VZPOMÍNKA NA GLUCINIUM: Protektorátní četník se zachoval jako vlastenec a parašutistovi pomohl

 
sobota, 30. července 2016, 19:28

Připomínková akce k červencovému výročí britského výsadku Glucinium u Purkarce, ke kterému došlo v roce 1944, se uskutečnila 9. července. Kromě zahájení výstavy a vycházky po místech spojených s výsadkem si návštěvníci mohli užít i přednášku Jana Ciglbauera, kterého již jistě ze stránek Budějcké Drbny znáte. Vraťme se společně s ním k událostem starým více než 70 let.

„Symbolem skupin parašutistů, které byly od roku 1941 vysílány z Anglie na naše území II. zpravodajským odborem MNO, je bezesporu skupina Anthropoid, jejíž členové Jan Kubiš a Josef Gabčík provedli tzv. atentát na Reinharda Heydricha. Až do roku 1944 naši zpravodajci přehlíželi prostor jižních Čech, kam zatím nebyla vyslána žádná skupina. To měla změnit až čtyřčlenná paraskupina Glucinium, vytvořená již na podzim 1943,“ líčí Jan Ciglbauer.

Pojďme si zmíněnou skupinu představit:

Nadporučík Vítězslav Lepařík (nar. 14.8.1914 v Holici u Olomouce, hrdina ústupových bojů u francouzské řeky Klee v roce 1940) - velitel

Rotný Ludvík Hanina (nar. 10.10.1912 v Užhorodě) - zástupce velitele

Pomocník rotný Josef Cikán (nar. 22.11. 1914 v Červených Pečkách u Kolína)

Radista rotný František Trpík (nar. 11.10.1914 v Moravské Ostravě)

„Úkolem skupiny bylo v prostoru jižních Čech vytvořit odbojovou organizaci, udržovat radiové spojení s Londýnem a provádět zpravodajskou a sabotážní činnost. Skupina vzlétla bombardérem Halifax teprve 3. července 1944 v 19:30 z italského letiště v Brindisi. Osudy všech paraskupin závisely především na momentě seskoku – na tom, jestli pilot nalezne správně místo seskoku, jestli se nikdo nezraní a jestli se na zemi dokážou v noční tmě všichni najít.“

Tento okamžik dle slov Jana Ciglbauera nakonec rozhodl i o osudu Glucinia. „Bombardér měl kanadskou posádku a pilot s navigátorem si spletli Vltavu s Lužnicí a tak místo na Táborsku, pro které měli parašutisté mapy a kde měli záchytné adresy na osoby, které by jim měly poskytnout pomoc, byli hodinu po půlnoci vysazeni severně od Hluboké nad Vltavou ve Staré oboře. Během seskoku se Lepaříkovi uvolnil vak s radiostanicí a ta se volným pádem roztříštila o zem. Kromě Lepaříka všichni ostatní uvízli na padácích v korunách stromů. Dokázali se ale odřezat, bez zranění dostat na zem a dokonce se všichni najít. Všechno vybavení včetně druhé radiostanice ale zůstalo viset na stromech, na které nebylo možné vyšplhat. Velitel Lepařík odešel po lesní cestě k hájovně U Červeného kříže, kde hajného Josefa Rybáka požádal o pomoc. Ten mu zapůjčil obloukovou pilu a sekyru. Parašutistům se pak podařilo několik stromů pokácet, ale padáky se dál zamotávaly do větví dalších stromů. Se svítáním začali kolem procházet lesní dělníci, které parašutisté zadrželi, ale nechtěli od nich pomoct. Když pak v dopoledních hodinách kolem projel neznámý muž na kole, který nezastavil ani po varovném výstřelu, rozhodli se parašutisté z místa raději odejít, pro případ, že by je neznámý udal.“

Členové Glucinia měli ale v té chvíli štěstí. Nikdo je neudal. Nález padáku dokonce hajný Rybák oznámil až o čtyři dny později. To už je dost velký náskok... „Skupina postupovala neznámým terénem jen v noci po levém břehu Vltavy. U Týna nad Vltavou se pokusili Lepařík s Trpíkem požádat o pomoc v jakési samotě, ale na cestě narazili na protektorátního četníka a skupinu civilistů. Lepařík se stačil ukrýt pod mostek, ale Trpík uniknout nestačil. Mezi čtyřma očima četníkovi prozradil, že je parašutista a ten se zachoval jako vlastenec a pomohl mu. Přesvědčil skupinku civilistů, že se Trpík vrací od vdané milenky a propustil ho.“

V tu chvíli se od parašutistů trhl Lepařík, který si myslel, že je Trpík zatčen. Cestou pokračoval sám.

„Zbylá trojice parašutistů překonala Vltavu a došla na Táborsko, pro které již měla mapy. Došli do Bernartic, kde měli z Anglie kontakty na osoby, které by jim měly poskytnout pomoc. Nyní ale zjistili, že všichni tito lidé již byli v roce 1942 popraveni za pomoc parašutistům ze skupiny Intrastive. Odešli proto do Vladyčína u Milevska, kde se mohli několik dní skrývat u Haninových známých. Bez velitele a vybavení se rozhodli rezignovat na své původní úkoly a chtěli se nyní pokusit dojít na Slovensko a překročit východní frontu.“

Jaký byl jejich další osud. Pokračování vyprávění Jana Ciglbauera přineseme v dalších dnech.

Napsal Václav Votruba | Foto pixabay.com

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Tragická zpráva pro všechny fanoušky Linkin...

  • Nehoda dvou osobních aut a jednoho...

  • Kozel útočil na budovu univerzitní knihovny

  • Na Jindřichohradecku zemřel cyklista

Reklama
 
 

Kam dál?

Hostinec U Černého koníčka existoval již před rokem 1854. Měl k dispozici stáje pro 40 koní

čtvrtek, 28. července 2016, 18:47

Po týdnu se opět hlásí pravidelná rubrika Drbna historička. Jan Schinko se tentokrát podíval na Žižkovu třídu,...

Jan Mašek pomohl k útěku za hranice 27 osobám

úterý, 26. července 2016, 14:59

Před pěti lety, dne 26. července 2011, zemřel Jan Mašek, jeden z nejvýznamnějších jihočeských převaděčů a takzvaných...

České Budějovice očima Milana Bindera a perem Martina Maršíka: Spadne Alžír?

neděle, 24. července 2016, 18:47

Každý dům má svoji historii, některé budovy ji mají zajímavou, některé fádní a jen velmi málo budov se může pochlubit...