Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Muž, který přežil holokaust: Nebezpečné zážitky si musíme pamatovat a předávat potomkům

 
sobota, 9. června 2018, 09:32

Ke „kulatým osmičkovým výročím“ patří i výročí 1. vídeňské arbitráže z listopadu 1938. Krátce po uzavření Mnichovské dohody byla okleštěná republika donucena předat i značnou část jižního a východního Slovenska a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi Maďarsku. Výrazně se to dotklo Židů žijících v těchto oblastech. Právě jim tentokrát věnujeme Příběhy 20. století.

Výsledek arbitráže mimo jiné způsobil, že se Židé z těchto území stali občany jiného státu – a celkový počet Židů v Maďarsku se náhle zvýšil z pěti set tisíc na sedm set padesát tisíc.

O pár let později tak v ghettech, v pracovních lágrech a především v transportech z Maďarska do vyhlazovacích táborů skončily i desítky tisíc někdejších československých občanů.

Patřili k nim i členové rodin pozdějšího lékaře a vědce profesora Tomáše Radila (narozen 1930) a Kláry Gerendášové (1921-2015), která podstatnou část poválečného života pracovala jako hostinská.

Příběh Tomáše Radila patří k těm známějším, i proto, že mimo jiné napsal vzpomínkovou knihu Ve čtrnácti sám v Osvětimi a knižně vydal také studii Holocaust a Evropa po sedmdesáti letech.

Stačilo sedm týdnů

Narodil se v Bratislavě jako Tomáš Weiss a vyrůstal v jihoslovenském městě Parkan, tedy v dnešním Štúrovu (sousední maďarskou Ostřihom odděluje jen řeka Dunaj, města spojuje most, zničený v posledním roce války). Pochází z židovské rodiny, v níž se mluvilo slovensky i maďarsky, jeho děd byl předsedou židovské obce.

V roce 1938 připadl Parkan po zmíněné vídeňské arbitráži Maďarsku. V březnu 1944 obsadily Maďarsko německé jednotky a právě tehdy se zásadně zostřila protižidovská opatření, která směřovala k deportacím statisíců maďarských Židů.

Post Bellum

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.​

Tomáš Radil odjížděl v jednom z transportů v červnu 1944, spolu s rodiči a prarodiči. Připomíná mimo jiné rychlost, jíž zkáza maďarských Židů probíhala: „Přípravy k likvidaci trvaly sedm týdnů ode dne německé okupace. Dalších sedm týdnů stačilo k fyzické likvidaci asi 450 000 Židů deportovaných z tehdejšího maďarského území, s výjimkou Budapešti.“

Životu nebezpečné vzpomínky

Jeho babička a maminka zemřely záhy po příjezdu do Osvětimi-Birkenau (matka se od babičky odmítla odloučit). Tomáš se dostal do bloku mladých, do něhož bylo vybráno asi tisíc chlapců ve věku kolem patnácti let – účel tohoto výběru zůstává dodnes nejasný.

Prošel několika selekcemi, jednou se již ocitl ve skupině lidí, kteří byli posláni na smrt – a na poslední chvíli byl opět „vyselektován“ s tím, že se ještě hodí k práci.

Nakonec byl převeden do centrálního osvětimského tábora, kde se mu podařilo přežít až do osvobození. Po válce na vlastní pěst a nemocný tuberkulózou doputoval do Parkanu:

„Sníh, bílý sníh, a rudá krev. To je jakoby filmový obraz té mé cesty. Trvalo mi to dva měsíce, ale na jaře jsem byl doma.“ Setkal se s otcem a strýcem – děd, babička, matka a ostatní členové rodiny nepřežili.

Tomáš Radil se stal lékařem, vědcem a mimo jiné též dosti aktivním komunistou. Skoro šedesát let se specializuje na výzkum mozku. Ve stáří dospěl k názoru, že zkušenost holocaustu je třeba soustavně předávat:

„Pokud si životu nebezpečné zážitky udržujeme v dlouhodobé paměti, umožňuje nám to, abychom byli připraveni, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Je to evolučně-biologická zákonitost. Tuto informaci mohou převzít za určitých okolností i naši potomci.“

Z Budapešti do Ravensbrücku

Klára Gerendášová se narodila 4. února 1921 v početné židovské rodině ve Velké Sevljuši (dnes Vynohradiv) na Podkarpatské Rusi. Měla těžké dětství, po smrti matky vyrůstala s prarodiči a ve čtrnácti letech se přestěhovala do Budapešti, kde žila nejprve u příbuzných a poté u kamarádky, jejíž rodina ji vzala takřka za vlastní.

Na Kláru Gerendášovou dopadla různá protižidovská opatření, ale do roku 1944 byla chráněna před deportací maďarským občanstvím.

Po německé okupaci musela spolu s ostatními budapešťskými Židy odejít do ghetta, odkud byla po čase poslána na práci: na venkově u města Pásztó kopala zřejmě protitankové zákopy, v zimě a v dešti, s nedostatkem jídla a neustále mokrým oblečením:

„Neměla jsem se kde usušit, neměla jsem se kde umýt, kde se napít. Onemocněla jsem zápalem plic. To bylo strašně špatné. Přeložili mě na ošetřovnu, kde mi dali léky, ale i tak jsem musela pracovat dál.“

Jednoho rána v zimě 1944/1945 nahnali ozbrojenci, pravděpodobně maďarští, Kláru Gerendášovou spolu s dalšími vězněnými ženami do dobytčích vagónů a byly odvezeny na práci. Když vlak zastavil, objevili se příslušníci SS, kteří se k příchozím chovali tak brutálně, že Klára počítala s okamžitou smrtí.

