Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Souhlasím
 

NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?

 
úterý, 29. března 2016, 19:03

„Kam se to má vejít jako?!?“ sdílím na sociální síti svoje rozrušení nad zvětšujícím se břichem v 22. týdnu. Netrvá to ani půl hodiny a Martina mi posílá svoji fotku: „Sem.“ Jdu do mdlob.

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí

Beru peněženku, nazouvám žabky a metu do nejbližší drogerky. Olej, krém a pro jistotu ještě jeden olej, kdyby ten první náhodou nefungoval. Sotva dojdu domů, mažu břicho. Večer po sprše mažu břicho, před spaním mažu břicho, radši i po ránu mažu břicho. Váha ukazuje o 4 kila víc. „Budeme maličký, ano?“ zkouším pozitivní afirmaci na Vincu válejícího se v plodové vodě a myslím na to, jak hlavně nesmím dopustit nějaké strie.

„Pokud sportuješ před otěhotněním a máš zpevněný břicho, můžeš se jim vyhnout.“ „Pokud se tvojí mámě udělaly, nemáš šanci se jim vyhnout.“ „Pokud nemá tvoje kůže dispozici k praskání, můžeš se jim vyhnout.“ „Pokud rychle nepřibíráš, můžeš se jim vyhnout.“ Bla, bla, bla! Zavírám víko počítače a jedu do práce (pořád ještě na kole). „Švagrové břicho popraskalo 14 dní před porodem,“ zabíjí všechen optimismus kolega v práci, když se s ním, jako zasloužilým otcem, bavím o svých těhotenských problémech. „A to mazala kde čím!“„Tak ti díky.“


Jana ve 22. týdnu těhotenství

„Jsi normální, jezdit těhotná na kole?“ dostanu saigon od šéfa. Ne, že by mu do toho úplně něco bylo, ale začne mi vtloukat do hlavy, že kdyby do mě někdo „strčil“ a já spadla, tak už přece nejde jenom o mě. Dávám mu za pravdu. Doteď jsem na nic takového nemyslela, protože si tyhle věci prostě nepřipouštím a nepřivolávám, ale cestou domů kolo radši tlačím. Jsem si stoprocentně jistá, že kdybych se ještě „naposled“ svezla, tak se něco stane a v tomto případě opravdu NECHCI poslouchat: „Já ti to říkal!“ Zamykám kolo ve sklepě a pomaličku se smiřuji s tím, že už nebudu nikde včas.

A je to tu! Dvě minuty zpoždění! „Naštěstí“ je na gyndě vždycky nějakej akuťák, a tak ho berou v mezičase. Jsem v tomhle trošku máňa, nesnesu pomyšlení, že by někdo kvůli mně pak musel čekat.

„Břicho netvrdne?“ „Neeee,“ odpovídám suverénně a přitom vlastně ani nevím, jak to poznám. „No, když to nevím, tak asi netvrdne,“ ujišťuji se v duchu. Žádný ultrazvukový ponor se už nekoná a prý konat nebude, a tak dostanu jen resultát ohledně super uzavřeného čípku, tudíž žádného rizika předčasného porodu, a jako bonus pozvánku na drink.  Na velmi obávaný internetem prošpikovaný (vím, ne, jsem to hledala) glukózový nápoj. „Je opravdu nutný to podstupovat, když nemám žádný sklony k cukrovce?“ ptám se jen tak okrajově, i když vím, že bych stejně nenamítala. Místo strohé odpovědi dostanu přednášku o všech rizicích neléčené těhotenské cukrovky. Jediné, co jsem pochytila, bylo, že bych mohla rodit skoro pětikilové dítě. Při představě toho, co by se tam dole při porodu odehrávalo, si půjdu sladký nápoj ráda vypít.

Dva týdny utíkají jak voda a já se ocitám v laboratoři. „Proč mi sakra nikdo neřekl, že mi budou třikrát píchat do žíly?!???“ řve můj aichnofobický hlas v hlavě. „Já myslela, že pícháte jen do prstu,“ usmívám se křečovitě na sestřičku. „Ne ne, to už se nedělá, nové studie ukázaly...,“ zbytek už mi jen splývá. „Nesnáším jehly!“ řvu potichu. První odběr přežívám. Test je v pořádku (a to opravdu neznamená, že můžu jít domů), a tak jdu do dalšího kola. Glukózová pochoutka je v tuto chvíli procházka růžovým sadem. Žádné „snažilkami“ doporučované ředění čajem a dochucování citronem se nekoná, piju to na ex a ani nevrhnu. Další dva odběry si myslím něco o týrání nevinných těhotných, ale přežívám a odcházím s modřinou na ruce (samozřejmě jsem si to špatně držela). „No, to by ještě tak chybělo, abych si musela sama píchat inzulín.“


Kamarádka Martina ve 32. týdnu těhotenství

Do konce těhotenství mi zbývá asi 16 týdnů. Mám sice ještě hodně času, ale radši už začínám koukat po tom, co kde frčí za kočárky... Po hodině brouzdání po netu mám pocit, že je pozdě na všechno. Nemám šanci si vybrat. „Ten je super, ten v žádném případě, ten je špatně odpružený, ten vrže, ten je obyčejnej, ten je superlimitovanej...“ OMG!!!

Kromě kočárků mě ale začíná trápit jiná otázka, a to, jak se k tomu všemu postavíme. Začíná to postýlkou - v ložnici, nebo vedle v pokoji? - a pokračuje to až do puberty. Právě v pravý čas otevírám knihu, kterou jsem dostala k narozeninám - Koncept kontinua. Musím říct, že to, že bude v mém životě hodně zásadní, cítím už po prvních deseti stránkách.

„Lásko, víš co, nakoupím všechno po bazarech, aby mi pak nebylo líto, že jsme dali moc peněz za něco, co mi nevyhovuje.“ Ani nemusím rozsvěcovat, abych viděla, že Míra usíná s úsměvem na rtech (to ještě netuší, kolik budu schopná utratit za jiné propriety).

Napsal(a) Jana Duco
 


 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Dopravní nehoda u Vodňan, kde se osobní auto...

  • U Vodňan se čelně srazilo osobní auto s...

  • VIDEO: Po nárazu do stromu zemřel u Milevska...

  • Mladíci si v noci na českobudějovickém...

Reklama
 
 

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí

úterý, 15. března 2016, 16:57

„Vy jste úplně učebnicová,“ prohlašuje gynekolog, když slejzám z kozy. Radost se ani nesnažím skrýt, protože se...

NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...

úterý, 1. března 2016, 17:11

„Tak sa teda vezmeme, no," pronese Míra svoji „žádost o ruku", když mu sděluji, že se naše dítě bude jmenovat po mně....

NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

úterý, 16. února 2016, 19:28

„Ahoj Mirko, tak si predstav, na zahrade je už viac dní bocian, tak som si vravela, že ti to musím zatelefonovať, aby...