Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma? Nikdy...

 
úterý, 4. července 2017, 16:00

Stalo se Vám, že jste přijely do porodnice a rozběhnuté kontrakce se utlumily nebo dokonce zastavily? To nejspíš proto, že jste začaly být nervózní, a náhle se vyplavující adrenalin, vystřídal již v těle nastartovaný oxytocin. Je to přirozená obrana těla „nerodit“, pokud se necítíte v klidu a bezpečí.

47. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem zažila porod před porodem
48. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Totálně nepřipravená
49. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní ladění
50. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Hnízdím o sto šest 
51. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tak už aneb čekání na Godota

I mně při prvním porodu v porodnici polevily kontrakce. Připadala jsem si trošku „nemožná“, že jsem tam přijela a najednou nic, ale ve chvíli, kdy jsme zas měli  klid po všech těch úvodních procedurách, všechno se pěkně rozjelo. Měla jsem štěstí. Určitě proto, že jsem už tenkrát byla vcelku dobře připravená na to odmítat lékařské zásahy a nechat tomu co nejpřirozenější průběh. Určitě proto, že to bylo poprvé, měla jsem v hlavě všechna „co kdyby“ a cítila jsem se v porodnici bezpečně. A určitě i proto, že jsem cítila respekt k mým porodním přáním, který jsem pro klidný průběh potřebovala. A navíc jsem měla celou dobu po boku svého muže. 

S příchodem druhého těhotenství se ve mně ale něco pohnulo. Začala panovat nervozita z toho nechat někde Vincíka, když budu rodit, nebo nemít u porodu Míru. A ta nervozita trvala až do dnešního dne. Dnešního dne, kdy ležím ve vaně, měřím si kontrakce, mám na telefonu porodní asistentku a jsem naprosto klidná. Klidná, protože dnes mám všechna rozhodnutí ve svých rukou, a i když jsem připravená kdykoliv odjet porodit a vrátit se hned domů, tuším, že nikam jet chtít nebudu.

Měřič kontrakcí ukazuje zhruba dvanáctiminutové odstupy a délku 40 sekund. Už jsem byla asi pětkrát na záchodě, což beru jako správné znamení pro to, že porod je opravdu tady. O to víc jsem klidná, že pokud bude třeba někam odjet, budu to moci nechat na poslední chvíli, protože žádný klystýr nebude třeba.

Zatímco já si napouštím vanu, Míra chystá snídani. Ještě to zvládám, jak kdyby se nechumelilo, jen jsou tyhle bolesti takové protivné.  „Bubinky,“ přiběhne Vincík do koupelny s bublifukem v ruce a dožaduje se mojí pozornosti, a tak, ještě než vlezu do vany, měním koupelnu v bublinkové království. Vincík běhá kolem a směje se, jak mu praskají pod rukama. To, že bolesti občas prodýchávám, ani nepostřehne.

Válím se ve vaně asi třičtvrtě hodiny, abych se ujistila, že to nebyl planý poplach. Mezitím píšu porodní asistentce (PA), ať je v pohotovosti a dávám vědět i dule, že kdybych odjížděla do porodnice, zavčas zavolám. Vincík občas přiběhne, obejme mě, dá mi pusu a zas odběhne. Vím, že je ještě hodně času, protože kontrakce přicházejí zhruba po osmi až deseti minutách, a tak oblékám župan a jdu se uvelebit na gauč, abych nebyla zbytečně rozmočená. Koukáme s Vincíkem na pohádky a já se snažím odpočívat. „Pr-síč-to, po-tým,“ vzpomene si na mlíčko a já ani neprotestuji. „Třeba mi to trošku popožene,“ napadne mě, a tak, zatímco mě atakují kontrakce, u kterých dokážu ještě zcela vědomě nadávat, že je to ale KURník VelkÁ bolest, Vincent je naprosto v klidu u mě v náručí.

