Pondělí, 21. srpna 2017, 09:56
Armády pěti socialistických zemí vedené SSSR v noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhly do Československa a ukončily pokus o vytvoření „socialismu s lidskou tváří“. Pozvalo je konzervativní křídlo KSČ, které se obrátilo na Brežněva „zvacím dopisem“. Okupační vojska v zemi zůstala více než dvacet let.
Invaze do Československa se v noci na 21. srpna 1968 zúčastnilo v prvním sledu 100 tisíc vojáků, 2300 tanků a 700 letadel, postupně se počty zvýšily na 750 tisíc cizích vojáků, šest tisíc tanků, dva tisíce děl a 800 letadel. Okupační vojska přijela na pozvání protireformních československých komunistů.
Do odpoledne 21. srpna obsadila všechna důležitá místa v zemi včetně budov rozhlasu, Československé televize nebo celostátních deníků. Ministr obrany Martin Dzúr vydal rozkaz, aby Československá armáda, milice a Veřejná bezpečnost nekladly odpor. Během prvních dnů okupace Čechoslováci protestovali a stávkovali, účast na těchto akcích stála život několik desítek lidí.
Nejdůležitějším zdrojem informací pro lidi, kteří už od pozdních večerních hodin 20. srpna registrovali mohutné letecké svazky mířící nad Prahu, byl rozhlas. Do budovy ústřední správy spojů přišel v noci 20. srpna ve 23 hodin programový náměstek ředitele rozhlasu Rostislav Běhal, kterého tehdejší ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann informoval o okupaci Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy. Vyzval ho, aby neprodleně odjel do budovy rozhlasu na pražské Vinohradské třídě a zajistil odvysílání zprávy, kterou obdrží. Běhal odmítl odvysílat zprávu, která měla invazi v očích veřejnosti legalizovat.
První zpráva o okupaci zazněla 21. srpna v 1.30 hodin. Hlasatel Vladimír Fišer vyzval posluchače, aby nevypínali rádio, vzbudili své sousedy a vyčkali na důležitou informaci, která bude v nejbližší době odvysílána. Pět minut před druhou hodinou Fišer přečetl prohlášení ÚV KSČ, hned na to však na příkaz Karla Hoffmanna umlkly vysílače, nepodařilo se však vypnout rozhlas po drátě.
Josef Smrkovský z reformního křídla KSČ vyzýval techniky, aby vysílače opět uvedli do provozu s tím, že ředitel Hoffman nemá k vypnutí vysílání žádné oprávnění. Rozhlas začal znovu vysílat v půl páté ráno. Po páté hodině rádio upozornilo na vysílačku, která šíří zprávy podporující okupační síly, kde se o ní hovoří jako o „bratrské pomoci“.
V šest hodin ráno rozhlas odvysílal vzkaz Alexandra Dubčeka, který vyzval občany k nástupu do práce. V sedm hodin se na Vinohradské třídě sovětské tanky připravily k útoku na rozhlas, Pražané se mu snažili zabránit budováním barikád z aut a autobusů. Při bojích o rozhlas zemřelo 15 lidí.
Vysílání určitou dobu nezabránila ani přítomnost ruských vojáků v budově, vysílalo se až do desáté hodiny večer 22. srpna, kdy museli budovu na Vinohradech opustit poslední zaměstnanci. Potom se dařilo až do 27. srpna nezávisle vysílat z regionálních a odloučených studií.
Vrcholní představitelé vlády a komunistické strany ČSSR podepsali 27. srpna 1968 v Moskvě takzvaný Moskevský protokol. Schvaloval invazi sovětských, maďarských, polských, východoněmeckých, bulharských a polských vojsk 21. srpna téhož roku jako „bratrskou pomoc“, která měla zabránit kontrarevoluci v ČSSR.
