Setkání s Casanovou před jihočeskou premiérou muzikálu

Nebo má v očích stopy únavy z nocí, ve kterých při světle svíček psal své paměti, kterými teprve vstoupil do světa legend? Je ´jen´ slavným dobyvatelem ženských srdcí, nebo je knězem, právníkem, spisovatelem, intrikánem, špiónem, básníkem, kuchařem, alchymistou, svobodným zednářem, papežským rytířem Zlaté ostruhy a diplomatem?

Pikl. Zdeněk Pikl. Má v očích odlesk půvabů a potlesku stovek žen, které ho obdivují? Nebo jich je mnohem více? Ne, ani Budějcká Drbna tohle tajemství nezná.

Nebo má v očích stín únavy ze dnů, ve kterých jedná, píše smsky, vyřizuje korespondenci, zkouší a zařizuje? Je ´jen´ obdivovaným hercem, nebo je i produkčním, manažerem, zpěvákem, režisérem, tanečníkem, scénáristou, pedagogem, sportovcem, intrikánem, diplomatem lidských vztahů a mistrem improvizace?

Kdo jsou tito muži? Proč se prolnuly jejich osudy? Proč vystoupili mimo čas a prostor, do jiné dimenze, ve které se komnaty zámku Duchcov roku 1786 ocitnou na nádvoří zámku Hluboká nad Vltavou roku 2012? V muzikálu, který bude mít v červenci v Hluboké světovou premiéru a který byl napsán pro Zdeňka Pikla?

Historii svého života pro nás sepsal Casanova. Jaká je ale historie připravovaného muzikálu? A byl napsán opravdu přímo pro vás?

„Asi to nebude tak zajímavá historie, jakou najdeme v životě Casanovy. Cesta k muzikálu začíná asi v době, kdy jsme se v podstatě náhodou potkali s Petrem Markovem a díky němu pak se Zdeňkem Bartákem. Petr Markov (spisovatel a scénárista – pozn. autora) jezdil sem na Hlubokou a shodou okolností bydlel v našem malém rodinném penzionu. Nevěděl jsem, kdo u nás bydlí a on nevěděl, že bydlí u herce...

Pak se šel podívat na jedno z našich představení a najednou jsme zjistili, kdo jsme kdo. A Petr mne seznámil se Zdeňkem Bartákem (hudební skladatel – pozn. autora). Stačilo několik setkání a až s údivem jsme zjistili, kolik máme společného. Vzniklo velké přátelství, kterého si velice vážím. Měl jsem možnost být se Zdeňkem v Soulu, což je vlastně Mekka muzikálů, denně jich tam uvádí desítky a Zdeněk Barták je pro tamní muzikálový svět ikona, oslavují ho.

Nebudu to protahovat, zkrátka, jednou jsme se bavili, jakou inscenaci uvedeme v rámci našich hlubockých divadelních dnů na nádvoří zámku. Měli jsme za sebou Noc na Karlštejně, Romea a Julii... a co dál? Baron Prášil? Asi by nebylo možné přenést kulisy, výpravu. Popelka? Totéž. Kristián? Nádherná věc, ale ta se musí hrát v kamenném divadle, není pro venkovní prostor.

Co Casanova? Zdeněk Barták mi vysvětlil, že napsat takový muzikál je tvůrčí práce na půl roku, je to náročné i finančně. Dobře, tak nic. A dál jsme nevěděli. Až pak jsme u nás slavili Silvestra, nálada, pohoda... a Zdeněk najednou říká: ´Víš co? Budeš mít kulatiny, já ti toho Casanovu napíšu.´ Trochu jsem zapochyboval, ale Zdeněk mi znovu zopakoval, že Casanova bude. A... ano, Casanova je.“

Jaký je to pocit, mít napsánu hlavní roli, dokonce celý muzikál, od světového autora, přímo na tělo?

„Jaký? Hrozný! Strašně to zavazuje. Zavazuje i to, že už naše předchozí inscenace měly, myslím, laťku hodně vysoko. Ve všech pohledech. A Casanova je směs radosti, hrdosti, očekávání, napětí, těšení a také a hlavně veliké odpovědnosti. K divákům, k našemu městu, ke všem, kteří muzikál připravují. Ke Zdeňku Bartákovi a Petru Markovovi. A také ke Casanovi.

