Vory se plavily za klášterem nejméně od roku 1316

Na romantické pohlednici z let před rokem 1930 je zachycena Vltava (s vodou Malše) po proudu za klášterem směrem k Přednímu mlýnu. Přední Mlýn jako Hotel Budweis se zachoval dodnes. Vlevo starší objekt na ostrůvku v řečišti Vltavy je Žitný mlýn, který byl sice zbořen, ale až poté, co dne  31. března 1929 vyhořel. Tehdy v něm měla jednota Sokol plovárnu a podle zprávy hasičského sboru města byl požár založen úmyslně. Možná, že kdyby neznámý žhář Žitný mlýn nezničil (ať již to byl příznivec nebo nepříznivec Sokola), měli bychom výtvarně hodnotné zákoutí města.

Mezi Žitným mlýnem a Předním mlýnem byla vorová propusť (na pohlednici to není tak dobře vidět). Nad ní byla lávka, jediný přístup „suchou nohou“ na ostrůvek se Žitným mlýnem. Stávali tam diváci přihlížející, jak to plavci zvládnou. Vor dlouhý až 140 metrů byl nebezpečný hlavně pod propustí. Vor bratrů Němečkových smetl u zahrady hostince U Zelené ratolesti posluhovačku Semrádovou, která tam máchala prádlo a nedbala signálů, že jede vor. Vytáhli ji, ale v nemocnici zemřela. 

Například vor, přesněji pramen, Josefa Husy dlouhý 140 metrů se skládal ze 142 klád a měl tudíž značnou hybnost a sílu. Mimo propusti dosahoval pramen rychlosti 3 až 6 km za hodinu podle stavu vody. V některých místech kupříkladu ve Svatojánských proudech byla rychlost mnohem vyšší. Na pohlednici není vidět na vorech žádný plavec. Vor tam asi parkoval a voraři-plavci šli na svačinu do hospody U Tří sedláků na rohu České a Hroznové. Hlavní proud Vltavy protékal jezem mezi ostrůvkem se Žitným mlýnem a pozdějším Sokolským ostrovem.

Vory se plavily za klášterem nejméně od roku 1316, kdy voroplavba byla předmětem privilegia Jana Lucemburského. Karel IV. vydal potom v roce 1366 nařízení o jezech a vorových propustí. Vory v 19. století do roku 1894 byly dlouhé až 150 metrů a široké 5 až 6 metrů. V roce 1894 byla nařízena max délka 130 metrů. Vory na Malši byly užší 2,5 až 3 metry a u Červeného dvora se převazovaly na širší. Z Vyššího Brodu do města trvala jízda vorů průměrně 25 hodin, z města do Prahy 45 hodin.

Vozila se sůl, tuha, stavební materiál i potraviny. Hokynářky se zbožím byly za 45 hodin v Praze-Vyšehrad, odtud od hospody Na Výtoni k hospodě U Kopů a pak už to měli Pražáci na trhu. Je přesně doloženo, že v roce 1908 se dovezlo do Prahy 100 477 kop vajec, 354 hus, 805 kachen, 212 slepic, 465 zajíců a kůzlat, 3 090 párů kuřat, 73 q másla, 72 q brambor, 17 q jablek, švestek a jahod (tím se myslely černé jahody, jak se říkalo na jihu, teprve v Praze to byly borůvky).

Mimo jiné se do Prahy na vorech dovezlo za rok také 54 015 pražců, 29 552 chmelových tyček a 1 080 kop sudových obručí. Kromě vorů jezdily do Prahy cíly a šífy a také plně naložené. Některé vory měly vzadu přivázané haltýře plné ryb. Pražáci   kupovali všechno. Vory jako dřevo se také prodaly. Hokynářky a plavci museli ale zpátky. Kdo víc vydělal jel vlakem, nebo si sjednal povoz. Šífy se také prodávaly, nebo je zpět táhly koně, kteří šli po břehu.

Voraři měli svoji poezii. Na voru bylo ohniště, jelo se i v noci, pramen byl podle předpisu vpředu a vzadu osvětlen a zpívalo se. Často o panence modrooké, která ztratila věnec zelený a prosila voraře: „Voraři, vy voraři, na vory sedejte, můj věnec překrásně zelený se vydat hledejte.“ Voraři: „Kdybysme zapřahali tři sta párů koní, tvůj věnec překrásně zelený nikdo nedohoní.“ Jen se vorařům-plavcům nevyplnila základní víra předávající se po staletí: „Všechno pomine, jen plavba nikdy ne.“