NA ROZTRHÁNÍ: Malé kroky k velkým rozhodnutím

58. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Styky před stykem aneb plánování (ne)početí
59. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nejsem žádná superžena
60. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Láskou bych je snědla
61. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Dvě tři slzy a dost
62. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jako doma

Po tom, co se stalo, nakonec nenásledovala tradiční scéna. Vypadalo to, že pochopil, že to takhle nepůjde. „Miminko ještě nemá zoubky a jediné, co může papat je mlíčko. Ty už máš zoubky a můžeš jíst všechno, co chceš.“ Vysvětluji mu dál, když chci, aby pochopil, proč Artur papá z prsíčka a on ne. Sotva zmíním chleba, mete do kuchyně. Všímám si, že pro prso přijde většinou, když zapomene, že má jinou možnost (nebo mi nedojde, že už je zas čas jíst, což se v tom švungu stává vcelku běžně. Matka roku, fakt).

Když se narodil Artur, vztah ke kojení Vincenta se změnil. Řekla bych, že to tak příroda zařídila sama. Začalo to být pro mě jiné. Z malého miminka se stal najednou velký kluk. Pokaždé, když se přisál, chtěla jsem, aby přestal. Z nevinného dudlání, kdy se v těhotenství tvorba mléka omezila, se stalo plnohodnotné pití, a to mě snad i vyděsilo. „Co když to všechno vysaje miminku?“ prolítlo mi hlavou okamžitě, když jsem uslyšela, jak polyká, a i když vím, že mléko se tvoří i během kojení, nedokázala jsem se od té myšlenky oprostit (nebo jsem se od ní oprostit nechtěla?). Měla jsem pocit, že ze mě vysaje snad i duši. O těch jeho zubech ani nemluvím. 

Upřímně, nikdy jsem po tandemovém kojení netoužila, ale na odstav Vincenta jsem se ještě necítila. V těhotenství přišlo hodně situací, které byly k pláči, ale pořád byl silnější mateřský pud, než vlastní pocity. Dokud nepřijde ten správný čas, člověk nemá to srdce. Míra už mi stokrát říkal, ať už mu nedávám, ale tohle rozhodnutí musí udělat každá matka sama. Vím, že to je důležité i z toho hlediska, že si pak nebudu nic vyčítat, něčeho litovat, nebo případně někoho obviňovat. A ať chci nebo ne, ta tíha je na mně. A toto rozhodnutí nebylo snadné. „Teď prostě musím upřednostnit to malé miminko a sebe.“ Padlo poslední slovo a ten den, kdy měl kousl, jsem se kousla i já. 

Když přešla vlna prorážení špičáků,  skončilo i jeho kojení. Dnes je to 14 dní, co bylo naposled. Dnes to bylo poprvé, co si na něj zas vzpomněl a já málem vyměkla, ale vím, že bych se znovu dostala do té „rabbit hole“, kde jsem byla předtím. Kdyby tu nebyl Artur, asi bych to vydržela do úplného samoodstavu, ale takhle jsem už dál nemohla. Když měl prso, nechtěl od něj, nechtěl u něj ani usnout, aby o něj nepřišel, a zuby nepříjemně tlačily. 

Píše se o tom špatně (a určitě takové pocity zažívá hodně žen), ale kojení Vincenta se mi začalo s příchodem miminka příčit. Snad jsem se i sama před sebou styděla, že chci svého syna odstrkovat, že už to tak dál nechci. I když jsem dělala všechno možné, aby k jeho kojení docházelo minimálně, sem tam ještě přicházely situace, kdy jsem si myslela, že to s prsem bude snazší. Jenže ono se to postupem času vlastně zhoršovalo. I když jsme se „dohodli“, přicházely scény, pláč a výčitky, že jsem to opět dovolila. Začalo být mezi námi napětí. Napětí způsobené mými pocity. Od té doby, co jsem udělala to rozhodnutí a on ho přijal, je klid. 

Možná i proto se středobodem jeho vesmíru stal tatínek. Tatínek, který vrtá, šroubuje, opravuje, vyhazuje ho dva metry do vzduchu, maluje auta, dělá s ním blbosti. Možná i proto mu nedělalo problém, když jsme odsunuli jeho postýlku na druhý konec místnosti.

Ať jsme jeli kamkoliv, vždycky jsme se rádi vrátili a padli do naší postele. Vlastní postel, je vlastní postel. „Konečně doma!“ říkávali jsme s úlevou rozpláclí na našem dvoumetrovém letišti.  I přesto, že se v současném domově cítíme skvěle, vlastní postel nám chybí. Je totiž o dost menší. I přesto, že jsem se snažila vymyslet všechno možné, abychom mohli nechat Vincíkovu postýlku přiraženou k posteli a já měla zároveň Artura u sebe, prostor v ložnici to moc neumožnoval. A když se ocitneme čtyři v takové posteli, ty noci stojí za prd. Nejen proto, že se bojím, aby Vinca nekopl Artura, ale taky proto, že celu noc „čekám“, kdy některý z nich spadne (a nebo ho přilehne Míra, který spí tvrdě a tyhle věci tolik nevnímá). Po takových nocích by mě vzaly pandy do tlupy bez mrknutí oka.

„Jednoducho mu ju odsunieme a je to, bude spať ako velky chlapec. Vždy môže prísť k nám, kedykoľvek chce.“ rozhoduje Míra, a tak mu to i vysvětluje. Tentokrát neprotestuji, i když mám pocit, že je na to malý. Cítím, že potřebujeme spát pohodlně, abychom byli v pohodě. Postýlka je sice jen malý krok od postele, ale je to velký krok pro něj, i pro mě. Naše pevné pouto se pomaličku rozpadá. On se osamostatňuje, zkouší posouvat hranice, potřebuje vzhlížet k tátovi, potřebuje vést. 

Je to těžké, a to i přesto, že mám v náruči druhého „závisláka“, ale vím, že ho musím nechat jít, aby poznával svět sám. Zároveň mu ale poskytovat tu jistotu, že se může kdykoliv vrátit a schoulit do náruče.  Umět to v sobě vyvážit je náročné. Já bych ho prostě mazlila a ňuňala, kdykoliv to na mě přijde, ale i tuhle míru fyzického kontaktu si musí určovat on sám. Nechci, aby měl pocit, že si něco vynucuji, a tak musím nechat svoje pohnutky stranou. (Jak se píše v knize Vychováváme děti a rosteme s nimi, „Váš respekt k dětskému tělu je také nejlepší ochrana proti možnému zneužití.“) 

A tak začal Vincík spát ve své postýlce sám, bez zábrany a bez zábran. Udělat ten krok bylo těžší pro mě, než pro něj (hlavně první noc jsem ho pořád kontrolovala, jestli nepadá, takže jsem se stejně nevyspala). A i když se občas v noci vzbudí, většinou k nám jít nechce. Takže nám při usínání najednou vznikl prostor pro nás. Jenom pro nás, protože i Artur je do prvního nočního kojení v postýlce vedle postele. Nepřišla jsem tak o žádné objímání před spaním. Naopak. Vrátilo se mi to, proč přišly na svět naše děti. Láskyplná náruč mého muže. (Což mi připomnělo, že bych si měla začít dávat sakra bacha, protože se blíží dovolená).