Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

NA ROZTRHÁNÍ: Nejsem žádná superžena

 
středa, 23. srpna 2017, 14:09

„Štvrtý mesiac?“ ptá se Míra, když stojím uprostřed ulice opřená o kočárek s vyvaleným břichem, které se po porodu ještě úplně nezatáhlo. „Míro, jdi do háje! A vůbec, jsi normální, mě upozorňovat na nedostatky tak brzy po porodu? To je fakt motivující tohle!“ vyjedu na něj ze začátku ironicky, ale ten fakt, že nejsem ani namalovaná, ani učesaná, ve mně okamžitě spustí tsunami lítosti. „Buď rada, že máš niekoho, kto ťa na nich vôbec upozorňuje!“ Dodá tomu punc a mně už to šrotuje v hlavě, takže mám co dělat, abych se uprostřed ulice nerozbrečela.

54. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: BKM? Cože?
55. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ:  Na dvě děti sama aneb lekce první (poněkolikáté)
56. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tisíc a jeden způsob uspávání dvou dětí
57. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Hlava děravá
58. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Styky před stykem aneb plánování (ne)početí

Jo tak já mám být vlastně už i ráda, že se o mě vůbec někdo zajímá! To je dobrý,“ vedu vnitřní monolog, který mě už spíš vytáčí než dojímá. „Jasný, já sedím doma celej den na zadku, takže mám čas a energii cvičit. Kdy to mám jako stíhat? To je furt dokola vařit, kojit, uklízet, kojit, prát, kojit, hrát si s Vincíkem, kojit, kojit, kojit...“ Ani nemusíme mluvit, a už jsem vytočená. Stačila jedna věta. To je dar nás žen. Taková nenápadná sebedestrukce.

Tohle popichování a narážení je Mírovi vlastní. „Ja som už raz taký,“ říká mi vždycky, ale ne vždycky to chce moje hlava pobrat. Chlapi holt nejsou ženy, a tak nikdy nepochopí, že jeden den se tomu umíme zasmát a druhý den to může způsobit trvalé následky. Obzvlášť v tomto období. Já to chápu, že nechce mít doma rozkydlou povalečku, ale sebevědomou a aktivní ženu, která pro něj bude atraktivní. Jen (občas) nechápu jeho způsob sdělení a to načasování(!).

Asi tohle téma začínám proto, že jsme v náročném období. A mám občas pocit, že musím být superžena se vším všudy. Protože jsem si to tak nastavila a je to tak očekáváno (to je zase z části jen a jen moje sugesce).

Zbývají nám dva týdny do přesunu do Německa a já mám v hlavě logistickou pavučinu. Doháním preventivní prohlídky nás všech, přemýšlím, co bude potřeba přesunout dočasně a co počká na kompletní stěhování, přemýšlím, co budeme potřebovat s sebou na dovolenou, na kterou odlétáme koncem září (z Prahy!), a do toho všeho je třeba dořešit načaté záležitosti jako pasy, expirace platebních karet, likvidace nějakých zásob, protřídění šatníku, aby se nestěhovaly zbytečnosti a spoustu dalších „drobností“, které nejsou tak vidět... začínám z toho mít nervy. Občas musím jen sedět a nic nedělat. Vypnout a opakovat si: „Není to tak hrozný, jak si myslím, o nic nejde, to zvládneme. I děti to zvládnou.“ Jo, kdyby tu nebyly děti, asi jsem v pohodě, vždyť už to všechno znám. Ale pořád myslím na ty cesty, a taky na to, jak Vincík přijme tu změnu (nebo spíš, jak ji přijmu já?).

Vím, že až celý ten přesun bude za námi, budu spokojená, ale teď mám pocit, že to na mě padá. Obzvlášť ve dnech, kdy mi obě děti nedají ani chvíli oddech.

Je to náročný, s malým dítětem obzvlášť, je potřeba si umět říct o pomoct, tohle nezvládne sám nikdo,“ říká mi kamarádka mezi dveřmi, zrovna po kritických dvou dnech, a já mlčím. Derou se mi slzy do očí. Ne proto, že bych nikam jet nechtěla, ale proto, že selhávám. Selhávám hlavně sama před sebou. Když v tom stavu zoufalství prochází kolem mě Míra, který tu debatu zaslechl, ani nemluví. Vidím, že se mu honí hlavou tisíc myšlenek a předpokládám, že jednou z nich může být i ta, jestli tohle bylo správné rozhodnutí. Nečekám, až přijde za mnou. Jdu já za ním.

