Počasí dnes7 °C, zítra10 °C
Středa 24. dubna 2024  |  Svátek má Jiří
Bez reklam

Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.

NA ROZTRHÁNÍ: A je to tu zas

Vždycky, když jdeme na dovolenou, beru s sebou nějaké léky. Po těch letech mám zkušenost takovou, že kdykoliv vypnu, tělo začne vyplavovat na povrch všechno, co do té doby drželo, protože člověk prostě „musel“ fungovat. Tentokrát nepřišlo nic. Říkala jsem si, že asi není co, ale ups...Přišlo to až doma.

62. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jako doma
63. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Malé kroky k velkým rozhodnutím
64. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S dětmi na palubě
65. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prostřednictvím svých dětí poznávám sama sebe 
66. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když máš s něčím problém, je to tvůj problém

A tak tu sedím, na puse dva opary, zatvrdlé prso, něco skřípnutého v zádech a skoro brečím, protože se v noci ani pořádně nevyspím. „Proč?“ ptám se pořád dokola a asi nemusím pro odpověď chodit moc daleko. Náš stěhovací proces ještě neskončil, není dořešená nějaká administrativa, Míra bývá dlouho v práci, takže je to trošku náročnější, a do toho začal Artur kadit zeleně (aby tu náhodou nechybělo něco o hovínkách). 

Když vidím tu brčálovou nálož v Arturově plínce, vzpomenu si na Vincíka. „A jejej, že by to tu bylo zase? Dietový kolotoč?“ napadne mě v prvním okamžiku, ale tentokrát nepropadám panice. Intolerance na bílkovinu kravského mléka to asi být nemůže, protože tu už v jídelníčku moc nevedeme, a tak cvičně najíždím na stránky Mamila, které mi mnohokrát pomohly se zodpovězením otázek týkajících se kojení. I tentokrát najdu co potřebuji. 

„Farba stolice nie je dôležitá, ak je bábätko spokojné a dostatočne priberá. Farbou stolice sa netreba zaoberať. Zelená stolica môže byť pre dojčené bábätko normálna, aj dlhodobo, aj keď je riedka/hustá, tmavozelená, hlienovitá. Zelená stolica neznamená, že sa „nedostáva k zadnému mlieku“. Ak bábätko nie je spokojné a nepriberá dostatočne, problém nie je farba stolice, ale dojčenie. Riešenie spočíva v zlepšení dojčenia.“ Čtu a říkám si, že kdybych tyto stránky znala už před Vincentem, ušetřím si spoustu starostí. Ani Artur žádný další „problém“ nemá, a tak to beru jen jako fakt. „Však my taky nemáme barvu a konzistenci stolice pořád stejnou, tak co chci.“ Zakončím prohlídku stránky jasným stanoviskem a jediné co  vím, že udělám pro klid své duše,  bude žádost o výtěr na další preventivní prohlídce u pediatra. 

Tak, to by bylo,“ odškrtávám pomyslnou položku na seznamu sebe-uzdravování a jdu na bod dva. „Vincíku!“ volám na svého záchrance a odkrývám bolavé prso. Když se ráno přisál Artur, měla jsem pocit, že mu snad rostou zuby, než mi došlo, že je něco špatně. A protože on to nedokázal pořádně vytáhnout, jsem ráda (a Vincík ještě radši), že mám po ruce super výkonnou odsávačku. „Kdo by to byl řekl, že mě tohle ještě někdy potká,“ divím se a nechápu, že zrovna teď, když mě poslední dny vysávali oba dva. A protože už to znám, prso nešetřím, a zatím co Vincík „odsává“ s blaženým výrazem, já mačkám na bolestivé místo se zatnutýma zubama. „Už je to dobrý, Vincíku,“ pohladím ho po vlasech a on se pustí. Podívá se na mě, ukáže na prso a zeptá se: „Boí?“ „Ne, už nebolí. Pomohl jsi mi. Dík.“ Nastavím ruku na placáka, kterého mi s radostí opětuje, a jde si hrát.

Takové chvíle miluji. Oproti těm hysterickým okamžikům se nad těmito rozplývám klidně i půl dne. Koukám na něj jak na obrázek a říkám si, jak už je velkej. Poslední dobou má hodně takových záblesků. Třeba večer před spaním si se zájmem prohlíží knížku a povídá si sám pro sebe, co tam vidí za obrázky. Na to, že je mu 21 měsíců má úžasnou slovní zásobu. „Nechápu, jak si to všechno tak rychle zapamatuje,“ říkám často Mírovi, když si vyměňujeme úžaslé pohledy. (To, co se děje, když už má jít definitivně spát zas tak úžasné sice není, ale ty pěkné okamžiky to vždycky přebijí, hihi). 

