Počasí dnes5 °C, zítra7 °C
Sobota 20. dubna 2024  |  Svátek má Marcela
Bez reklam

Eva Houšková porazila potvoru jménem rakovina

Potkala jsem anděla. Ne, neměl křídla ani záplavu světlých kudrnatých vlasů. A nepřiletěl z nebe. Můj anděl má jemnou, zajímavou a hezkou tvář, tmavé krátké vlasy, mluví tichým, příjemným hlasem a slova, která říká, udivují skromností a nehraností vysloveného.

Můj anděl se jmenuje Eva Houšková, je z Budějc a jak už to tak u setkání s andělem bývá, potkaly jsme se díky zvláštním cestám osudu. Ten určil, aby Eva potkala tým Nadačního fondu Pink Bubble, Pink Bubble potkal Maturantku Roku a od ní už byl jen krůček k Budějcké Drbně a tedy k jednomu březnovému odpoledni, v němž jsme si s Evou povídaly o jejím příběhu, ve kterém zazněla tolik obávaná věta: „Máte rakovinu!“

„Na moji nemoc se přišlo vlastně náhodou, byla jsem na operaci slepého střeva a v nemocnici na histologii zjistili, že mám ve střevě nález, maligní. Jenže nejdřív jsem šla z nemocnice normálně domů, chodila jsem do školy. Pak přišel den, kdy jsem byla v knihovně, a když jsem z ní vyšla, stála na chodbě mamka a říkala: ´Evo, oblíkni se, volala paní doktorka, musíme jet do nemocnice.´ Takže jsme jely sanitou do nemocnice, tam mne paní doktorka poslala na další vyšetření a po něm jsem se dozvěděla o své nemoci.“

Evo, to bylo v roce 2009, že? Bylo vám 16 let... doba mladé  bezstarostnosti - a do ní přijde taková zpráva. Jak jste ji přijala?

„Moje úplně první myšlenka bylo zděšení. Rakovina? To znamená chemoterapie? Přijdu o vlasy... budu plešatá, jak budu vypadat? Měla jsem v té době dlouhé vlasy, chtěla jsem se líbit... a najednou o ně přijdu? To bylo prvních pět minut. Pak mi došlo, že možná nejde ani tak tolik o vlasy. Pro mamku to bylo ještě horší, rozplakala se, ale zvládla to, snažila se mi dodat sílu.“

Pak následovalo léčení? Jak jste chemoterapie snášela?

„Byla jsem na dětském oddělení onkologie v Motole, bylo nás tam hodně. Musím říci, že jsem i v tom špatném měla štěstí, protože chemoterapie jsem snášela dobře. Jsou asi dva typy pacientů, každý reaguje na chemoterapie jinak. Některým je po nich špatně, zvrací, mají vedlejší příznaky, nemohou jíst, hubnou. A pak naopak jsou ti, u kterých chemoterapie probouzí velikou chuť k jídlu, mají pořád hlad, sní, co vidí. To byl můj případ, já jsem se pořád něčím ládovala.

Na oddělení byly i dvě romské děti a tedy i jejich rodiny. Maminka jednoho z nich, jmenoval se Fanda, mu nosila spoustu jídla, grilovaná kuřata, řízky. Jenže Fanda jíst nemohl, nechtěl, a tak jeho maminka si mě vždycky zavolala a říkala: ´Evičko, podívej, náš Fanda to nežere, tak si to vezmi ty.´ A jasně, že jsem si vzala.

Nakonec to dopadalo tak, že když někdo něco měl a nechtěl to, říkali: ´Dejte to Evě!´ U chemoterapie hodně záleží na psychice, a nám na oddělení hodně pomáhal úžasný přístup paní doktorek i pánů doktorů, sestřiček, ale také třeba zdravotních klaunů, kteří dokázali rozveselit i hodně smutné pacienty, kteří se ztráceli v beznaději nebo smutku.“

Jak dlouho vaše léčení trvalo a kolik chemoterapií v něm bylo?

