Jaromír Cheníček: Repatriace pacientů vyžaduje mimo jiné schopnost zvládat kritické situace

Můžete na začátek zmínit vaši profesní cestu?
Pocházím ze západní výspy naší republiky – Krušných hor, konkrétně ze Stříbrné. Promoval jsem na lékařské fakultě UK v Plzni v roce 1973. Zde jsem také začal svoji profesní dráhu na tehdejším anesteziologicko-resuscitačním oddělení pod vedením vynikajícího odborníka a učitele pana primáře J. Mináře. Zde jsem také absolvoval v rámci postgraduálního studia atestaci prvního stupně z oboru anesteziologie a resuscitace. V roce 1977 jsem se přestěhoval do Tábora, kde jsem nastoupil v Okresní nemocnici s poliklinikou na ARO. Jako primář jsem vedl toto oddělení od roku 1989 do roku 2006. Nadále jsem zaměstnancem táborské nemocnice, kde nyní vedu Jednotku intenzivní péče operačních oborů a současně vykonávám i funkci náměstka ředitele pro intenzívní péči.

Létáte pro zraněné z celého světa a doprovázíte je zpět do České republiky. Přibližte nám více tuto činnost.
Někdy kolem roku 2000 jsem byl osloven společností Meditrans, zda bych neměl zájem stát se jejich externím spolupracovníkem pro repatriace pacientů. Podstatou této činnosti je zajistit zdravotní péči o pacienty prakticky z celého světa během jejich transportu a to jak z ciziny do České republiky, tak i od nás, ale i z jiných zemí do států, jichž jsou státními příslušníky a jejichž zdravotní stav takový transport – tedy repatriaci – dovoluje. Podotýkám, že v případě leteckého transportu mám na starost vše, co je k bezpečnému transportu pacienta třeba a to bez pomoci jiného zdravotnického pracovníka. V případě pozemního transportu je sice k dispozici posádka vozidla, tedy školení řidiči-záchranáři, ale opět zajištění všeho, co se týká bezprostředně zdravotního stavu a co je nutné k bezpečnému transportu nemocného, je mou starostí a problémem. Na rozdíl od pozemního transportu, kde je ve vozidle k dispozici v rámci vybavení vše potřebné, tak při leteckém transportu musím veškeré vybavení, to jest léky, zdravotnické pomůcky, přístroj a případně i vakuovou matraci, je-li tato k transportu bezpodmínečně nutná, doslova vléci s sebou. Že toto s sebou nese celou řadu problémů a stresových situací během kontrol na letištích, není třeba se zmiňovat.

Je o repatriaci mezi lékaři zájem?
Z táborské nemocnice jsem, pokud je mi známo, jediným lékařem, který se na repatriacích podílí. Zájem by snad i byl, ale předpokladem této činnosti je jednak dobrá znalost nejméně jednoho jazyka – nejlépe angličtiny, ale i praktické zkušenosti z oboru intenzívní péče a schopnost i jisté improvizace a schopnost zvládat kritické situace. To vše do značné míry redukuje počet zájemců o takovou činnost.

Jistě máte ze zahraničí řadu zkušeností. Jaké je srovnání českého zdravotnictví s tím za hranicemi?
České zdravotnictví si ve srovnání se zdravotnictvím v řadě mnou „navštívených“ států nestojí vůbec špatně. Měl jsem příležitost vidět zdravotnická zařízení, která snesou i ta nejnáročnější kritéria, stejně jako zařízení, kde byl pacient připoután k lůžku řemeny zajištěnými visacím zámkem. S čím jsem se ale bez rozdílu na kvalitě vybavení nemocnic vždy setkával, byla ochota a snaha lidí pomoci, pochopení a leckdy i přes jazykové bariéry porozumění a zájem.

Jsou rozdíly i v přístupu pacientů? A vůbec postavení lékaře ve společnosti?
Obecně mohu říct, že v přístupu pacientů jsou mnohdy značné rozdíly. Má zkušenost je taková, že chování, přístup a akceptování osoby lékaře během transportu je ze strany cizích státních příslušníků zpravidla bezproblémové, zatímco někteří čeští pacienti leckdy berou vše, co s péči během repatriace souvisí, jako samozřejmost a povinnost a někdy při předání do péče cílového zdravotnického zařízení neumí ani poděkovat.

Řadu let jste působil jako primář ARO. Nechybí vám někdy tato práce?
Jak jsem se již zmínil, tak od promoce pracuji v oboru anesteziologie, resuscitace a intenzívní medicíny, z toho skoro 20 let ve funkci primáře ARO táborské nemocnice. V této funkci jsem se mnohému jednak naučil a v mnohém jsem se i poučil. Jedno z nejdůležitějších ponaučení je, že nejtěžší je práce s lidmi. Někdy si říkám, že je škoda, že jsem nemohl předávat svoje znalosti a zkušenosti z více jak 40 let práce v oboru dalším zájemcům o práci v tomto jistě krásném, ale určitě i velmi náročném odvětví medicíny plném na jedné straně radostí z pocitu dobře vykonané práce, na druhé straně i smutku z bezmoci tam, kde zatím medicína pomoci nedokáže.

Vaše práce je plná radosti, ale stejně tak i opačných emocí... Co vám naposledy v nemocnici vykouzlilo úsměv na tváři?
K úsměvu nemám nikdy daleko, protože vím, že mnohdy je úsměv a pohlazení balzámem pro duši v nemocném těle víc, jak sebelepší a sebeúčinnější lék.