Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Souhlasím
 

NA ROZTRHÁNÍ: Jako doma

 
středa, 13. září 2017, 12:46

Ještě před státní hranicí jsou všechny splíny pryč. Vincík si po cestě kreslí, hraje s autíčkem (nebo něčím jiným, co má v plně narvané tašce pod nohama), nebo si sem tam schrupne. Artur ten to bojkotuje celé, takže kromě jedné zastávky, kdy si uprostřed zácpy dost hlasitě vzpomene, že už čtyři hodiny nejedl, celou cestu prospí.

57. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Hlava děravá
58. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Styky před stykem aneb plánování (ne)početí
59. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nejsem žádná superžena
60. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Láskou bych je snědla
61. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Dvě tři slzy a dost

Cestování s dětma je vždycky buď a nebo. Jak jsem zjistila ještě nedávno po cestě k našim, nejdůležitější je být vykaděný (mluvím samozřejmě o miminkách, ale určitě to platí i u dospělých). Jakmile trápí prdy, je to cesta k prdu. Naštěstí jsme se trefili do dobrého dne a Artura potrápí nevoňavá záležitost jen jednou. Respektive dvakrát. „Neeeee,“ otáčím oči v sloup, když Míra konečně startuje auto, po téměř hodinové zastávce. „Vypni to, Artur se zas posral,“ klesnu v hlase, protože jsem to trošku čekala. Mezitím, co se Míra s Vincou proběhli venku, jsem ho nakojila, přebalila a znovu nakojila, takže to přijít muselo. „Tak znovu,“ povzdechnu, protože musíme zas vyndat vajíčko, abych mohla vůbec vystoupit. „A vůbec, já ti ho podám a přebal ho vpředu, to bude jednodušší.“ A tak Míra předvádí profesionální práci přebalovače s doprovodným komentářem. Jen čekám, kdy mu počůrá sedačku, protože se „nejistí“ žádnou podložkou. „Pche, to my majstri sveta nepotrebujeme,“ podává mi Artura zpět, připoutávám ho do vajíčka a jedeme dál. Do pěti minut zas spí. „Tak ještě že to stihl, než jsme vyjeli!“ 

Hodinu a půl před cílem si dáchne i Vincík a já jsem přímo nadšená. Taková pohodová cesta člověku hned vnese do mysli mnoho optimismu. „Zas tak daleko to nebylo,“ říkám Mírovi, když parkuje. „Šli sme to asi šesť hodín a z toho hodinu a pol pauzovali, to je dobrý čas.“ Rekapituluje jízdu a já musím uznat, že z Plzně to byla po dálnici už pohádka. Uteklo to jako voda.

Mezi dveřmi nás vítá Joachim, který nám předává svůj byt. Odjíždí na nějaké cesty, a tak ho v mezičase pronajímá (jako mnoho Němců), aby nemusel platit nájemné na prázdno. Můžeme tu být tři měsíce. Do té doby bychom měli sehnat nějaký na stálo. Ten den toho už moc nestíháme, jen vybalujeme nezbytné věci a padáme hotoví do postele. Usínáme všichni čtyři jak nic. Jestli jsem měla obavy, že se budu hůř adaptovat, tak tento byt je úplně rozplynul. 

Jak se ti spalo?“ Ptám se Míry hned po ránu a v podstatě mi řekne totéž, co cítím já. „Je tu úžasná atmosféra.“ Ty byty ve starých zástavbách mají prostě svoje kouzlo. Dýchá z nich pohoda. „Škoda, že tu nemůžeme být celou dobu, vid?“ shodneme se na další věci hned z kraje, ale zároveň jsme vděční, že se něco takového naskytlo alespoň na začátek. Ten první dojem dělá hodně. Vincík je nadšený hlavně ze schodů, po kterých leze nahoru a dolů. Já už míň, protože jsou celkem strmé. Ale vytěsňuji myšlenky na nějaké pády z hlavy. Věřím mu. 

Dětem jsme přivezli kde co, aby se na novém místě cítily jako doma. A tak vlastně ani Vincík nepostřehl, že se něco změnilo. Myslím, že ještě nevnímá místo, jako to důležité v jeho světě. Jeho doma jsme my a je mu dobře tam, kde jsme společně. V podstatě to máme stejně. Od začátku, co tu jsme, jsem nepocítila žádnou změnu. Od porodu jsem byla stejně převážně doma, protože jsem více méně dodržovala šestinedělí, a pak už jsme měli starosti s přípravami. Navíc s dvěma dětma si připadám o dost víc matkou na full-time, než s jedním. Sotva přebalím jednoho, podělá se druhej. Sotva nakrmím jednoho, má hlad druhej. Sotva usne jeden, probudí se druhej. A najednou je večer a já mám pocit, že veškerá moje realizace proběhla v kuchyni, a nebo po cestě do supermarketu. Žádná změna. 