„Trvalo půl roku a těch chemoterapií bylo asi šest - jsou v nich různé cykly, nedá se to říci úplně přesně. A část tohoto období mám v neznámu, v mlze, vím o něm jen z vyprávění mamky a ostatních. Nevím, jak se to stalo, byla jsem celkem v pohodě. Jen jsem třeba při první chemoterapii přišla za sestřičkami, aby mi oholily vlasy. Ještě mi nepadaly, ale já je chtěla oholit. Paní doktorka pak říkala, že už to bylo divné, většina holek prý do poslední chvíle čeká, až jim začnou padat.

To, jak jsem šla za sestrou, aby mne oholila, je poslední, co si pamatuji. Pak nastalo období, které prostě nevím. Nevnímala jsem, nevěděla o sobě. Dva dny a dvě noci jsem jen ležela, byla úplně mimo, měla jsem zatnuté čelisti, nešlo mi otevřít pusu, mamka mne chtěla krmit, nešlo to. Pak se to postupně zlepšovalo, ale stejně jsem jakoby nevnímala.

Mamka mi vyprávěla, že jsem třeba seděla na posteli, ona mi z notebooku, který nám tam na oddělení půjčili, pouštěla moji oblíbenou písničku, kterou mě naučil poslouchat můj přítel. Písnička se jmenuje Beruška, měla jsem ji moc ráda. No a mamka mi ji pouštěla, já seděla na posteli a vlnila jsem se, tancovala, postel se skoro kymácela... Nevím, nepamatuji si to. Byla jsem v jiném světě, jinde. Odborně se tomu říká disociační stupor. Proč jsem ho měla, nevím, nikdo neví. Ale je to za mnou...“

Jaký to byl pocit, když vám řekli, že už jste v pořádku?

„Úžasný, samozřejmě. Měla jsem velikou radost. Mohla jsem se vrátit do školy, i když ne do té původní. Před nemocí jsem chodila na budějckou zdravotní školu, na zdravotní lyceum, musela jsem ho ale kvůli léčení ukončit, protože by to nešlo zvládnout ani s individuálním plánem. Takže jsem díky pochopení mnoha lidí, kterým děkuji, po propuštění z nemocnice přešla na střední školu, na obor kosmetička. Ten přechod byl na začátku trošku těžký, jiná škola, nová třída... je nás tam 28 holek, o mojí nemoci věděly a některé si myslely, že právě kvůli nemoci budu mít u učitelů protekci, úlevy, výhody... Ale brzy pochopily, že to tak není. Dnes jsme, myslím, v pohodě.“

Ano, k onkologickým onemocněním patří i to, že okolí neví, jak se má k nemocnému chovat, je to téma pořád tabuizované, citlivé... Máte také takovou zkušenost?

„Ano, mám. Právě z doby, kdy jsem onemocněla... měla jsem dvě nejlepší kamarádky, prožily jsme spolu plno věcí. A v době mé nemoci se mi začaly jakoby vyhýbat, nebyly jsme spolu. Trápilo mne to, mrzelo. Až mamka mi pak vysvětlila, že to vůbec není tak, že se mi chtějí vyhnout, ale že prostě jen neví, jak se ke mně mají chovat, jak moji nemoc přijmout, jak se s ní vyrovnat. To mi moc pomohlo.“

Evo, velmi často zmiňujete maminku - a já celou dobu myslím na to, že právě pro maminky je vážná nemoc jejich dětí možná ještě horší než pro ty děti samotné. Jak to bylo u vás?

„Víte, já říkám, že moje maminka je můj pozemský anděl. Bez ní bych to nezvládla, moc jí obdivuji, udělala toho pro mne tolik, že se to asi nedá vypovědět. Přitom je na to sama, rodiče jsou rozvedení, otec je pryč, mamka na všechno byla sama. Nevím, jak to dokázala, starala se i o mou sestru - dvojče Janičku, která měla mozkovou vývojovou vadu, epilepsii, další postižení... Víte, my jsme se narodily předčasně, v šestém měsíci, byly jsme dlouho v inkubátoru, měly hodně problémů, mamka s námi každý den šestkrát cvičila Vojtovu metodu. Péče o Janičku byla náročná. A mamka se pořád usmívala a snažila se nám dát všechno, co mohla.

