STŘÍPKY Z PEKINGU: Jak se zde dopravujeme...

Vážení čtenáři Budějcké Drbny. Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích navázala spolupráci s North China University of Technology, což je jedna z nejvýznamnějších technických škol v Číně. V rámci této spolupráce došlo i k výměnnému pobytu učitelů a já jsem dostal možnost, stejně jako loni, jeden semestr v Pekingu přednášet. V mém loňském seriálu příspěvků, jsem se věnoval pouze místnímu školskému systému. Tentokrát bych se chtěl zaměřit na zajímavosti všedního života „pekingšťanů“.

                                                                                                                      Martin Maršík

Dopravovat se ve městě, které má i se svým nejbližším okolím více než 20 milionů obyvatel, je náročné. Důležité ale je, že se v městské hromadné dopravě nemůžete ztratit. Popisy všech stanic jsou totiž v čínských znacích i v latince a ve vozech jsou nainstalované displeje, kde se objevuje název stanice, do které se přijíždí. Tento název je však v latince málokdy kratší než 15 znaků. Hlášení v autobusech a metru je v čínštině a v angličtině. Problémem je, že někdy nejste poslechem schopni jednotlivé názvy stanic od sebe rozlišit.

Metro je velmi rozvětvené a je napojeno na příměstskou dopravu. Většinu času nejsou vagóny přeplněné, pouze ve špičkách je zde „hlava na hlavě“. Metro se výrazným způsobem neliší od naší podzemní dráhy v Praze. Dva výrazné rozdíly tu ale přece jen jsou-přestupní stanice jsou zde velmi rozlehlé, a než cestující přejde z jedné linky na druhou, pocitově ujde několik kilometrů. Lidé na vozíku či méně pohyblivé osoby, zde mají při přepravě velmi těžký život. Dalším rozdílem jsou bezpečnostní prohlídky při každém vstupu do metra. Všechna zavazadla jsou skenována a cestující prochází bezpečnostním rámem a poté je ještě prováděna jeho osobní prohlídka pomocí ručních skenerů.

Autobusová doprava má také velmi hustou síť a jezdí poměrně často. Kvalita vozů je dosti špatná. Vozy působí sice čistým dojmem, ale jsou většinou vyžilé a staré… V Pekingu je i pár kilometrů trolejbusové dopravy, jedná se však vyloženě o minoritní záležitost.

Cena za dopravu je zde velmi přátelská. Za cestu autobusem platíme většinou 4 koruny. Metro je sice dražší, ale i tak platíme za jednotlivé jízdy méně než v Praze.

Všímal jsem si, zda sedící cestující pouštějí či nepouštějí při přepravě sednout děti a staré lidi. Pokud přistoupí maminka s dítětem ve věku do pěti let, určitě někdo ze sedících pustí dítě na svou sedačku. U starších osob to tak automatické není. V autobusech ale jezdí kromě řidiče a někdy i průvodčího i sekurity služba, která velmi často požádá některého sedícího, aby pustil starší osobu sednout. Pokud je jedno místo volné a přistoupí manželská dvojice, v devadesáti procentech případů si sedne muž. 

Taxíků je zde dost a jsou poměrně často využívány. Po nastoupení se automaticky aktivuje minimální sazba ve výši korun Kč a po projetí této částky se za každý kilometr platba zvyšuje o přibližně deset korun. Taxikáři jsou zde velmi slušní a nezaznamenal jsem od nikoho ze svých známých nějaký incident ohledně např. prodlužování jízd. Paragon je vydáván automaticky.  

Oproti mým dřívějším návštěvám Pekingu nastala velká změna ve využívání kol, motorek, tříkolek a rikš. Celkově ve městě počet těchto dopravních prostředků výrazně klesá. Dříve také bylo poměrně časté vidět čtyřčlennou rodinu, která se vezla na jedné motorce. To je teď vidět již jen zcela výjimečně a spíše na okraji města. O půjčovnách kol chystám samostatný článek.

Pokud bych měl porovnat městskou hromadnou dopravu v Praze a v Pekingu, tak nevidím výrazný rozdíl. Jen autobusy MHD u nás jezdí daleko modernější. Takže zatím má Peking co dohánět.

P.S. I zde fandíme Motoru a děkuji za zapůjčení šál p. Milanu Binderovi ml.