slova si nebudeme psát jen když budeme bez sebe. 

Ale jako všechno, i tohle má svůj důvod. Je to prosté jako život sám. Kdyby to bylo všechno jednoduché, tak nemůže přijít to období uvolnění a pohody. To období, kdy si řekneme: „Joooo, zvládli jsme to a stálo to za to.“ A jak to tak píšu, přichází mi na mysl porod. Ono je potřeba, aby to bolelo. Aby to chvílemi i hodně bolelo. Bolelo tak, že to chcete vzdát, protože jen po takové chvíli může přijít ta ohromná (a správná) záplava štěstí a uvolněné energie, které to všechno jak mávnutím proutku smetou do hluboké jámy zapomnění. A zbyde jen to štěstí v náručí.

Napsal(a) Jana Duco
 


 

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: První příkrmy, intolerance a snad končící boj s ekzémem 

pátek, 17. listopadu 2017, 18:20

Arturovi bude za pár dní pět měsíců. Je to čas, kdy běžně maminky přemýšlí nad příkrmy a dokonce už jim zkouší plné očekávání...

NA ROZTRHÁNÍ: Pomalými krůčky do světa non-toxic

pátek, 10. listopadu 2017, 16:57

„Hurá,“ oddechnu si, když po nekonečném uspávání konečně usedám k souboru s alergeny. „Cobalt, Formaldehyde, Benzophenone,...

NA ROZTRHÁNÍ: Očista do čista

pátek, 3. listopadu 2017, 19:25

Dovolená, cestování a všechny možné přejezdy mi poslední dobou neumožňovaly věnovat se kvalitně naší stravě, a tak mi to oba...

NA ROZTRHÁNÍ: Když jsem na to sama

pátek, 27. října 2017, 16:35

Když otvíráme po měsíci a půl dveře našeho českého bytu, mám pocit, že jsem přijela k někomu na návštěvu. Vůně dřeva z nově...

 

Komentáře

 
 

O čem píše Drbna.cz

Nedaleko Prahy hoří les ve skalách nad Vltavou, nejezdily vlaky

Nedaleko Libčic nad Vltavou u Prahy hoří les v těžko přístupném terénu. Hasiči vyhlásili třetí stupeň poplachu ze čtyř možných, kvůli ohni nejezdily asi šest hodin vlaky na trati Praha-Děčín. S plameny bojoval i vrtulník, který kolem 17:30 odletěl, řekl ČTK mluvčí středočeských hasičů Petr Svoboda. Po 16:30 se podařilo dostat požár pod kontrolou.

Velký pátek: Křesťané si připomínají ukřižování Ježíše Krista. Zažíváme nejtišší den v roce

Dnes je Velký pátek a křesťané si připomínají ukřižování Ježíše Krista. Den přísného půstu je vzpomínáním na Kristovo utrpení a jeho vykupitelskou smrt. V katolických kostelech jsou obřady na památku jeho umučení a bohoslužby se konají také v evangelických sborech. Velký pátek je v Česku zároveň státním svátkem, lidé tak mají do Velikonočního pondělí čtyři dny volna v řadě.

FOTO: V Česku se objevily plyšové hračky, které jsou pro děti nebezpečné

Plyšoví pejsci, kteří dovedou i štěkat, mohou okouzlit nejedno dítě. Podle České obchodní inspekce (ČOI) jsou ale tyto dva konkrétní typy pro nejmenší děti nebezpečné. A to hned z několika důvodů.