Lásko, já nebrečím proto, že bych litovala toho, že se stěhujeme, jen to na mě prostě dolehlo. Určitě je to i tím, že Artur druhý den brečí, Vincovi rostou špičáky a já ten pláč už nezvládám,“ říkám mu schoulená v objetí a hned je mi líp. Vím, že všechen stres vzniká hlavně ve chvílích, kdy jsem celý den zaměstnaná pouze dětmi, nestíhám myslet taky na sebe a nemám ani chvilku prostor na svoje aktivity, u kterých si odpočnu. Když to trvá delší dobu, začínám být zoufalá. Jsou dny, kdy nestíhám ani pořádně uvařit, natož být trošku pěkná pro svého muže (a už vůbec vytáhnout nějaký pesar!).

Vlna negativních emocí odešla spolu s přiznáním sama sobě, že toho mám moc a je třeba holt někdy něco nestihnout (jako třeba termín blogu :) ), odřeknout, odložit. Můžu tisíckrát poslouchat a říkat si, že spokojená máma rovná se spokojené děti, ale ne ne a tomu pořádně porozumět.

A tak pár dní na to odcházím do kadeřnictví, konečně se sebou něco udělat, protože už se na sebe nemůžu dívat ani já. Je to luxus, který si dovolím jednou za čas, a i když je Artur ještě malinký, a asi bych to za normálních okolností tak brzy neřešila, potřebuji vypnout (samozřejmě myslím na případné kojení a volím kadeřnictví takřka za rohem). „Podívej se na maminku, jak je krásná,“ vítá mě dvě hodiny na to Míra s Vincíkem, a mám hned lepší náladu. Pro své děti bych udělala první poslední, ale abych to mohla udělat, musím být v pohodě především já.

Dlouho mi trvalo přiznat si, že v tomhle tempu to nezvládám. Já totiž nerada přiznávám, že něco nezvládám, a taky se nerada spoléhám na někoho jiného, protože to většinou nevyjde a jsem pak zklamaná. Faktem je, že neumím být pouze matkou na full time, potřebuji mít prostor i sama pro sebe, abych restartovala a měla zase šťávu jít dál. A protože tu nemáme ani babičky, ani tety, musíme se spoléhat jen sami na sebe a být si oporou, respektovat se, vycházet si vstříc, komunikovat.

I proto mám štěstí, že mám muže, který chápe, že dům nestojí na zemi, ale na ženě, a že žena je nejkrásnější, když je spokojená. Proto moje potřeby chápe a snaží se mě maximálně podpořit, když se rozhodnu vypnout. A i když do mě někdy rejpe, vím, že neočekává, že budu superženou. Vím, že je to známka toho, že mě vnímá.

Napsal(a) Jana Duco
 


 

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Styky před stykem aneb plánování (ne)početí

středa, 16. srpna 2017, 12:31

„Tak vybereme rovnou sedmimístné, ne?“ říkám Mírovi, když přemýšlíme nad tím, jaké koupíme auto. Doteď jsme se bez vlastního v...

NA ROZTRHÁNÍ: Hlava děravá

úterý, 8. srpna 2017, 18:40

„Mali by sme zajsť nechať urobiť Arturovi pas“ říká mi Míra, když vyplňuje doklady k pracovnímu přeřazení do Německa. „No jo, do...

NA ROZTRHÁNÍ: Tisíc a jeden způsob uspávání dvou dětí

úterý, 1. srpna 2017, 21:00

Když jsem otěhotněla, jako první mě napadlo, jestli budu i druhé miminko tak moc milovat, jako to první. Neuměla jsem si to...

NA ROZTRHÁNÍ: Na dvě děti sama aneb lekce první (poněkolikáté)

úterý, 25. července 2017, 20:43

Stejně jako po prvním porodu, i tentokrát se změna těžiště (a věčné sehnutá hlava při koukání na kojící se miminko) projevila...

 

Komentáře

 
 

O čem píše Drbna.cz

Před vysvědčením na Maker Faire Prague. Sedm aktivit, které s dětmi můžete vyzkoušet na festivalu kreativity

Festival Maker Faire Prague 2019 definitivně uzavřel letošní výzvu pro makery – novodobé kutily a všechny tvořivé lidi, kteří předvedou svá díla o víkendu 22. a 23. června na Výstavišti Praha. Chystá se přehlídka téměř 200 projektů, při níž můžete žasnout nad tím, co všechno lidé ve volném čase vyrábějí. A nejvíc si to užijí děti. Co si mohou mimo jiné na festivalu vyzkoušet?

Legendární Dave Mustaine z kapely Megadeth bojuje s rakovinou

Dave Mustaine, frontman kapely Megadeth, má rakovinu krku. Tato zpráva, kterou kapela zveřejnila v pondělí, vyděsila fanoušky z celého světa. Zpívajícímu kytaristovi okamžitě vyjádřili obrovskou podporu.

Odsouzená za vraždu otěhotněla ve věznici. Teď je v Jilemnici a místním se to nelíbí

Petra Janáková, která byla odsouzena za vraždu sběratele a následně byl její trest kvůli těhotenství přerušen, nyní pobývá v Jilemnici. Místní jí na sociálních sítích adresují nenávistné i vulgární vzkazy.