Počasí dnes19 °C, zítra20 °C
Pátek 29. března 2024  |  Svátek má Taťána
Bez reklam

Trnitá cesta mladé dívky životem v zahraničí

Další Jihočeškou, která podlehla touze žít a pracovat v cizině, je účastnice loňského ročníku soutěže Maturantka Roku Pavla Řeháková. O tom, že všechno není za hranicemi naší země tak růžové, jak by se mohlo na první pohled zdát, se však přesvědčila nedlouho po příjezdu do svého nového domova – města Bath ve Velké Británii.

O cestě do Anglie jsem přemýšlela hodně dlouho. Když jsem vloni odmaturovala, nebrala jsem moc velký zřetel na vysoké školy. Měla jsem prostě plnou hlavu jenom Anglie, toho, jak tam pojedu na půl roku. Nebyla ale žádná příležitost k odjezdu, a tak jsem si myslela, že to odložím minimálně na leden.

Jednoho rána mě mamka vzbudila a řekla mi, jestli pořád chci do té Anglie jet. Odpověděla jsem jí, že moji odpověď snad zná. Šlo o to, že naše příbuzná tam žije přes dva roky, ale v životě jsem o ní neslyšela a ani nikdy předtím ji neviděla.

Jela jsem ji tedy navštívit v době, kdy se vrátila do Čech na desetidenní dovolenou. Řekla mi, že jestli s ní chci jet, tak mám deset dnů na zařízení všech potřebných věcí. Tak jsem tedy začala. Poradila mi všechno důležité, co musím mít hotové, jako například odhlásit se z české pojišťovny proto, abych se mohla přihlásit v Anglii a nebyla tam nelegálně jako plno cizinců. Dále jsem musela mít platnou občanku a pas, řekla mi také, ať si udělám životopisy, abych je tam mohla rozdávat a ucházet se o práci.

Když jsem do anglického města Bath 2. srpna loňského roku přijela, byla jsem možná měsíc doma, pak se mi ale ozvali z první práce. Bylo to velmi vtipné – celou dobu jsem si myslela, že když mám tu maturitu z „ájiny“, budu přeci jen něco rozumět. Opak byl však pravdou. Z prvního hovoru, kdy jsem do telefonu kuňkala napůl česky, jsem nepochopila, kam mám vůbec přijít na tu moji „trial shift“. Volala jsem proto zpět se zapnutým mikrofonem, aby ten hovor slyšela i moje sestřenka, která mi napovídala, co mám říkat.

Když jsem do nové práce přišla, hned první den jsem tam začala dělat číšnici. Myla jsem nádobí, vyráběla pastries (to jsou typické anglické koláče), servírovala jídlo, nápoje, sklízela stoly a podobně. Nebyla to moc lehká práce, ale zaměstnavatel za mě platil national insurance number – zdravotní pojištění.

Bohužel postupem času jsem to tam nenáviděla. Všechno, co jsem udělala, bylo špatně, a začali jsme se se šéfem nemít v lásce. Jednoho dne jsem mu napsala, že přijdu o dvě hodiny později, a on mi odpověděl, ať se neobtěžuji chodit vůbec. Zprvu jsem byla šťastná, že už tam nemusím, ale to jsem ještě nevěděla, co mě teprve čeká.

Byla jsem týden bez práce, pak mi ale jeden Polák, kterému se líbí moje sestřenice, nabídnul, že se zeptá svého šéfa a já bych mohla začít pro ně pracovat v obchodu s kabelkami, peněženkami a tak. Do nové práce jsem tedy nastoupila, nikdo se mě ale na žádné national insurance number nebo smlouvu neptal, a tak mi bylo jasné, že pracuji načerno.

Sestřenka za to vůbec nebyla ráda a od začátku mi říkala, že budu mít tak akorát problémy. Myslela jsem, že to bude dočasné, po práci si půjdu opět rozdávat životopisy a hledat jiné zaměstnání, ale nešlo to. Pracovala jsem od devíti do devíti bez přestávky, navíc mě nechali v obchodě samotnou (i když měli pořád připomínky, jak neumím anglicky, takže to byl trochu paradox).