Páji, prosím tě, mohla bys dnes zaběhnout s Mayou, že byste si pohrály s Vincíkem na zahradě? Vypadá to, že rodím.“ Píšu kamarádce, která je naštěstí ve městě a počítala s touhle situací. Neváhá a potvrzuje, že je v pohotovosti. „Zatím je ještě čas, tak buď, prosím, někde na blízku a já napíšu, až bude třeba.“ Myslím na důležité věci, zatímco prodýchávám sílící kontrakce. Mezitím ještě „úkoluji“ Míru, co má udělat malému k obědu, pomáhám mu krájet zeleninu a zadělávám těsto na chleba, na který jsem ještě večer připravila kvásek. „O-ho-hoooo... ,“ zaháním bolest výrazem připomínajícím úsměv, když zvedám hlavu opřenou o linku po odeznění další kontrakce. Alej ještě mezi nimi zvládám vtipkovat s Mírou.

Jdu se zas naložit do vany,“ odcházím směr koupelna. Ležím tam s nohama rozpláclýma jak žába a nechávám se nadnášet. V bytě máme příjemných 23 stupňů, což se o venkovní třicítce asi nedá říct, a tak si libuji v teplé vodě. Je to strašně příjemné, bolesti to utlumí, ale nezastaví. Naopak. Intervaly se pomaličku zkracují, délka se pomaličku prodlužuje. Po půl hodině mám nohy ztuhlé a kolena bolavé, jak je vana tvrdá, a tak mám zas potřebu se hýbat. Ani nevím, jak to utíká, ale hodiny ukazují půl dvanácté a Vincent je zralý na spánek.

Obětuji se a jdu ho uspat prsíčkem, protože nechci riskovat, že by Míra vyjel ven s kočárkem a ono se to rozjelo. Chci ho mít na blízku. Když s malým ležím v posteli a kojím ho v poloze na boku, zažívám jednu z nejnepříjemnější kontrakcí. „Tak tahle poloha rozhodně ne,“ mám jasno v tom, jak rodit určitě nebudu, a jsem ráda, že uspávání končí dřív, než přichází další bolest.

Načasování jeho spánku je ideální. Míra může být se mnou, a tak se opět přesouvám do koupelny, kde mi pomáhá ulevovat od bolestí masáží zad. Cítím, že mi jde všechno do spodního břicha a třísel tak, jako to bylo u prvního porodu. Střídám vanu se sprchou, v které mám míč. Zkouším různé polohy, v kterých bych mohla zvládat kontrakce lépe a připravuji se tak na to, jak budu rodit. Nejlépe je mi v tu chvíli na záchodě, na který si sedám obkročmo. Připomíná porodní stoličku. Hlavu opírám o prkýnko a relaxuji. Měřič kontrakci ukazuje pětiminutové odstupy. Ještě jsem schopná mezi nimi „fungovat“.

Až budeš cítit, že chceš, abych přijela, dej mi vědět,“ píše mi porodní asistentka zhruba v půl druhé a já vím, že už pomaličku přichází její čas. Bolesti nabírají na síle v odstupu 3 až 4 minut. „Tak už pojeď," píšu jí po čtvrt hodině a prosím, aby nezvonila, protože Vincík spinká. Je tu asi ve dvě.

Už mě celkem zajímá, jak na tom jsem,“ vysoukám ze sebe mezi bolestmi, a zatímco vytahuje tlakoměr, ptá se, jestli zvládnu jít na vyšetření do podřepu. Jde to snadno, snáz než co si pamatuji z porodnice. „Vypadá to tak na 6 cm,“  šokuje mě, protože jsem čekala víc. Zároveň mě ale ujišťuje, že to neznamená, že to bude trvat ještě dlouho, a já jí věřím. Pohmatem ověří polohu miminka, změří ozvy. Všechno je v pořádku a já vím, že v tuto chvíli bych se měla asi začít chystat na odjezd do porodnice. Ale nechci. Nevidím důvod. Cítím se naprosto v pohodě, v klidu a toužím zůstat doma. V tu chvíli se budí Vincent.

Mezitím, co mu Míra připravuje oběd, já prodýchávám další kontrakci, u které už začínám pomaličku sténat. Cítím, že se blíží závěrečná fáze první doby porodní. Cítím, že přišel ten čas, kdy se potřebuji přesunout do ticha a mít naprostý klid. Naposled kouknu na Vincíka, který v pohodě sledoval to, jak kontrakci prožívám a já mu opětuji úsměv, který jsem schopna naposled vykouzlit. „Lásko, vytáhni chleba z trouby a napiš Pavlíně, ať dojde,“ dávám poslední pokyny Mírovi a doufám, že za mnou brzy přijde do ložnice, kam se přesouváme.

