Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Souhlasím
 

Překvapení v Jihočeské vědecké knihovně

 
středa, 24. dubna 2013, 14:59

Nebyla bych správnou Drbnou, kdyby mě nezajímalo všechno, co se v Budějcích šustne. Když jsem si šla ke kávě pokecat o všem možném s jednou mojí kámoškou, vyprávěla mi zajímavou příhodu z Jihočeské vědecké knihovny. A protože je škoda, aby zůstala jen mezi námi, napsala o tom článek.

Před pár měsíci jsem se ocitla bez práce. Chvíli to bylo fajn, vypadnout z pracovního kolotoče. Ale jak se říká, nic netrvá věčně. Po pár týdnech jsem se přistihla, že závidím jedné hodně unaveně vypadající pokladní v nejmenovaném supermarketu. Ptáte se co? Prostě jenom práci.

A tak jsem se rozhodla, že s tím něco udělám. Najít práci v dnešní době není hračka, a tak vedle brouzdání na pracovních portálech jsem se vydala do Jihočeské vědecké knihovny oprášit své znalosti ze školy.

V budově u Balvanu jsem se ocitla po dlouhých patnácti letech. Knihovny nikdy nepatřily mezi instituce, které bych vyhledávala ve volném čase. Představa toho, že nesmím promluvit a každý můj pohyb je monitorován všemi návštěvníky, mě vždycky spolehlivě odradila.  Horší omezení osobní svobody jsem zažila snad jen na posedu v lese, kam jsem se jakožto bláznivě zamilovaná holka vydala se svým tehdejším přítelem - myslivcem.

Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Zákaz mluvení a telefonování, o čůrání ani nemluvě, mě nikterak nepřekvapil. Ovšem v okamžiku, kdy mi obrovský komár cucal po dobu delší pěti minut mou evidentně „sladkou“ krev a já se nesměla pohnout, natož ho náležitě ztrestat za jeho troufalost, jsem situaci nevydržela a rande v zájmu zachování duševního zdraví odpískala.

Ale zpět ke knihovnám. Přes veškeré mé negativní předsudky je mám spojené s charakteristickou vůní knih a už jen vstup do nich ve mně evokuje vstup do posvátného chrámu. Tolik vědomostí koncentrovaných na jednom místě. V době internetu to zní možná hloupě, ale v knihovně jsou nějak hmatatelnější.

A tak jsem do jednoho takového chrámu, věnovanému bohyni vědy, vstoupila. Překvapivě mě však nepřivítala vůně pro knihovny tak typická. Dokonce bych se hádala o to, že nešlo o vůbec žádnou vůni. Na rovinu - neuvěřitelně to tam páchlo.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a s trochou despektu si odložila bundu do šatny. Šatnářka se na mě mile usmála a ochotně mi půjčila klíč od záchodů se slovy „teď tam bude ještě čisto“. Po vypití nezbytné ranní kávy z automatu jsem vystoupala po schodech do prvního patra, kde je umístěna studovna. Velmi sympatická zaměstnankyně mě poučila o všech mých právech a povinnostech, vyplývajících z návštěvního a provozního řádu.

Po zřízení průkazu čtenáře a zaplacení příslušného poplatku jsem se tedy dozvěděla, že si své věci při vstupu do studovny musím nechat v uzamykatelné skříňce na chodbě a s sebou si nemůžu vzít ani pití. „Dobře, pravidla jsou pravidla, respekt!“ pomyslela jsem si.

Překvapení přišlo vzápětí. Posadila jsem se k poslednímu stolečku u dveří, snosila na stůl hory knih a ponořila se do nich. Po necelé půlhodině urputného bádání jsem zjistila, že v místnosti nejsem sama. Od stolku s počítačem se linula vůně s příměsí alkoholové esence. Ohlédla jsem se, abych pořádně viděla toho odvážlivce, který si sem dovolil vstoupit. Byl to mladý kluk se sluchátky na uších. Ještě jsem ani neodhadla jeho věk a... rána! Hlasitý rámus... a to je jako co?

Hubená prošedivělá postava s obrovskou krosnou na zádech se snažila vecpat do dveří, a jakmile se jí to podařilo, štrádovala si to s úplnou samozřejmostí ke stolečku u okna. Byl to muž. Věk se odhadnout nedal, něco mezi dvaceti a šedesáti. Krosnu položil na zem a začal z ní vyndávat různé propriety.

