Koupat se ve čtyřstupňové vodě? Proč ne, jsme v Norsku!

úterý, 19. června 2012, 20:24

Minulý týden vám českobudějovičtí cestovatelé Jaromír Cipín a Jan Vávra začali prostřednictvím Budějcké Drbny přinášet zápisky z jejich loňské výpravy do Norska. V první epizodě jste si mohli přečíst o bláznivém nápadu, díky kterému se rozhodli s batohem na zádech vypravit zrovna na sever Evropy, a také o prvních dnech strávených daleko od domova. Tento díl plynule navazuje na ten minulý.

Epizoda 2 - Preikestolen

Opouštíme náš kemp v Bratlantu. Kupujeme lodní lístky a zmrzlinu. Kdo by měl chuť v Norsku na zmrzlinu? My a velikou. Je výborná!

Naloďujeme se na naši loď, která nás odveze až do 200 kilometrů vzdáleného ropného Stavangeru. Odkládáme si krosny na určená místa a jdeme si sednout. Paluba pro cestující připomíná spíše kino. Obrovský prostor se sedačkami a upředu s televizí, kde běží místní reklamy a aktuální poloha lodi.

Vyjíždíme! Na šest dní opouštíme Bergen. Loď nabírá rychlost a my chceme vědět, jaké to je, stát na přídi. Zjišťujeme, že tam stát nejde. A pokud ano, tak se zavřenými očima a křečovitým držením se zábradlí. Na zádi lodi je závětří a místa k sezení.

Záliv se zmenšuje a moře otevírá. Podplouváme největší mosty, které jsme kdy viděli. Na jedné straně širé moře, na druhé straně skalnaté pobřeží s vilami a moly pro lodě. Nejkrásnější zážitek při cestě do Stavangeru je, když proplouváme úzkým kanálem v městečku Haugesund. Čím blíže jsme k Stavangeru, tím je okolí méně atraktivní. Továrny, ropné věže, velké lodě vezoucí ryby, ropu, dřevo nebo třeba kontejnery.

Po čtyřech hodinách jsme zde. Vystupujeme z lodi v cizím přístavu, v cizím městě. „Za jak dlouho nám jede další trajekt?“ optám se v klidu Honzy. Honza se dívá na hodinky. „Máme pět minut,“ odpoví celkem ještě v klidu. V té chvíli máme asi vteřinu až dvě se rozhodnout, kam poběžíme loď hledat.

Protože druhou stranu už prohlédnout nestihneme, Běžíme doprava. Dobíháme k první lodi, na kterou narazíme. Vchod pro cestující je daleko, a tak do lodi vbíháme prostorem pro auta a náklaďáky. V lodi se ptáme obsluhy, zda jsme v té správné. „Ano, loď pluje do Tau,“ odpoví nám obsluha. Tak tohle bylo o fous. Jsme tu!

Hledáme si místo k sezení a odkládáme dvacetikilovou zátěž ze zad. Loď vyráží ze Stavangeru směrem do divočiny. Nečekali jsme, že se dneska dostaneme takhle daleko, a to ještě není večer. Při plavbě se zabavujeme focením na zádi, coby DiCaprio z Titanicu. Ovšem spustit samospoušť a za deset sekund vyběhnout patro na lodi a skočit za Honzu s rozpřáhlýma rukama není nic jednoduchého. Povedlo se až napotřetí.

Cesta ale utíká a my vystupujeme. Je kolem osmé večer a pořád svítí sluníčko. Zde se asi narodil Pan Tau. Nebo toto městečko po něm pojmenovali. Autobus jede až za hodinu. Stihneme se najíst, čeho jiného než pečiva a štangle salámu.

Autobus brzdí u naší zastávky. Milý a jak se zpětně shodneme nejsympatičtější Nor, kterého jsme za celou dobu potkali. Platíme u řidiče jízdenku a usedáme. V celém autobuse nás je pět včetně sympaťáka za volantem. Z Tau nás veze do Jorpelandu. Konec cesty jedeme už jen my tři. Řidič je usměvavý a na každé zastávce nám hlásí: „Ještě ne, ještě nevystupujte.“ Nakonec nás povozí po cílové stanici a s úsměvem nás vyprovodí z autobusu.

Autobus odjíždí a my stojíme u břehu moře, desátá hodina na krku a my nevíme, kde dnes složíme hlavy. Jdeme něco najít. Kolem nás teče krásná řeka. Tady je to potok, odpadní strouha, ale u nás to je krásná šumavská Vydra se vším všudy. Jen ty vydry nevidíme. Ovšem po půl hodině hledání nacházíme krásné místo na trávě nebo spíše v křoví. Dnes to nebude žádná pohoda, ale vyspat se musíme. Stavíme stan a před půlnocí jdeme spát. „Zhasněte někdo!“

Ráno po hygieně a krásné snídani u moře nasedáme do autobusu, který nás odveze až na parkoviště pod Preikestolen. Zjišťujeme, že za autobus se neplatí podle kilometrů, ale podle metrů převýšení. Během půl hodinky jízdy krásnou krajinou jsme zde. Doplňujeme zásoby vody a připravujeme se na první norskou ´divočinu´.