Nebyl jen tím pověstným svůdcem žen, naopak. On ženy především vnímal jako určitou cestu k tomu, aby dosáhl toho, co chtěl. A dařilo se mu to. Byl skutečně renesančním člověkem s mnoha umy a velkými schopnostmi... velice zajímavý životní osud. Rozhodně jsme ho nechtěli představit jen jako svůdce, dobyvatele ženských srdcí, to by bylo moc prvoplánové, levné, jednoduché a myslím, že i nudné.“

Nuda a Divadlo Hluboká nad Vltavou? Nepředstavitelné... Můžete ale prozradit aspoň základní dějovou linii muzikálu?

„Bude mi ctí. Takže... Casanova. V příběhu  se prolínají jeho tři životní etapy, na scéně je desetiletý Giacamo, který občas sám na sebe prozradí něco, co by možná prozradit neměl. Je to kluk trochu prostořeký, a tak na sebe třeba poví, že těch žen nebylo tolik, nebylo jich tisíc, ale ´jen´ 132. Pak je tu Girolamo, který představuje miláčka žen v jeho nejlepších letech, šarmantní třicátník, neodolatelný. No a pak Casanova, stárnoucí, na zámku Duchcov jako host a knihovník hraběte Valdštejna dlící...“

Fakt? Vy tedy máte dokonce trojroli?

„Ale ne. Už jsem hrál hodně rolí, ale desetiletého kluka už fakt nedám. Je nás Casanovů prostě víc. Malého hrají tři šikovní malí herci Dan Trnka, Filip Antonio a Jan Franc. Casanovu v plném rozkvětu jeho mužnosti, dá-li se to tak říci, hrají Jan Kopečný, Jan Šturma a Lukáš Randák. A Casanova, už trochu omšelý, ale snad pořád plný života... to hraje nějakej Zdeněk Pikl. A alternuje ho Jaroslav Klein (herec Karlínského divadla – pozn. autora). A je tam mnoho dalších, nesmírně nadaných, herecky, pěvecky, tanečně nadaných hereček a herců. Nebudu jmenovat, protože bych určitě na někoho zapomněl, a to by mne hodně mrzelo, všichni jsou skvělí.“

Jak se vlastně muzikál obsazoval? Vím, že proběhl konkurz...

„Ano, byl konkurz, do kterého se přihlásily desítky neuvěřitelně šikovných, talentovaných i herecky zkušených lidí. Bylo nesmírně těžké si vybrat, zvolit. V konkurzu před námi stáli, hráli, zpívali a tančili lidé, kteří už prošli známými muzikály, ostřílení, nesmírně talentovaní muzikáloví herci a zpěváci, musím říci, že mne překvapilo a potěšilo, že mají o role u nás takový zájem. Přišli i ti méně zkušení, zatím ´nezavedení´, začínající, ale s takovým talentem a nadšením, že jsme se rozhodli dát jim šanci, stejně jako v muzikálu Romeo a Julie.“

Příběh Romea a Julie je známý, ale – jaký bude příběh Casanovy?

„Jaký? Kromě už zmíněného prolínání tří Casanovů se příběh bude odehrávat na zámku Duchcov v době, kdy tam zavítá vzácná návštěva, hosté hraběte Valdštejna. Z nich dvě budou ženy. A to už je přece pro Casanovu výzva, lákadlo, jak zase zkusit rozehrát šálivé hry své osobnosti a získat si jejich náklonnost. A víc neprozradím, to bychom nemuseli premiéru uvádět a stačilo by to odvyprávět! Jen ještě dodám, že v příběhu se objeví i vzpomínka na další významné chvíle života milého Giacoma, třeba ta na hrdinný souboj s hrabětem Branickým.“

Souboje, které sváděl se svými soky Casanova, byl veden kordy či meči. Jaké souboje ale svádíte dnes vy, když jste nejen protagonistou hlavní postavy, ale také ředitelem, produkčním, manažerem?

„To je otázka, kterou si skoro rovnou i odpovídáte. Být tím, co jste jmenovala, znamená svádět souboje denně. Souboj o čas, o to, aby bylo zajištěno vše, co zajištěno být má a musí. Souboj s mnoha dračími hlavami, z nichž jednu useknu, narostou tři nové. Vyřídím telefon kvůli tisku plakátů a už mi naskočí pět esemesek s neodkladnými dotazy nebo věcmi k vyřízení. Všechno to pak graduje těsně před premiérou a v den premiéry. A k velkým soubojům patří také zajištění ekonomické.

