Poprvé ve školce! Slzičky ukáply, ale jinak byl Honzík statečný

Našli se však tací, které vrtochy počasí nerozhodily. Jednalo se hlavně o děti, které poprvé mířily do škol či školek. Jedním z nich byl i Honzík Prokeš.

Je skoro osm hodin ráno a Honzík s batůžkem na zádech kráčí se svými rodiči do mateřinky Větrná, která se nachází na Máji. Je nadšený a zvědavý. Aby ne, dnes je jeho velký den, na který tak čekal. Nové zážitky, noví kamarádi... Těšil se nesmírně!

„Celé léto o školce mluví,“ směje se maminka Jana a dodává: „Jen se bojíme, co se stane, až zjistí, že my s ním ve třídě nebudeme. Sice jsme mu to říkali pořád, ale znáte to...“

V šatně Honzík působí jako mazák, který má Větrnou dokonale zmapovanou. Dokonce i rovnou míří k vlastnímu úložnému prostoru, aniž by věděl, že je skutečně jeho. Svléknout bundu, dát náhradní oblečení do regálu a šup do bačkor.

Jedny dveře, druhé dveře a Honzík je ve třídě nazvané Ježečci. Je tu živo - děti dovádí, některé brečí a k tomu všemu se zde nachází i několik rodičů, kteří mají slzy na krajíčku.

Honzík neváhá a vrhá se do středu dění. „Ty jo, kde je,“ ztrácí Jana svého syna z očí a rychle mapuje celou třídu. Za chvíli si oddychuje. Honzík se nikam nevytratil. Naopak, je už v bedně s míčky a hraje si s ostatními. Že by se styděl? Ne, to nehrozí! Jak to tak vypadá, Honzík se v životě neztratí a je to jenom dobře.

Rodiče jsou šťastní. Že bude mít příchod do školky až tak hladký průběh, nečekali. Teď je ale před nimi to nejtěžší - odchod. „Vytratíme se, aby nebrečel, nebo se rozloučíme?“ ptá se tatínek Míra. Jana má jasno - žádné vytrácení. „Ne, dám mu pořádnou pusinku!“

Honzík je pusinkován ze všech stran, ještě chvíli pózuje před foťákem a hop zpátky do míčků. Pomaličku odcházíme a máváme na rozloučenou, Honzík vykukuje z bedny a zdá se, že to zvládne.

Nakonec to ale tak jednoduché není. První odchod se nedaří... Honzík běží za rodiči a vypadá překvapeně. Proč odcházejí? Maminka roní slzy a vede svého kloučka zpátky do třídy. Jenomže on se nevzdává. Ani druhý odchod se nedaří - Honzík opět přibíhá a tentokrát již také brečí. Loučení je emotivní a těžké, stejně jako pro každého rodiče, který zažil to samé.

Třetí odchod je již úspěšný a Honzík zůstává ve třídě se svými novými kamarády. Všichni jsou vyjukaní, trošku bojácní, ale je jisté, že si spolu časem užijí plno legrace.

„Myslím, že se s tím nakonec popral dobře,“ přemítá Jana před školkou a Míra dodává: „Snad si zvykne. Teď se sice do školky těšil, ale máme trošku obavy, co bude říkat za týden, až mu dojde, že sem musí každý den.“ Jana má však jasno: „Zvládli jsme to všichni, zvládne to i on. Je šikovný.“

Ještě před několika dny Jana říkala, že propláče desítky kapesníků. Nakonec se ale držela statečně. „Ale bulení na mě šlo, sotva jsem ráno otevřela oči,“ usmála se. „Desítky kapesníků ale nakonec nepadly,“ dodala.

Její pocity jsou nyní trošku rozpolcené. „Je mi smutno, že už to není naše malinkaté miminko, které je na nás plně závislé, a které máme pod dohledem 24 hodin denně. Nyní se nám život změnil a otočil o 180 stupňů. Honzík je už velký chlapák a věřím, že to zvládne i přes prvotní pláč. Mě čeká nová práce, takže těch změn, co přinesl dnešní den, je mnoho. Hurá do toho a kolotoč - práce, školka, výchova, domácnost a jiné rodinné radovánky - může začít.“