Návštěva dolů v Potosí je návratem do středověku

pondělí, 3. září 2012, 09:00

Z cesty napříč Jižní Amerikou se Budějcké Drbně opět přihlásil jihočeský cestovatel Bob Stupka, který vyrazil za volantem hotelbusu společně s dalšími turisty do Brazílie, Argentiny a Bolívie. A tentokrát se rozpovídal právě o posledně jmenované zemi. Tak se nechte unést jeho vyprávěním!

Bolívie - 1. část

Bolívie patří mezi nejchudší státy Jižní Ameriky. Má ale co nabídnout, je to stát s bohatou historií a krásnou přírodou. Je nazývána jihoamerickým Tibetem a je nejvyšší a nejdrsnější, ale i nejvíce izolovanou zemí západní polokoule.

Přibližně padesát procent obyvatel jsou indiáni, většinou z kmenů Kečua a Aymara. V oblasti Altiplana je Bolívie krásná i drsná, ale jak se tam jednou člověk podívá, pořád ho to tam táhne. Je třeba si uvědomit, že dlouho nebyla tato země navštěvovaná turisty, a i dnes je na pozadí zájmu. O to více nás překvapí tím, co je možné za skvosty tady shlédnout, tak pojďme se podívat.

První překvapení je, že má dvě hlavní města. Překrásné bílé město Sucre a La Paz, bzučící zaplněný kotel v úctyhodné nadmořské výšce kolem 4000 metrů.

Není jednoduché se tady pohybovat, to už za těch dvanáct let vím. Také jsme tady začínali a nebylo to vždy bez problémů. Nepřehlednost místní dopravy, velmi málo informací kdekoliv a o čemkoliv, obrovské vzdálenosti a téměř žádná síť kempů. Na silnicích se pohybují vozidla bez osvětlení, dopravní předpisy se tvoří během jízdy - rychlejší vyhrává, a spolu s volně se pohybujícími zvířaty je to pořádná dávka napětí a dobrodružství.

Dnes jsou ale naše zkušenosti natolik výborné, že se tu vyznáme jako málokdo. Obrovskou výhodou je právě cestování hotelbusem, strava v podstatě domácí, zajištěné bydlení po celou dobu pobytu a rady zkušených řidičů, průvodců, mechaniků a kamarádů v neposlední řadě. A bydlení stále jede s námi, to je ta obrovská devíza našeho poznávání vzdálených krajů.

Naše cesta ale vede z Argentiny na hranice s Bolívií. Je to zvláštní hranice, tvoří ji jeden most, a na něm je neustále živo. Z obou stran proudí davy lidí s nákladem věcí tam i zpět. Zvláště na straně Bolívie to vypadá jako chaos, ale jen zdánlivě - všechno má svůj řád a pravidla.

Hned za hranicí je poznat, že jsme již někde jinde. Zmizelo veškeré značení na silnicích a hlavně lidé vypadají úplně jinak. Velkým překvapením však je, že z hranic až do Tupizy vede asfaltová cesta, která jeopravdu dobrá. Je to dva roky, co jsme ten samý úsek jeli po nápravy v prachu a bahně. To už se ale nacházíme na Altiplanu, náhorní planině, která zasahuje do Bolívie, Peru a také do severního Chile.

Altiplano (španělsky vysočina, náhorní rovina) je rozsáhlá náhorní plošina oddělující horské masívy západních a východních And. Po Tibetské plošině je druhým nejrozsáhlejším útvarem tohoto typu na Zemi. V oblasti leží několik velkých jezer - na severu jezero Titicaca, v centrální části jezero Poopó a Coipasa, v jižní části slané jezero Saler de Uyuni. Rozloha náhorní plošiny činí okolo 170 000 km2, průměrná nadmořská výška je 3600 metrů.

První naše návštěvní místo je v Tupize. Je to město v pustině rozložené kolem řeky Río Tupiza v úžasné krajině. Na tento celodenní výlet využíváme služeb místní cestovky, protože do těchto míst se může jen s malými vozy 4x4. Okolí je plné kaňonů a suchých řečišť, roklí, strží a skalních formací, takže to vypadá jako někde na Marsu. To vše dokreslují kaktusy, které tu rostou v různých velikostech a tvarech a tvoří úplné háje.

Úchvatný pohled se střídá jeden za druhým a můžeme být jen rádi, že už se nefotí na kinofilm, fotek je přehršle. V poledne nám průvodci z cestovky připravili výborné občerstvení mezi skalami, což jenom dokreslovalo krásu okolí a celkovou pohodu a náladu.

Také si dopřáváme odpočinku v místním hotelu s bazénem. Teplá sprcha po celodenním putování v kaňonech a údolích přijde vhod. Další zajímavostí je, že tato oblast zažila i atmosféru Divokého západu, dopadení Butche Cassidyho a Sundance Kida.