Když tak nadávám na svůj stav, zazvoní zvonek. „Post!“ ozve se, když zvednu sluchátko, a ještě než otevřu dveře, dojde mi, že tohle bude balík zřejmě tentokrát pro mě a ne pro sousedy. „Kočárek je tu!“ zaraduji se, když vidím obrovskou krabici. Rychle mu to podškrábnu a vrhám se na to s nožem. „To je tak úžasné načasování,“ skládám ten „stroj“ dohromady a těším se, že už nebudu muset na nákupy ve stresu z toho, že mi bude Vincet někam utíkat, nebo že Artur bude chtít vyskočit z šátku, protože chce zrovna kadit, kojit, nebo si lehnout. A teď se to hodí o to víc, protože s těmi zády se ani nemůžu pořádně ohnout k přebalování. Ano, prostě jsem to nevydržela, a nakonec prodala svůj starý a koupila „nový“. Tyhle bazarové obchody miluji. Mám radost z toho, že moji věc užije ještě někdo jiný a já pomůžu někomu zbavit se té „staré“. A tak ho hned skládám, zkouším varianty a jásám nad megakošem, do kterého narvu i týdenní nákup. Já ten kočár prostě žeru. 

Trošku si nadávám, že jsem to neudělala už dávno, ale přece jen, všechno má to správné načasování a já musela natrefit na maminku, která byla ochotna poslat mi ho z Anglie. A povedlo se. A i když jsem mohla být zase tou „superženou“ (která je někdy opravdu strhaná, protože si říká, že některé věci jsou zbytečné), tentokrát jsem ráda, že jsem svoji hrdost zahodila. Mám kočárek, mám šátky, mám nosítko a všechno využívám ke spokojenosti sebe i svých dětí. Je to úžasná kombinace s kterou miminko (a maminka) v podstatě nikdy nepláče. 

A protože z celého seznamu zbývají už jen bolavá záda, se kterými mi bude muset nejspíš pomoci až nějaký chiropraktik v Čechách (kam odjíždíme co nevidět), zbývá už jen potěšit sebe samu (že by nejdůležitější část?). 

Lásko, objednám si kabát „na nošení“, jo?“ Volám jen tak pro formu na Míru a otvírám stránky s vlněným zavinovacím kabátem, protože zima už se blíží. Koukala jsem na něj už loni, ale byl hned pryč a Vincík se už stejně  tolik nenosil, tak to bylo zbytečné. „Ale teď přišla tvoje chvíle!“ Promlouvám na obrázek na internetu a raduji se, že už mají naskladněno (o to víc, že jsem si stihla ještě před stěhováním vytisknout kód na 15% slevu). 

Nošení dětí v zimě pro mě byla dřív záhada. Všude se řeší, jestli obléct nějaké merino oblečení a já nevím co ještě, až z toho má člověk plnou hlavu. Když pak přišla zima, tak jsem to ani moc nehrotila. Oblékla jsem dítě prostě jako sebe. Když jsem neměla nosící bundu, pořídila jsem zateplovací kapsu. Letos si chci udělat ale i trošku radost, takže padá volba na ten zavinovací kabát, který můžu nosit i bez dítěte. Takže i když vyrazím s kočárem, budu šik a navíc připravena na případný „nahoz“. 

Nějak se mi po celé té „proceduře“ ulevilo. Dokonce i ty opary zaschly a přestávají bolet. A když tak spokojeně odpočívám na gauči, přichází Míra z práce s novinkou, že máme potvrzený pronájem bytu. Bytu, kde budeme s největší pravděpodobností pobývat po celou dobu v Německu. Nebudete tomu věřit, ale myslím si, že touto zprávou se největší stresový faktor právě odboural a nastává období klidu a míru (hihi). 

A teď hurá balit. Nějak moc rychle to uteklo a jedeme zas na chvíli domů. Jsem zvědavá, jaké to bude, když jsem se s naším bytem v podstatě rozloučila.


PODČARNÍK

Kdyby vás zajímalo, kde jsem si koupila zavinovací nosící kabát, koukněte na stránky internetového obchodu. Najdete tam i spoustu jiného oblečení na nošení dětí a ještě podpoříte krásnou českou firmu. Navíc si můžete v drogerii DM vytisknout poukázku na 15% slevu na nákup na jejich stránkách.

 

Autoři

Štítky Na roztrhání, blog, Jana Duco, kabát, zima, obrázek, Německo, Česko, Anglie

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

NA ROZTRHÁNÍ: A je to tu zas  |  Blogy a komentáře  |  Drbna  |  Budějcká Drbna - zprávy z Českých Budějovic a jižních Čech

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.