Skutečným důvodem sovětské invaze však byla obava moskevského vedení z vývoje v Československu, kde pozvolné uvolňování nabralo tempo v lednu 1968, kdy se do čela Komunistické strany Československa dostal Alexander Dubček, pod jehož vedením přijali českoslovenští komunisté Akční program. Hlavní myšlenkou programu bylo lidem nikoliv vládnout, ale sloužit a své výsadní postavení si strana měla zajistit nikoli mocenskými, ale demokratickými prostředky. Pro několik měsíců rychlých změn, které znamenaly tání komunistického režimu, se vžilo označení Pražské jaro.
V novinách se tehdy stále častěji začala objevovat kritika předchozího vývoje v padesátých a šedesátých letech. Definitivním krokem bylo v létě roku 1968 zrušení cenzury. Tisíce lidí také poprvé mohly navštívit své příbuzné v zemích západní Evropy. Po zvolení generála Ludvíka Svobody prezidentem se neoficiálním heslem té doby stalo „Se Svobodou za svobodu“.
Vývoje v Československu se obávaly špičky komunistů ve východním bloku, především Sovětský svaz. Počátkem srpna 1968 se konala v Čierné nad Tisou klíčová schůzka československých představitelů se sovětským vedením, které je upozornilo na odpovědnost za socialismus. Sověti doporučili personální změny ve vedení a varovali před dalším uvolňováním poměrů. Československé vedení se příkazy neřídilo, demokratizace, které se SSSR obávalo, pokračovala. Cesta, která mohla podle některých odborníků vést až k zavedení pluralitní demokracie, byla pro SSSR nepřijatelná.
Dne 18. srpna 1968 se pět států Varšavského paktu v Moskvě dohodlo, že situace se v Československu musí řešit vojensky a zdůvodnili vstup svých armád do země dopisem, kterým je k zásahu pozvalo konzervativní křídlo KSČ. Šlo o minimálně o dvojici dokumentů adresovaných generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi. První dopis podepsalo pět vedoucích funkcionářů KSČ v čele Vasilem Biľakem, dalšími signatáři dopisu byli Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka. Druhý dopis napsal Antonín Kapek, tehdejší kandidát předsednictva ÚV KSČ a doručil jej osobně vůdci SSSR Brežněvovi na jednání začátkem srpna 1968 v Čierné nad Tisou.
Dopis pěti signatářů měl předat Biľak Brežněvovi na bratislavské schůzce komunistických stran východního bloku. Brežněv měl z dokumentu čerpat argumenty při setkání v Kremlu 18. srpna 1968, kde se o invazi rozhodlo. Ze zápisů z tohoto jednání podle historiků vyplývá, že existoval ještě další dopis signovaný i jinými funkcionáři KSČ. Zvací dopisy byly faktickým pozváním okupantů do země. Autoři v nich konstatovali, že je ohrožena sama podstata socialismu. „Jen s vaší pomocí lze vyrvat Československo z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce,“ žádali konzervativci.
K 4. listopadu se počty okupantů snížily, území opustily všechny nesovětské jednotky, Rusové v Československu nechali pět pozemních divizí a jednu divizi letectva. Ty v zemi setrvaly až do července 1991, kdy Československo opustil poslední sovětský voják.
Na definitivní konec Pražského jara se názory různí. Někteří za konec považují srpen 1969, kdy na rozehnání vzpomínkových protestních akcí se využily pouze československé bezpečnostní složky. Jiný názor se přiklání k dubnu 1969, kdy byl odvolán Alexander Dubček a na jeho místo nastoupil Gustáv Husák. Avšak nejčastěji se za definitivní konec Pražského jara považuje prosinec 1970, kdy ÚV KSČ přijalo dokument Poučení z krizového vývoje, který zahájil čistky a takzvanou normalizaci společnosti.
Máte ve svém archivu snímky z okupace Českých Budějovic a okolí vojsky Varšavské smlouvy? Pošlete je na adresu redakce@budejckadrbna.cz.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