Odjíždíme v odpoledních hodinách a před námi je cesta do města Potosí, město stříbra, španělská pokladnice sedmnáctého a osmnáctého století. Před tím si ale dopřáváme noc na Altiplanu uprostřed divočiny. Noční obloha je tady nádherná, člověk má dojem, že na hvězdy se dá sáhnout. Tomu všemu dominuje překrásné souhvězdí Jižní kříž a jasně viditelná Mléčná dráha s miliony dalších hvězd. Pod tíhou té krásy člověku schází slova a jen tam stojí a kouká a kouká...

Potosí, svého času nejbohatší město latinské Ameriky, leží pod kopcem Cerro Rico. Nejvýše položené město na světě. Nachází se v nadmořské výšce 4070 metrů a bylo založeno v roce 1545 díky objevu bohatého ložiska stříbra. Miliony dělníků byly přinuceny tady průběžně pracovat v otřesných podmínkách, mezi nimi jsou místní indiáni i dovezení otroci z Afriky. Podle odhadů zemřelo při práci v dolech a s tím spojenými pracemi na osm milionů lidí, za necelých tři sta let. Nyní je těžba stříbra jen minimální, těží se hlavně cín.

Pojďme ale i na další zajímavosti města, hlavně Casa Real de la Moneda, královská mincovna. Je to asi nejlepší muzeum v Bolívii. Byla vystavěna pro kontrolu ražení koloniálních mincí a zabírá celý blok. Jsou zde nejen věci vázající se na stříbro, ale i nálezy ze zajímavých archeologických nalezišť, rukopisy, první parní lokomotiva v zemi a spousta dalších zajímavostí z historie.

Rozhodně za zhlédnutí a prozkoumání stojí kostely v centru Potosí. Koloniální architektura katedrály s krásným interiérem, Iglesia de San Lorenzo slavná svou mestickou fasádou, nebo Muzeo y Convento de San Francisco, které má krásný výhled na Potosí ze střechy. Já se nemohu vynadívat na krásné koloniální balkony, kterých je v Potosí opravdu hodně. Některé jsou udržované, některé méně, ale tento architektonický prvek rozhodně stojí za povšimnutí.

Velkou zajímavostí, které se může každý zúčastnit, je návštěva dolů v Potosí. Je to šokující zážitek s návratem do středověku. Návštěva začíná většinou na hornickém pouličním trhu. Nakoupí se dárky pro horníky (lístky koky, cigarety, silný alkohol, zápalné šňůry a dynamit...).

Pak následuje přesun k hoře s demonstrací výbuchu dynamitu a po obdržení helmy a obleku se vchází do samotné hory. Ta je provrtaná skrz naskrz úzkými chodbami, které jsou propojeny žebříky a dalšími chodbami.

Cestou v hoře potkáváme dělníky, kterak tlačí těžké naložené vozíky, rozdávají se dárky a sledujeme, jak s kladivem a majzlíkem se snaží vytlouct z kopce poslední kousky rudy se stříbrem. Práce probíhají výhradně ručně, všichni žvýkají koku, jinak by zatížení v tomto prostředí nevydrželi. Horníci vystaveni práci v tomto prašném prostředí umírají většinou dost mladí na silikózu, v důsledku zaprášení plic křemenným prachem.

Jiná práce v Potosí většinou není, a tak s vidinou zbohatnutí se snaží každý zajistit rodinu i za tu daň nejvyšší. Popřejme jim tedy štěstí a budeme se přesouvat do města, které je oficiálním hlavním městem Bolívie. Do města, jež má několik přezdívek, do Sucre.

Napřed ale pojedeme z vysoko položeného Potosí přes několik údolí až k mostu Puente Mendéz, kde strávíme další noc pod hvězdami. Necháme si něco krásného zdát a po vydatné snídani půjdeme poznávat nová krásná místa. Je na co se těšit.

Napsal Bohumil ´Bob´ Stupka, www.cestovatelbob.cz

 
 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Tragická zpráva pro všechny fanoušky Linkin...

  • AKTUALIZOVÁNO: Při dvou nedělních nehodách...

  • Nehoda dvou osobních aut a jednoho...

  • Kozel útočil na budovu univerzitní knihovny

Reklama
 
 

Kam dál?

Bob Stupka hlásí: „Argentina nadchne každého cestovatele!“

neděle, 19. srpna 2012, 20:53

Cestovatel a dobrodruh Bob Stupka se Budějcké Drbně opět přihlásil ze své úchvatné cesty po Jižní Americe. Minule se...

Cestovatel Bob Stupka vyrazil poznávat druhou polokouli

úterý, 14. srpna 2012, 20:17

Po nedávném cestopisu budějckých dobrodruhů, kteří před rokem vyrazili poznávat Norsko, vám přinášíme první díl zbrusu...

Cestovatelé: „Norsko nám dalo nový a hezčí pohled na svět!“

středa, 11. července 2012, 19:58

Plni zážitků se před rokem vrátili ze severského Norska budějčtí cestovatelé Jaromír Cipín a Jan Vávra. O ty...