S velvyslanectvím pekla do Prahy a zpět

středa, 23. listopadu 2016, 19:27

Říká se, že v Čechách máme dvě velvyslanectví Pekla. Záměrně píšu velké P, protože peklo existuje a kdo zlobí, půjde do něj. Už brzy totiž začnou chodit čerti. Jedno z těch velvyslanectví se jmenuje Česká pošta a druhé České dráhy.

Je tomu skutečně tak? Balík do ruky jsem si radši zatím neobjednal. Chtěl bych ho pravděpodobně zaplatit kartou a to by nešlo. Přece jenom je to dosti revoluční.

Ale našel jsem v sobě dostatek odvahy, abych po deseti letech otestoval služby Českých drah. Cíl byl jasný. V rámci zefektivnění mé pracovní agendy jet na obchodní schůzky do Prahy vlakem a ve vlaku pracovat. Zároveň jsem se nechtěl nervovat nedostatečnými schopnostmi řidičů, které bych  potkal při jízdě autem.

Má představa o cestování vlakem v roce 2016 byla jasná. Posadím se do příjemného kupé, připojím si notebook ke šťávě a WiFi a dojdu si pro dobrou kávu do jídelního vozu. Abych tuto představu naplnil, tak jsem to celé pojistil tím, že jsem při výběru jízdenky volil první třídu.

Objednání prostřednictvím aplikace Můj vlak a platba prostřednictvím Masterpassu věštila značné inovace. Nicméně již první indicie mi měla napovědět, že tomu bude asi trošku jinak. Jméno soupravy František Křížík. Hmmm, to jméno už jsem někde slyšel. To asi nebude nejmodernější souprava. Mechanické otevirání dveří při nástupu do vlaku začalo potvrzovat ty nejhorší obavy.

Tak zásuvku na elektřinu máme kde? Aaaa, není. Dobrá. Tak zkusím alespoň WiFi. WiFi? Aaaa není. Přichází průvodčí a skenuje jízdenku, která není tištěná, ale je v mém telefonu. Pokrok!

„Jídelní vůz je prosím kde?“ Ptám se naivně. „Prosim?“ odpoví průvodčí. Aha. Jsem trapný a na čele se mi z té trapnosti začinají objevovat kapičky studeného potu. Největší trápák z celé soupravy. Bráchovi, který na jednání cestuje se mnou, se cukají koutky úst.

„Čeká nás po cestě nějaká výluka?“ ptám se zdvořile. „Nic hlášenýho neni, ale to víte, co my víme, co se může stát.“

Lepší začátek cesty jsme si nemohli přát.

V Praze nás čekalo několik schůzek. Jedna z nich byla s kolegou z olomoucké redakce Radkem. Ten také volil cestu vlakem. Z Hané až do matičky Prahy. Svůj cestovní záměr jsem mu pyšně avizoval dopředu, abych mu ukázal, že i my Budějčáci umíme do Práglu vyrazit vlakem.

„Tak za kolik minut jste to jeli?“ vyzvídá s důrazem na měkké i Radek. „Noo, dvě hodiny dvacetšest.” Říkám hrdě. “No, tak to je hezký, tak já to mám 320 kilometrů a jedu dvě hodiny.“ 

Doraž mě, kámo. Říkám si.

Na zpáteční cestě nás čeká zázrak! Malše! Na pražské hlavní nádraží přijela souprava Malše a míří do Budějc. Díky, Malše.

Tak, přátelé. Malše má zásuvku na elektřinu, abyste věděli! Kupé je klimatizované a vlak si pluje po kolejích a nedrcá. Ha!

U WiFi už jsme s bráchou věděli, že nenaletíme a nebudeme po ní pátrat. Vytvořili jsme si hotspot. A tím se otevírá další kapitola příběhu. Datové pokrytí v České republice. Těch báječných reklam, kde všude máme pokryto. Bože, to je nádhera.

No, raději tuto kapitolu neotvírejme. Zklamání bylo v téhle pasáži už dost.

Cesta měla jeden zásadní společenský efekt. Je tomu dlouho, kdy jsme si s bráchou tak hezky popovídali.

Napsal: Wolenby

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • V Českém Krumlově utratili medvědici Kateřinu

  • Omilostněný Jiří Kajínek je na svobodě....

  • Na Dlouhé louce má zmizet odpočívadlo pro...

  • Tragická nehoda se stala na Kaplicku. Jeden...

Reklama