Hned první metry jsou snad nejtěžší. Strmé stoupání se zátěží na zádech nás hned protáhne. Cestou potkáváme první Čechy. Všimli si naší vlajky na krosnách. „Nahoře je mlha a nic neuvidíte!“ To nás tedy potěšili. Hlavu vzhůru, jdeme dál. Po pár krocích se vše potvrzuje. Jsme v mlze. Co se dá dělat. Do cíle dojít musíme. Potkáváme stále více smutných lidí, kteří tam nahoře nic neviděli.

Jsme na skalním bloku vysokém přes 600 metrů, takzvaná kazatelna. Přesně uprostřed si sedáme. Vyndáváme karimatky a začínáme svačit. Táhneme z Českých Budějovic každý dvě plechovky piva plzeňského typu jen proto, abychom si ho tady vychutnali. Je zima, mlha a pivo zde chutná báječně. Co je ještě báječnější, je fakt, že mlha mizí. Do patnácti minut máme jasno a je vidět na kilometry daleko. Začínáme fotografovat a prolézat okolí. Náš první velký cíl byl dobit.

Nemůžeme se vynadívat, ale čas běží a nás čeká ještě dlouhá cesta směrem k přístavu Bratteli. Odtud zítra poplujeme do Lysabotenu. Vyrážíme zpět, ale během chviličky odbočujeme na vyšlapanou cestu. Jsme tady už sami. Jen my a divočina. Po pár hodinách narážíme na krásné místo u jezera s vodopádem. Nic tak krásného jsme zde ještě neviděli. Průzračná voda, kolem jen lesy a hory. Za zády vodopád a všude kolem nás miliarda malých muchniček – naštěstí neštípají.

Rozbíjíme tábor a rozděláváme oheň. Po večeři nahodíme prvně rybářský vlasec. Pořád se nás všichni ptají, co jsme chytili, tak říkám rovnou – NIC! Ty potvory nežerou kolínka z instantního guláše, který jedna reklama tak vychvaluje, nežerou ani ´lovečák´ a chleba je nezajímá vůbec. Zlatí kapři na Nežárce.

Když jsme zjistili, že rybu námi ulovenou si v Norsku nedáme, tak začínáme blbnout s kamerou. Ptáme se jeden druhého, jak se nám tu líbí, co naše drahé polovičky doma, co se nám tu nelíbí a tak dále... Už nám dost hrabe, a tak si vaříme podle Jirky Babici gulášek. Nemáme na něj maso, ale to přeci nemůže vadit, všude toho je dost. Ještě z vodopádu chytáme vodu a chemicky ji upravujeme kapkami s živými broučky uvnitř.

Ovšem to nejhorší náš čeká. Oba víme, že nás to nemine, ale nikdo tam nechce. O čem je řeč? O čtyřech stupních Celsia v jezeře. Musíme se umýt a teplá voda z kohoutku tu neteče. První odvážný je Honza. Rychlé umytí a ven. Já jdu hned po něm. Oba se navzájem fotíme, aby nám to někdo uvěřil. Je to šok, ale takhle osvěžující a energii dodávající koupel jsem nezažil. Je nám dobře a jdeme spát.

Pokračování příště.

Napsal Jaromír Cipín
www.jardahonza.estranky.cz

 
 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • AKTUALIZOVÁNO: U obchvatu Vodňan se srazilo...

  • Nehoda u Štěpánovic má tragický konec....

  • Nezletilá dívka ležela na sídlišti v altánu....

  • FlixBus vstupuje do české vnitrostátní...

Reklama
 
 

Kam dál?

Norské putování aneb Budějčáci na severu Evropy

úterý, 12. června 2012, 19:10

Je to parta čtyř kamarádů, která miluje cestování. Všichni čtyři jsou z Budějc a jejich vášní je poznávání nových míst...

Cesta z města aneb Kam se vydat o víkendu? Do nebes!

středa, 6. června 2012, 13:53

Budějcká Drbna samozřejmě ví, že všude dobře, doma v Budějcích nejlépe. Občas nás to ale táhne a láká trochu dál od...

Trnitá cesta mladé dívky životem v zahraničí

neděle, 4. března 2012, 14:00

Další Jihočeškou, která podlehla touze žít a pracovat v cizině, je účastnice loňského ročníku soutěže Maturantka Roku...