Pilku už měli připravenou

Dostala se však do přeplněného ženského koncentračního tábora Ravensbrück, ležícího asi devadesát kilometrů severně od Berlína, a po několika dnech ještě dál, do pracovního tábora Penig, mezi Lipskem a Saskou Kamenicí (Chemnitz). Pracovala u soustruhu v továrně na letecké součástky, trpěla soustavným hladem a zimou.

Při jedné směně jí stroj zachytil rukáv a těžce si poranila prsty na levé ruce. Rána jí rychle začala hnisat. Na ošetřovně rozhodli, že jí bude amputována ruka:

„Odvedli mě na nemocniční blok, kde už byla připravená pilka. Já jsem odtamtud utekla. Schovala jsem se na záchodě. Nenašli mě a naštěstí jsme se druhý den z tábora evakuovaly, to bylo moje štěstí. Ruku jsem měla v hrozném stavu. Celou rozřezanou, vypadalo to jak květ. A s tím jsem šla.“

Kláře Gerendášové a dalším vězeňkyním se pak podařilo uprchnout z pochodu smrti a dostala se k jednotce americké armády – byla zraněná a blízko smrti, navíc z posledních sil pečovala o těhotnou přítelkyni.

Život jí zachránili američtí vojáci a německý lékař, který ji operoval. Když se vrátila domů, setkala se se třemi ze svých čtyř sourozenců – jedna sestra holocaust nepřežila, stejně jako další příbuzní. Klára se potom vdala, odstěhovala se do Karlových Varů, celý život pracovala v pohostinství.

Narodily se jí dvě děti: dcera Anna, která emigrovala do USA a provozovala zubní laboratoř – a Ladislav, hudebník a herec. Klára Gerendášová zemřela poslední dubnový den roku 2015.


Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.

Napsal(a) Post Bellum | Foto Post Bellum | Zdroj hlidacipes.org
 


 

Kam dál?

FOTO/VIDEO: Pád dvou stíhaček na Budějce i po dvaceti letech vyvolává...

pátek, 8. června 2018, 06:03

Je pátek 8. června 2018 ráno. Nad Českými Budějovicemi je sice zachmuřená obloha, ale neprší. Nejsou slyšet ani žádné stíhačky. A...

DRBNA HISTORIČKA: Zboření gotické hradby a Rybářské věže si vydupali...

čtvrtek, 7. června 2018, 19:20

Na dobové kresbě z let před rokem 1872 z archivu Arnošta Matschina je gotické náměstíčko na konci Hroznové ulice před Rybářskou...

DRBNA HISTORIČKA: Do Panské nejspíš vedla z kláštera tajná podzemní...

čtvrtek, 31. května 2018, 19:31

Na snímku z archivu Arnošta Matschina je zachycena Panská ulice při pohledu z Hroznové. Podle reklamní tabulky na vlevo Staré...

DRBNA HISTORIČKA: Elektrárna spalovala ořech a do Mlýnské stoky z ní...

čtvrtek, 17. května 2018, 19:15

Z objektů postavených kolem roku 1908 na pohlednici z období c. k. stojí vlevo již jen původní administrativní budova městské...

 

Komentáře

 
 

O čem píše Drbna.cz

Milion chvilek považuji za parodii na Občanské fórum, říká mluvčí Jiří Ovčáček. Kandidaturu na prezidenta nevylučuje

„Praha je díky prázdninám prázdná. Přijel jsem dřív, než jsem čekal,“ začal prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček po podání ruky před rozhovorem. Na hausbót na Císařské louce v Praze totiž dorazil se slušným předstihem. Z původně plánovaných čtyřiceti minut povídání se setkání protáhlo na téměř dvojnásobek. Kromě uvolněných témat se bývalý novinář a dnes asi nejkontroverznější mluvčí v tuzemsku rozpovídal také o tom, za jakých okolností by byl ochoten kandidovat na prezidenta a proč nemůže přijít na jméno spolku Milion chvilek.

Pamětní bankovky s Karlem Gottem lidé vykoupili během čtyř hodin. Při čekání ve frontách musela zasahovat i policie

V Praze se včera prodávaly pamětní eurobankovky s portrétem zpěváka Karla Gotta. K výročí jeho 80. narozenin vydala společnost Nunofia celkem 5 tisíc bankovek s nominální hodnotou nula euro. Ve frontách na ně čekaly tisíce lidí. Vyprodány byly během zhruba čtyř hodin. Den po vyprodání se cena bankovek v aukcích pohybuje v řádech tisíců korun.

Lidé si zvykají na vratné kelímky. Podnikům ale přibyla práce

Letní večery lákají na budějcký Sokolák spoustu lidí. Například v kavárně Coffe on the go nebo v klubu K2 už ale nedostanete drink do klasického jednorázového kelímku, ale do vratného. I když je na něj záloha padesát korun, lidé si pomalu zvykají. Podle ankety na Budějcké Drbně o zavedení vratných kelímků je patrné, že lidé nápad kvitují, a mají z něho radost i samotní majitelé podniků. Jejich realizace a následná cesta k zákazníkovi, ale není jednoduchá a jsou s ní spojené i trable.