V stredu musím odísť na služobku do Švajčiarska,“ říká mi Míra hned v pondělí. „To bylo rychlý,“ odpovídám v podstatě bez emocí, protože i s tím jsem musela počítat. „Jednou to přijít muselo.“  A co, že jo, vždyť je to jak všude jinde. Jazykovou bariéru nepociťuji, a to i přesto, že všechno, na co si v němčině vzpomenu je: „Was hast du gesagt? Ich verstehe dir sheiße.“ (Paní učitelka z gymplu by měla jistě radost. Myslím, že se to s trojkou z maturity celkem slučuje. Ale i to už je sakra pár let). K němčině jsem si vztah nikdy nenašla, a to mě pronásledovala 12 let, ale zkušenosti z dlouhodobého pobytu v Mexiku, kde jsem byla úplně jak Alenka v říši divů, mě asi obrnily natolik, že se svými „znalostmi“ němčiny tu musím zvládnout všechno. Ostatně, za tu chvíli, co tu jsem, mám pocit, že jsem v kontaktu s více českými maminkami, než jsem byla doma, tak to asi nebude problém. (To je taky story. Jdu si tak první den na nákup a slyším češtinu. A ejhle, manželka Mírova bývalého kolegy. Svět je prostě malý). 

V den, kdy odjíždí, „musím“ jít koupit Vincíkovi gumáčky, které, mám pocit, nutně potřebuje (a ne, nepočká to, až se Míra vrátí, abychom šli do tak vzdáleného obchodu společně, prostě má začít období dešťů, tak je musí mít!). A nestačím se divit, že Vinca stojí téměř celou cestu na skejtíku u kočárku. Žádný seskakování a pobíhání kolem, žádný kamínky, lístečky a další bordel, co najde po cestě. „Že by zmoudřel?“ říkám si cestou zpět, ale jen do doby, než ho doma začnu svlékat. „Je to tady, zoubky polezou ven,“ ucukne, když pokládám ruku na jeho čelo a jde si po svých. „Ten musí být úplně hotovej, chudinka moje.“ 

Když jdeme večer spát, nabízím mu nurofenový sirup, ale odmítá. Měřím něco málo přes 38. Chladí se na mně, a tak i usíná. Celá noc je výživná. On naříká, já jsem v pozoru, kdyby se teplota zvýšila nějak víc. „Jak jinak, než když je Míra pryč, to je prostě pravidlo.“ Už to beru snad i s humorem. „Ještěže ty spinkáš,“ koukám na Arťu a děkuji mu telepaticky, že se moc nebudí. On asi tuší, že bych se z toho jinak zcvokla. 

Když se ráno vzbudíme, Vincent se zvedne z postele, dojde do koupelny, sedne si na záchod, vyčůrá se, spláchne a já na něj koukám jak na blázna. „No jasně, on nepotřebuje žádný nočníček, on to prostě potřeboval obkoukat a jít rovnou na věc,“ nevycházím z údivu a zároveň mám velkou radost. V tu chvíli se vzbudím a dojde mi, že ten kluk o kterém se mi zdálo mohl mít tak 11 let. „No tak do té doby mít plínky snad nebude,“  povzdechnu si a chystám se na další plodný den. 

Jako celý týden, poslouchám od rána buď o „šoubováku“ (táta mu totiž při příjezdu zase montoval postýlku, takže to opět jede), a když není v kurzu šroubovák, tak „Kombajn je fajn“. To je tak, když se rodiči něco tak líbí, že to v dobré víře dítěti pustí. Je to sice fajn, když ho potřebuji v jeho hysterických ubrečených „zubostavech“ zaměstnat, abych se postarala i o Artura, ale běda, když mu to chci vypnout. „Jak já ty zuby nenávidím.“ A když si představím, že jakmile to skončí u Vincenta, začne to u Artura, mám chuť si otevřít láhev vína a celou ji vypít.

Napsal(a) Jana Duco
 


 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Policie žádá o pomoc při pátrání po Pavlíně...

  • Budějcký advent nabídne tradici i novinky....

  • Na Písecku byla potvrzena smrtelná...

  • Rozloučení je velmi silným okamžikem. A...

Reklama
 
 

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Dvě tři slzy a dost

středa, 6. září 2017, 14:03

Stěhovat rodinu s dvěma dětmi, a ještě na několik etap, je vcelku náročné. Obzvlášť mezi dvěma ročními obdobími a...

NA ROZTRHÁNÍ: Nejsem žádná superžena

středa, 23. srpna 2017, 14:09

„Štvrtý mesiac?“ ptá se Míra, když stojím uprostřed ulice opřená o kočárek s vyvaleným břichem, které se po porodu...

NA ROZTRHÁNÍ: Styky před stykem aneb plánování (ne)početí

středa, 16. srpna 2017, 12:31

„Tak vybereme rovnou sedmimístné, ne?“ říkám Mírovi, když přemýšlíme nad tím, jaké koupíme auto. Doteď jsme se bez...