Jako první přišly na řadu pantofle. Sundal si vysoké zablácené holínky. Po nich následovaly ponožky. K těm raději nebudu psát žádné přívlastky, ač by to nebylo těžké, mohla jsem si je totiž řádně prohlédnout, přehodil je přes topení, které bylo ode mne vzdáleno jen pár metrů. Pak postupně přicházely na řadu bochník chleba, tužky, papíry, bloky, knihy, láhev se zvláštní zelenkavou tekutinou, náhradní tričko,...

Zkoprněla jsem ovšem v momentě, kdy tento pán položil na stůl malý neoprýskaný notebook. To už jsem nevydržela a pohlédla se zvednutým obočím na svého „opilého“ kolegu se sluchátky na uších. Ten nehnul ani brvou, zvedl se a odkráčel (patrně nadýchat se čerstvého vzduchu, protože touto dobou bylo již v místnosti skutečně DUSNO).

Chtěla jsem tedy vyvětrat, ale pán se na mě osopil a začal mi bezostyšně nadávat do k..., „jaké to máte, proboha, vzdělání, když neumíte větrat?“ Rezignovala jsem tedy na čistý vzduch a šla rozsvítit světlo, protože den značně potemněl.

Cvak! Zhasl. On vážně zhasl? Nevěřila jsem vlastním očím. Co teď? Jaké mám možnosti? Můžu odejít nebo přizvat nějakou vyšší autoritu. Zvolila jsem variantu bé a šla ho normálně naprášit úřadující zaměstnankyni. Dozvěděla jsem se, že jde o jistého pana X. Nemá sice průkaz čtenáře, ale má tu drzost, že využívá služeb knihovny, kdykoli se mu zachce.

Proč taky ne? Tvrdí, že knihovna je veřejná budova sloužící k veřejnému užívání. Dokonce píše haldy stížností na jejího zřizovatele - Jihočeský kraj. Například se mu nelíbí, že mu není umožněn přístup na „lechtivé“ webové stránky. Nerespektuje nic a nikoho. Zaměstnance, ředitele knihovny, policisty. Stížnosti píše i na ně. A výsledek? Zaměstnanci museli podstoupit psychotesty, policista, se kterým se popral na chodbě, málem přišel o práci a bývalá ředitelka o zasklené okno ve své kanceláři.

Po zhruba hodinovém rozhovoru s ní jsem tedy přece jenom zvolila variantu á. Se zacpaným nosem jsem si vyzvedla v šatně bundu (hned vedle šatny se nachází dva počítače, které jsou k dispozici v podstatě KOMUKOLI), před knihovnou zamávala partě bezdomovců odpočívajícím v keřích a s příjemným pocitem, že sice nemám práci, ale je toho ještě dost, co mám (například slušné vychování),  jsem se vypravila ke svému „voňavoučkému“ domovu.

Napsala ADK

Komentáře

Tomáš Paulík
Tomáš Paulík

Takovej člověk je prostě na pěst.

středa, 24. dubna 2013, 16:13
 
 
Zdeněk Solfronk

Docela bych ocenil místo x konkrétní osobu, kdo a čí je to příbuzný a tak, zatím ještě existuje svoboda slova a novináři by mohli občas něco rozvířit ne??!! :-)

středa, 24. dubna 2013, 15:22
 
 
Hawky
Hawky

Lidi dělají, co se jim dovolí. Bohužel. Pan X. je zřejmě příklad arogance a bezohlednosti. Nezbývá, než chtít vrátit příspěvek, přinést si do knihovny svůj buřtguláš s jedním oroseným, pak si hlasitě odříhnout tomu pánovi do ucha a odkráčet středem....

středa, 24. dubna 2013, 15:13
 
 
 

Napište nám

Nejčtenější

  • Policie žádá o pomoc při pátrání po Pavlíně...

  • Budějcký advent nabídne tradici i novinky....

  • Rozloučení je velmi silným okamžikem. A...

  • Notně opilý jedenatřicetiletý muž budil...

Reklama
 
 

Kam dál?

Suchovrbenští: „Proč nemáme nárok na klidné bydlení?“

pátek, 12. dubna 2013, 11:20

Před pár dny se v poště Budějcké Drbny objevil otevřený dopis občanů Suchého Vrbného adresovaný představitelům...

Vojenské transportéry se ve městě můžou objevit při cvičení

neděle, 24. března 2013, 15:06

V průběhu uplynulých dní se Budějcká Drbna setkala hned s několika dotazy jejích čtenářů, kteří si v ulicích města...

Letáky na stromech jsou scestné, kácet se nebude

pondělí, 18. března 2013, 21:08

Budějcké Drbně se ozval další z jejích čtenářů, který poukázal na letáky umístěné na několika stromech v Havlindě od...