Tohle je přesně to, co jsem potřebovala k tomu, aby se všechno rozběhlo. Od té doby jsem naprosto oddaná svému tělu. Pohlcuje mě intenzivní bolest a já si dovoluji hlasitě se projevovat. Je to strašně osvobozující, nikde nic, jen já, pracující tělo a někde v pozadí porodní asistentka. Jsem na posteli na čtyřech, při každé kontrakci bořím hlavu do polštáře opřeného o čelo postele a křičím do něj. „Zkus v té bolesti povolit zadeček, nech to miminko, ať se posune níž,“ radí mi PA a já si uvědomuji, jak jsem zaťatá. „Pojď za mnou,“ snažím se k němu promlouvat a myslet na to, jak se otvírám a pouštím ho níž. Na podložce pode mnou zahlédnu hlenovou zátku. „Tak takhle to vypadá,“ probleskne mi hlavou, protože jsem s ní nikdy neměla tu čest. Vím, že už to nebude trvat dlouho, ale plodová voda ještě neodtekla.

Po chvíli přichází Míra, a i když se mě na něco ptá, neodpovídám. On mi automaticky otírá pot z čela a podává vodu, kterou přijímám. Zkouším změnit polohu, protože mám pocit, že je čas připravit se na závěrečnou fázi. Jdu do podřepu a vím, že to bude ono. PA měří ozvy a tlak. Všechno je v pořádku.

Začínám cítit tlak na konečník!“ vykřiknu skoro radostně, protože to je to, na co jsem čekala. Každopádně plodová voda ještě neodešla a ve mně to vzbuzuje trošku nervozitu. Neumím si představit porodit miminko v plodových obalech, i když vím, že to jde.

Uvolni se a zatlač jako jsi to dělala s balónkem,“ pomáhá mi PA a já už koncentruji svoje hrdelní áááá dovnitř těla. Každopádně ten blok ve mně způsobuje, že asi netlačím tolik, jak bych mohla. Voda ne a ne prasknout. „Už vidím vak blan,“ povzbuzuje mě PA a já, i když mám pocit, že dělám co můžu, nedokážu zatlačit tak, aby voda praskla. „Do prdele!“ Ulevuji si a zatlačím ze všech sil, jak kdybych se chtěla zbavit všech svých útrob. Jako kdyby mi vyčetla zoufalost z očí, nabízí mi, že při další kontrakci přiloží prst. „Někdy stačí malý dotyk a praskne,“ vysvětluje a já souhlasím, protože cítím, že to potřebuji.

Míra sedí na posteli, já jsem v podřepu před ním a nechávám se podpírat v podpaží. Plodová voda se po absolutně necitelném doteku vylévá a já cítím úlevu. Vím, že už to tu bude, cítím stále intenzivnější tlak na konečník. Tlačím ze všech sil, abych miminku pomohla níž. PA kontroluje ozvy. Nemám ponětí o čase. Mám pocit, že jde všechno najednou strašně rychle a hlavička se dere ven. Cítím, jak se otvírám. Cítím ten známý tlak, jak když jsem cvičila s balónkem. Cítím, jak se mi třepou nohy, jak jsem už dlouho v podřepu na špičkách. „Teď se snaž to podržet, ať se neporaníš,“ šeptá mi PA a vnímám, jak mi lehce přidržuje hráz. Musím se hodně přemáhat, abych to nepustila, ale vím, že by to bylo špatně, je tam velké napětí. Daří se mi to a hlavička je venku. Vím, že prošla bez poranění. Pak už jen čekám na další kontrakci, abych porodila ramínka. Ta doba mi připadá nekonečná. „Už by měl začít brečet, ne?“ prolétne mi hlavou, když ho PA konečně bere do nahřáté plenky. Je to jak ve zpomaleném filmu, ale ani mi neproletí celá myšlenka hlavou, Artur se rozkřičí na celý pokoj. PA mi ho pokládá na břicho a já cítím ten krásný osvobozující pocit, kdy je všechno za mnou. Je 20. června 2017, 16:20 a já držím svého druhého syna v náruči. Držím ho, zatímco mi oba pomáhají se přesunout na postel. Placenta odchází během patnácti minut a Míra hrdě přestřihává pupečník, který právě dotepal. Ani nevím, jak to stihl, ale najednou přivádí Vincíka, který se ke mně s úsměvem rozběhne a po vzoru svého bratříčka se přisává k prsu. Kouká na něj, jak kdyby ho to ani nepřekvapilo, a já jsem strašně šťastná, že jsme všichni pohromadě.