Takhle to fungovalo první měsíc, protože otevírací doba byla od devíti do pěti, ale šéf se chystal otevřít na zimu další obchod, protože o Vánocích je přeci „busy“, lidi jsou jak šílení a kupují vše. Takže po skončení šichty jsem rovnou nakráčela do dalšího obchodu, kde nás bylo dalších deset na vykládání a vybalování věcí do regálů.

Začátkem listopadu jsem spadla z motorky a zranila se, a jelikož jsem nebyla zdravotně pojištěna (když to pojištění za mě zaměstnavatel neplatil), musela jsem zalhat, že jsem omylem spadla ze schodů. Byla to však vážná a hluboká rána na koleni, ztratila jsem hodně kůže, silně jsem krvácela, a tak mě sestřenka odvezla do nemocnice na pohotovost. Tam si mě nějaký „bratro-doktor“ vzal za závěs a řekl, že je to na šití.

Po dvou dnech jsem přišla na kontrolu se šílenými bolestmi a teplotou. Dostala jsem do rány nějakou záhadnou cestou infekci. Zůstala jsem v nemocnici téměř čtrnáct dní. Během prvního týdne jsem byla třikrát na operaci na čištění, to ale nepomohlo. Dále už radši nebudu poskytovanou zdravotní péči, všechny chyby a přístup zdravotníků, popisovat.

Následně jsem byla poslána na plastickou chirurgii do Bristolu na kožní štěp. Po celou dobu se mnou byla moje sestřenice, která za mě všechno řešila. Před plastickou operací jsem podepsala dokumenty, že jsem rozuměla, co mě čeká. Když jsem se však vzbudila a zkontrolovala kožní štěp, tak mi byl odebrán níže, než jsme byli domluveni. Potom jsme odjely domů a další týdny pro mě znamenaly ležení s nohou v sádře a nemožnost chození. Během pobytu v nemocnici jsem samozřejmě ztratila práci v obchodě.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem začala chodit až chvilku před Vánoci. Jeden a půl měsíce jsem byla doma, sestřenka mě živila a převzala moji zodpovědnost na sebe. Pak jsem příležitostně začala pracovat na pár dnů v baru, tam to ale taky nedopadlo zrovna dobře, protože se mě majitel snažil ošidit o peníze, což není nic nezvyklého. Alespoň tedy soudím podle toho, co tady já a moje sestřenka poslední dobu zažíváme.

V současné době příležitostně pracuji v kavárně a během nocí v klubu za barem. Potřebuji mít práci, kde budu mít všechno – od zdravotního pojištění až po peníze – v pořádku. Kvůli svému úrazu jsem se zadlužila, a nebýt mé sestřenice, nejspíš bych už v Anglii nebyla. Asi ani nechci raději přemýšlet, co se mohlo stát. Už je to ale naštěstí za mnou. Tím, že jsem vystřídala několik prací, se nelze chlubit, ale já to beru jako zkušenost navíc.

Za dobu, co v Anglii žiji, jsem stihla navštívit zatím jen Cheddar Gorge. Krásnější vzpomínku snad ještě nemám. Byl to nezapomenutelný den, určitě toto místo můžu všem doporučit jako cíl jejich výletu. Je tam krásná krajina, jednoduše úžasné!

Teď plánujeme jet do Londýna, a až se nám zadaří s prací, máme zakoupené kartičky, na kterých jsou celoroční slevy na vstupy do zámků, hradů a jiných památek. Kromě toho máme i katalog s velkým výběrem výletů, takže jakmile přijde jaro, začínáme cestovat.

Z anglického Bathu zdraví čtenáře Budějcké Drbny Pavla Řeháková
Foto: Pavel Pekař

Štítky Anglie, Bath, obchod, Velká Británie, nemocnice, Vánoce, Česko, Londýn, Bristol

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Trnitá cesta mladé dívky životem v zahraničí  |  Život a styl  |  Drbna  |  Budějcká Drbna - zprávy z Českých Budějovic a jižních Čech

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.