V této souvislosti bych chtěl poděkovat místostarostovi Hluboké nad Vltavou, Pavlovi Dlouhému, který zejména v začátcích našeho divadla a prvního muzikálu – Noci na Karlštejně – výrazně přispěl svou pomocí i doporučením našeho divadla dalším, kteří nás také podporují a bez kterých bychom se asi dnes neměli o čem bavit, protože, co si budeme povídat, bez peněz se divadlo dělat nedá. I když ve srovnání s jinými divadly mám pocit, že jsme pořád nízkorozpočtoví. A musím říci, že velkou podporu máme i ze strany hlubockého zámku a vůbec od většiny všech z Hluboké nad Vltavou, což silně vnímám a moc si toho vážím!“

Snad i Hluboká si váží toho, že se v ní odehraje světová premiéra, podle všeho s krásným námětem, zajímavou historií. Příběh Giacoma Casanovy uvidíme už brzy. Příběh Zdeňka Pikla ale neznáme. Kde vlastně začíná cesta, jejímž jedním milníkem je hlavní role napsaná pro vás? Casanova objevil půvab žen už jako desetiletý v jedné dámské divadelní šatně, kde mu dámy herečky daly první lekce, jak na ženy působit. Kde objevil půvab Zdeněk Pikl? Ale ne půvab žen, tolik drbat nebudeme, nýbrž půvab herectví?

„Možná... ne, ne, ne možná, určitě si první ´herecké´ vjemy vybavuji v době školních let, to jsem byl ve čtvrté třídě, myslím, chodil jsem do kroužku loutkového divadla. Hráli jsme s loutkami pohádky. A mě to moc bavilo, ano, tam někde je asi začátek. Pak přišly vyšší ročníky, to už jsem tedy s loutkami nehrál, střední škola... ani tam už loutky ne, ale vybavuji si, že jsem měl tendence spontánně hrát, bavit spolužáky, spolužačky. No a po střední přišla vysoká a pak jsem stál před žáky, před tabulí, a já tvrdím, že každý kantor by měl být i hercem, režisérem také, ale hlavně hercem. Zaujmout, sdělit věci tak, aby v těch dětských hlavičkách zůstaly.

Potom přišlo období, kdy jsem s kamarádem Alešem Chrtem seděl někde na bále, na plese, sledoval zábavu a říkal jsem mu: ´Hele, založíme divadlo, ať to trochu ožije!´ To byl tuším rok 1997. Tehdy na divadlo ještě nedošlo, ale o rok později jsme s Láďou Křížem, zkušeným divadelníkem, založili ochotnický spolek Kříž-žáci. Láďa toho uměl z divadla nejvíc, my byli jeho žáci, proto ten název. Hráli jsme pro vlastní radost, tady v hlubocké Sokolovně, a strašně nás překvapilo, že se to lidem líbí, že je to baví. Bylo pár představení za rok, pak už dvacet, třicet...

Po nějakém čase jsme se trochu začali rozcházet v názoru, co hrát, takže se soubor rozdělil, část zůstala Kříž-žáky, které dnes vede Petr Píša, a zachovávají, myslím, tu původní myšlenku hraní hlavně pro radost a daří se jim. No a z druhé části vzniklo Divadlo Hluboká nad Vltavou, soubor trochu menší a také s radostí hrající, ale už trochu jiný repertoár a ze salonních inscenací to nakonec došlo až k prvnímu muzikálu. A pak k dalšímu a dál už to vlastně znáte.“

A dál... dál to možná bude tak, že jednou při světle svící v zámecké komnatě usedne slavný herec , aby sepsal své paměti, díky nim se stane ještě slavnějším a pak o něm někdo napíše muzikál a...

„Och, jsem nadšen! Vždycky jsem tušil, že drbny mají velikou fantazii! A vy jste mi to potvrdila, má drahá, jsem poctěn a okouzlen... však omluvte mne, čas nečeká a mne již vyzývají k dalším soubojům. Bylo mi ctí vás poznat, má spanilá a nyní vás nerad, ach, jak nerad opouštím...“

Velká graciézní poklona, poslední pohled očí, které mnoho viděly a ví... a těžko se jim odolává. Lehký úkrok stranou, dvorné políbení ruky a... a není. Je pryč. Zmizení do jiné dimenze, někde mezi třeskem kordů a zvoněním telefonu?

S kým jsem se to vlastně setkala? S Giacomem Casanovou? Se Zdeňkem Piklem? Nevím. Ach, jaké to mámení… No nic, zjistím to. Na premiéře 6. července 2012 na nádvoří zámku Hluboká nad Vltavou.