Porod doma? Nikdy!“ Řekla bych možná ještě nedávno, kdy mi všechny propagátorky domácího porodu připadaly padlé na hlavu. Jenže mateřství ženy zavede do vod, ve kterých by si dřív maximálně tak smočily špičky prstů u nohou. Dnes můžu říct, že jsem šťastná za tuto volbu, která mi tentokrát dala víc klidu, než odjezd do porodnice. Která ve mně zanechala jen a jen pozitivní stopu. Která mi ukázala, proč je tak důležité být v takovou chvíli tam, kde se cítíte v pohodě, a hlavně, která mi ukázala, že můžu věřit svému tělu.


 PODČARNÍK

Vím, tohle není lehké téma, ale než se rozhodnete něco soudit, zkuste si přečíst třeba tento článek o rizicích porodu doma

Krásnou přednáškou vás může obohatit i Martin Nemrava, který v příměru k free divingu ukazuje, co všechno dokáže naše tělo.

Napsal(a) Jana Duco
 


 

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Tak už aneb čekání na Godota

úterý, 27. června 2017, 21:33

Když sedím na třetím monitoru, doufám, že je poslední. 40. týden klepe na dveře a já už v sobě trošku pociťuji netrpělivost....

NA ROZTRHÁNÍ: Hnízdím o sto šest

úterý, 20. června 2017, 18:35

Být na mateřské je horší než pracovat, čas utíká tak rychle, že nemít upomínku v telefonu, ani bych nepostřehla, že je další...

NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní ladění

úterý, 13. června 2017, 19:01

„To je zbytečný, nějaký těhotenský fotky,“ říkám si, když projíždím internetové stránky a koukám po několikáté na podobný námět....

NA ROZTRHÁNÍ: Totálně nepřipravená

úterý, 6. června 2017, 19:03

Jsou to asi čtyři měsíce, co jsem naznačila Mírovi, že když budu ještě přibližně tři roky doma, nevidím problém v tom strávit...

 

Komentáře

 
 

O čem píše Drbna.cz

Věrnostní program Mastercardu přináší členům unikátní privátní koncert legend Stereo MC‘s

Společnost Mastercard v rámci věrnostního programu Priceless Specials pořádá soutěž o 250 vstupenek na privátní koncert Stereo MC‘s. Šance získat lístky na tuto britskou taneční a hiphopovou legendu budou mít uživatelé karet Mastercard a Maestro registrovaní v programu, kteří odkliknutím speciálního odkazu potvrdí svoji účast v soutěži a provedou alespoň jeden nákup u kteréhokoliv partnerského obchodníka Priceless Specials. Soutěž o vstupenky na Stereo MC´s se koná v období od 20. srpna do 25. září.

Média spekulují o Zaorálkovi jako ministru kultury

Novým ministrem kultury by se podle serverů Seznam Zprávy a Novinky.cz mohl stát někdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD). Nynější předseda sněmovního zahraničního výboru na dotaz, zda by do vlády vstoupil, neodpověděl. Zaorálka vnímá jako dobrého kandidáta poslanec ČSSD Jan Birke, který řekl, že sám nabídku na tuto pozici nedostal.

Trump zrušil cestu do Dánska, protože nechce prodat USA Grónsko

Americký prezident Donald Trump dnes oznámil, že ruší zářijovou cestu do Dánska, neboť premiérku Mette Frederiksenovou neoslovila jeho nabídka ohledně koupě Grónska. Informovala o tom agentura Reuters. Dánští politici na odřeknutí návštěvy reagují s údivem. Zprávu o tom, že Trump uvažuje o koupi autonomního území Dánska a největšího ostrova na světě se zhruba 56 tisíc obyvatel, zveřejnil minulý týden americký list The Wall Street Journal.