Pak Janička... odešla. Maminka to překonala a zase se dokázala usmívat. Měla přítele, jenže i on odešel... umřel. A pak moje nemoc... a maminka zase zvládla všechno ustát a držet mě, dávat mi sílu. Přitom v té době ještě řešila prodej našeho domu na Rudolfově, všechno zařídila, oběhala právníky, zajistila všechno... a ještě se v té době k nám stěhovala babička, která byla po několika infarktech a po dědově smrti zůstala sama.

Moje maminka pro mě nikdy neztratila svůj úsměv. I v době, kdy jsem o sobě nevěděla. Jelikož mamka pracuje tady v budějcké Arpidě, sama moc době ví, jak nedobře se někdy některé případy vyvíjí, a přestože netušila, jak to bude se mnou, tak pořád byla silná. Myslím, že jsem se z toho dostala i díky ní. Je prostě můj anděl, a když se mi něco povede nebo chci něčeho dosáhnout, tak je to kvůli ní a pro ni...“

Evo, v psaném textu bohužel bude chybět ten láskyplný tón, kterým o mamince mluvíte, i vyrovnanost, se kterou svůj příběh vyprávíte. A také můj obdiv, s nímž se vás ptám: každá i mnohem méně vážná nemoc člověka asi změní. Jak změnila vás?

„Dnes vím, že hodně. Před nemocí jsem bývala často nejistá, málo sebevědomá, hodně jsem o sobě pochybovala, někdy jsem se sama sebe ptala, proč vlastně jsem na světě, proč žiju? Dnes si říkám, že když jsem tu potvoru porazila, tak proto, abych mohla žít co nejlépe, a jak už jsem řekla, abych mohla mamce dělat radost. Stále víc si uvědomuji, že jak se říká ´všechno zlé je pro něco dobré´, tak to tak opravdu je!

Protože ano, období nemoci bylo zlé, ale všechno, co se kolem mne děje teď, mi to vynahrazuje. Nebýt nemoci nepoznala bych to. Ať už je to všechno, co jsem zažila s Pink Bubble, setkání se zajímavými lidmi, noví přátelé, pobyty na táborech v Krkonoších, to, že díky Martině Šmukové budu moci jet na kurz vizážistek do Prahy. A také, že když jsme byli s Pink Bubble nedávno na zimním pobytu, tak správce chaty si se mnou povídal a přesvědčil mne, abych si podala přihlášku na vysokou školu...

Původně jsem nechtěla, nevěřila jsem si, že bych mohla mít na vysokou. Chtěla jsem po maturitě, která mě čeká za měsíc, jít pracovat, ale on mě přesvědčil, že za zkoušku nic nedám, když to nezkusím, nikdy nezjistím, jestli na to mám. A tak jsem si podala přihlášku sem na Zdravotně sociální fakultu Jihočeské univerzity a pak na zdravotně sociální fakultu do Zlína. Uvidíme, jestli to vyjde.

Takových věcí, které bych, nebýt nemoci, nepoznala, je plno, třeba i setkání s Budějckou Drbnou, to, že budu hostem Maturantky Roku... mně to pořád připadá neskutečné. Stejně jako to, že i díky vám mám možnost říct všem, kteří se s tou potvorou potkají: Nebojte se. Dá se to zvládnout. Dá se ta potvora porazit, fakt! Mamka a já jsme to dokázaly. Za to jsem a vždycky budu osudu vděčná.“

Když jsme se loučily, strašně jsem chtěla skromnou, statečnou Evu obejmout a sklonit se před ní. Jenže jsem se bála, že by se vylily zadržované slzy...

Evo? Děkuji Vám.

Štítky Eva Houšková, rakovina, léčba, Pink Bubble, Maturantka Roku, nemoc, chemoterapie, nemocnice, Drbna.cz, České Budějovice, Martina Šmuková, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Fakultní nemocnice v Motole, Praha

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Eva Houšková porazila potvoru jménem rakovina  |  Život a styl  |  Drbna  |  Budějcká Drbna - zprávy z Českých Budějovic a jižních Čech

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.